Nedávno měly jmeniny všechny Františky. Vlastně už to bylo 9. března a než tento fejeton vyjde, bude to tuž dávno. To datum mi každoročně připomíná, jak jsem se kdysi dávno domáhal neobhajitelného práva. Domníval jsem se totiž, že tvar Františka, zaznamenaný v kalendáři, je druhý pád mužského rodu. Byl to samozřejmě první pád rodu ženského. Není tím míněn biblický Evin, třeba k tomu výkladu svádí máj. Byl to samozřejmě první pád rodu ženského, významu neeroticky mluvnického. Tím pádem měly jmeniny všechny sličné nositelky toho jména, nikoliv škaredý chlap, který už půl století vysvětluje svým českým přátelům a známým, že žádný Moravan není fanda, synonymum stadiónového vylízance, nýbrž Franta nebo František.
Od té doby dávám pozor na neřádně podložené naděje. O nemožných věcech mysliti, samoděk sebe šáliti, pravili Slované podle F. L. Čelakovského.
Jinak řečeno méně luzná je představa neviditelné ruky trhu tam, kde nabídka funguje jako zmírající kůň. Nevím, proč neviditelná, když jejími pouťovými barvami přechází zrak. Například poezii ta ruka ušlechtile nezakazuje, ale nijak jí na světlo nepomáhá, o pěstění čtenářů ani nemluvě. Ledaže byste za poezii považovali kopanec do zubů.
Kdysi jsem podlehl kolektivnímu rozhodnutí Klubu 89, mírumilovnému to sdružení nevydávaných českých literátů. Byla tam jména jako Kožík, Ota Ornest, Hurník, z nichž moje příjmení nestoudně těžilo. I podepsal jsem dopis ministrovi kultury, tenkrát tuším ještě Ing. Talířovi. V té kolektivní písemnosti naléháno zlepšit stav věcí v současné literatuře.
Pan ministr neměl na šíji šálu, ale futurogeniálně se podivil naší slepotě. Ztrácíme čas psaním na jeho adresu, na úkor současné beletrie a básnictví, zatímco statistika praví. Tolik a tolik knih vydáno v tom a onom letopočtu v jazyce českém. Rovina srdečnosti k nerozeznání od písemných projevů někdejších ideologických a jiných tajemníků. Na druhé straně nekončila ministerská písemnost pozdravem Míru zdar!
I zalitoval jsem pozdě, leč hluboce svého podpisu pod tu nesmyslnou apelační petici a uvěřil, že českému čtenáři stačí ze soboty na neděli bulvár a porno, prokládané zbeletrizovanou argentinskou telenovelou.
Naposled mi vyšla knížka před deseti lety. 1993. Jsem tedy něco jako pan Neruda. Spisovatel minulého století. To se nakladatel podivil mému nároku na honorář! Další zmizel i s mým rukopisem. Zaslechl jsem, že je zavřený nebo co. Doufám, že ne na dlouho. Česká literatura nemůže nekonečně strádat. Takže. Až se mě zase zeptáte cože píšu, už nikdy vám neodpovím, že poníženou supliku panu ministrovi. Jsem špatný stylista. Zvláště na volný styl.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |