Poblíž ulice, kde v Praze bydlím, je náměstí, na náměstí velká škola, do níž vcházejí a z níž vycházejí školáci, kluci a holky i děvčata a mládenci, a také park s alejí. Skupinka kluků, co už by rádi byli mládenci, a holek, co důrazně aspirují na slečny, si lavice, bez ohledu na lidi, co alejí procházejí, sestaví do kruhu, posadí se na opěradla, boty položí tam kam jiní ukládají zadek, plivají usilovně na asfalt uprostřed a tu a tam pronesou slova, málokdy větu. Kaluž mezi lavičkami nabývá na velikosti i hustotě a slova se opakují, jsou to většinou názvy mužských a ženských pohlavních orgánů, v jakémsi návratu k počátkům řeči, kdy jazyk pouze pojmenovával, syntaxí velice důrazně opovrhují.
V nedalekých Riegrových sadech, před panoramatem Hradčan, se rovněž na opěradlech lavice usadila tři děvčátka, neplivala na asfalt, ale na desku lavice pod nohama a rovněž se snažila vracet k asyntaktickým počátkům lidské řeči. V obou případech mezi slovy a plivanci vládla jakási významová symbióza, jejíž původ mi byl nejasný.
Pak jsem ve večerních zprávách Primy (nebo Novy?) v závěru reportáže ze školky, kde dětičky, které sotva začaly mluvit, odpovídaly paní učitelce anglicky na anglicky kladené otázky (ptala se jich na jména, mají-li sýr a tak podobně), zaslechl moderátorku ukončit svou chválu na tuto iniciativu větou, že stromek se má ohýbat, dokud je mladý. Dětičky přitom chodily v kruhu a prozpěvovaly si anglicky, pyšné, že se na ně upírá oko kamery, aniž by tušily, že školka, rodiče podléhající anglicky pokřtěné představě zářné budoucnosti pro své ratolesti i televizní oko Primy (nebo Novy?) je právě společně připravují o mateřštinu.
Bilingvismus, o který se tu všichni společně pokoušeli, možná znamená umět dva jazyky, také ale nemoci si ani v jednom z nich vychutnat to, co dokáže vypěstovat pouze jiným jazykem nenarušovaný pobyt v mluvě matky a otce. Teprve osvojená a jiným jazykem nezcizitelná mateřština může být předpokladem výuky jazyka dalšího, dokáže vytvořit předpoklady pro pochopení toho, co to jazyk a vztah mezi jazyky je, probudit v dítěti touhu přečíst si báseň a zkoušet, co všechno jazyk dokáže. Redukce jazyka na informaci, na netvořivé předávání zpráv o zboží, financích a válečných operacích, na textíky mobilů může naopak nebohé české stromečky, ohnuté už zamlada ve školce, přivést k domněnce, že mezi mluvením a pliváním není »až tak« velký rozdíl.
Kde přišly o mateřštinu dívenky a chlapci usazení na opěradle lavičky, je zbytečné se ptát, spíš je třeba něco udělat pro to, aby za několik let z opěradel laviček neplivalo dnešní osazenstvo »anglických« školek.
Autor: zrt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |