Homo politicus
Americký spisovatel Joseph Heller vylíčil svět politiky v knize Good as Gold (slovní hříčka, které unikl český překladatel převodem Gold za všechny peníze a jeho slovenský kolega spojením Gold nad zlato) způsobem, který vyznívá pro politiky krutě. Politikové nemohou lidem ničím prospět, jenom zvyšují chaos v existujícím systému. Filmoví diváci si zase vybaví snímek Byl jsem při tom, který má sice ještě jinou dimenzi (kterou ukáže až závěrečná scéna, kdy prosťáček Chance přechází vodu jako Kristus), ale ukazuje politickou arénu jako prostor, kde se mohou vydovádět i lidé zcela nekompetentní a banality vyslovované negramotným zahradníkem zní těmto bezduchým lidem prosáklým rutinou jako zjevení.
Žiji ve světě politiky naplno od roku 1989. Mohu dosvědčit, že tuto zemi (stejně jako mnohé jiné) neřídili a neřídí géniové. Lidé v politice jsou stejní jako tisíce jiných: mají své předsudky, své libůstky, vášně, své hluboké zájmy i zájmy okrajové, své silné i slabé stránky (nechci se vyčleňovat: patřím sem samozřejmě i já). Ale jedno je pro politiku zvláštní: nese s sebou možnost ovlivnit osudy miliónů lidí a tím také obrovskou odpovědnost. Příkladem je rychle vzešlá a pozvolně pohaslá hvězda Gorbačova, klíčového hráče perestrojky.
V červenci roku 1994 jsem se dostal na pozvání Gorbačovova fondu na konferenci, kde bylo množství levicových představitelů z Ruské federace i z řady jiných zemí. Vystupoval tam s obsáhlým projevem i Michail Sergejevič Gorbačov. Měl jsem možnost studovat jako pod mikroskopem jeho způsob myšlení i vystupování. Tento muž má úžasnou schopnost sebepřesvědčování. Víc a víc se ho zmocňuje entusiasmus, který z něho vyzařuje na dálku. Div mu kolem hlavy nesvítí svatozář. Jenomže: při soustředěném poslechu brzy odhalíte, že skoro v každé větě si protiřečí. A že tomu ani nevěnuje pozornost. Připomínal mi postavu faraóna Achnatona z románu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Ten také dokáže propadnout nadšení, které se míjí s realitou. V domnění, že když on nastaví hruď, učiní tak i ostatní vládci, odzbrojí Egypt, vyklidí rozsáhlá území, v naivní víře, že stačí jeho morální gesta a svět bude morální a dobrý. Jenže politika je krutá. A tak způsobí rozklad, který pak tvrdými prostředky léčí nemilosrdný generál Haremheb. Kdo ví, zda se tentokrát také nějakých Haremhebů nedočkáme, zda se najdou nějaké jiné prostředky.
Teng Siao-pching byl politik jiného zrna, plný sebezapření, kázně, záhadnosti. Nikdy nedal najevo své osobní pocity nad pokořením, které prožil v době kulturní revoluce. Byl střídmý v životním stylu i v gestech. A dokázal být i tvrdý. Někdy i vysloveně cynický (viz jeho výrok, že "tučné ryby v čisté vodě nežijí"). Nezažil to, že by byl miláčkem světových médií, ale vlastní národ na něj vzpomíná s úctou. Byl jsem v Číně v době jeho pohřbu a vím, že jeho odchodu Číňané litovali upřímně. Gorbačov i Teng sehráli na konci dvacátého století klíčovou roli. Změnili svým politickým přístupem svět. Jeden pomohl bývalé sovětské supervelmoci k bezprecedentnímu úpadku, druhý svou zemi přivedl na dráhu vzestupu. Politik tedy má obrovskou moc i odpovědnost. Jestliže lékař má v rukou osudy jednotlivců, pak politik ovlivňuje přítomnost i budoucnost celých národů.
"Filozof mlčení" Václav Benda
Snad mi čtenáři prominou, že se dotknu zemřelého, i když latinské úsloví říká "de mortuis nil nisi bene", čili o mrtvých jen dobře. Nedávno zemřelý Václav Benda by totiž v českém prostředí nejlépe odpovídal Hellerově popisu politiků. Měl zcela přesnou představu zásadovosti a morálky, jíž rozuměl jen on sám. Byl také podle této představy jediným kritériem pravdy, morálky a bezúhonnosti. Vytvořil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, kde se shromáždili svého druhu hledači svatého Grálu (nic proti svatému Grálu: velký ekonom Joseph Alois Schumpeter se kdysi vyjádřil, že směnná hodnota je ubohou náhražkou za svatý Grál). Jenže jim jaksi překáželo a překáží české právo, a proto nepředložil ani on, ani jeho kolegové nic průkazného. Když jsem přišel do Federálního shromáždění, tento muž mne nesmírně zaujal a zcela vážně jsem navrhoval, abychom v naší straně začali udílet výroční cenu za šíření myšlenek komunismu a tvrdil jsem, že Václav Benda by ji měl určitě dostat jako první. Bohužel ani v KSČM není smysl pro humor příliš rozšířený, a tak se má myšlenka neujala.
V Indii říkají, že hinduista myslí, ale nejedná, muslim nejprve jedná a pak myslí a sikh jedná, ale nemyslí. Nevím, zda je to vůči těmto třem velkým náboženským skupinám spravedlivé, asi ne. Ale u Václava Bendy sice jsem sice věděl, že jedná, ale nevěděl jsem, zda myslí. Projevem myšlení je totiž řeč: a Václav Benda nemluvil. Jeho projev měl v sobě něco nechtěně existenciálního. Jako se u Antona Weberna, skladatele vídeňské školy, objevují izolované tóny, naznačující beznadějné osamění individua v moderním světě plném nejistot a zbaveném důvěrné obeznámenosti, u Václava Bendy byla slova osamělá stejně, jako jeho styl v české politice. Jeho slova byla atomy, které spojovaly něco, co poslanci Federálního shromáždění nazývali Bendovou akustickou konstantou. Tato konstanta se nepodobá žádné samohlásce, ani souhlásce. Byla ale v projevu bývalého ctěného senátora za ODS přítomna téměř univerzálně.
Jiná asociace se týká hudby amerického skladatele Johna Cage. Stovky skladatelů v dějinách šly osvědčenou cestou: tito hudebníci založili své skladby na tónech, na rytmu, na melodii, hudebním proudu. Ne tak Cage, ten se rozhodl vše postavit na pauzách. Ty získaly jaksi organizující charakter. Podobně na mne působil pan senátor Václav Benda. I u něho bylo organizujícím prvkem jeho řeči a pravým projevem podstaty jeho myšlení mlčení. Musím říci, že jsem za tímto projevem (kde se mlčení slučovalo s absencí myšlenkového obsahu i řečového tvaru) cítil mnohem víc než jiní: vyprázdnění doby.
Vzpomínám si na scénu, kdy na vrchního antikomunistického inkvizitora doráželi zvědaví novináři, cože to nese panu prezidentu Havlovi na Hrad k jeho šedesátým narozeninám a co svému dlouholetému příteli chtěl popřát. Odpovědí jim byl udivený pohled a mlčení. Nikoli masarykovské vědoucí mlčení, o kterém tak hezky píše Karel Čapek, nýbrž mlčení bez přívlastků, mohli bychom říci mlčení absolutní. To pokračovalo i po druhém dotazu, týkajícím se daru pro hlavu státu. Po třetím, zcela identickém dotazu a zcela identické reakci z míry vyvedený novinář konstatoval: I toto je odpověď. Jako se kdysi francouzský existencialistický filozof Jean-Paul Sartre zamýšlel nad Schillerovým dramatem Valdštejn a dospěl k názoru, že nejednání je také vlastně druh jednání, i Bendovo nemluvení bylo tedy vlastně jakési mluvení. O čem, to si každý může domýšlet sám.
Problémem bylo občas ale i jeho mluvení, jak se ukázalo v případě nešťastného vídeňského starosty Zilka, kterého strážce čistého ohně antikomunismu zařadil do souvislostí se Státní bezpečností minulého režimu. Propukl skandál, ale opět se ukázalo, že jako byla podezřívavost špatným rádcem Josifu Vissarionoviči Stalinovi, bylo tomu tak i v případě Václava Bendy. Oba Václavové pak přenesli spor na veřejnost, ten hradní Václav svého senátorského kolegu (coby živoucí vtělení pravdy a lásky vítězící nad lží a nenávistí) obvinil, že lže. Morální prezident a jeho neméně morální přítel tak neomylně předvedli v zahraničí Českou republiku jako Kocourkov. Když se jméno Zilk tak často objevovalo ve sdělovacích prostředcích, mluvily děti o tom, že kráva Milka z reklam se možná jmenuje Zilka. Naštěstí skandál vyvanul a prokázalo se to, že v Čechách každá ostuda zmizí nejpozději do měsíce.
Náš hrdina jednou ve Federálním shromáždění řídil schůzi. Schůze bývají bezduché, únavné a i mně se jednou stalo (už v českém parlamentu), že jsem pracoval dlouho do noci a ráno si vzal prášek a ten způsobil, že jsem na chvíli zdřímnul. Vylekal jsem se, běžel jsem hned ven, do foyer, dát si kávu, abych ožil. Pozdě: veřejnoprávní televize tento záběr s gustem třikrát zopakovala. Jenže Václav Benda usnul na místě řídícího schůze, řečník za pultem přestal mluvit, a chrápání začalo vyplňovat prostor, houstlo a houstlo. Část poslanců začala tleskat, filozof mlčení se probudil a začal tleskat také. Když nic jiného, tento příběh bývalého pana senátora výrazně zlidšťuje. Stejně jako úžas mého stranického kolegy ze senátu, starosty Jaroslava Doubravy, který poprvé "živě" slyšel mluvit na konci schůze senátu pana senátora. Podotýkám, že Jaroslav Doubrava je velice činorodý člověk, který musí denně spoustu věcí zařizovat. Byl doslova konsternován: "Představ si, řekl tři věty a ty tři věty mu trvaly sedm minut, já to stopoval!"
A ještě jedna příhoda. Při projednávání postupu hlasování o rozpadu státu byl Roman Zelenay, tehdejší místopředseda Federálního shromáždění, poněkud zmatený a vyvedený z míry nedočkavostí. Komunistický poslanec Jaroslav Kincl tehdy rozveselil celou sněmovnu tím, že spojil procedurální zmatky s nervozitou pana Zelenaye a žádal jeho výměnu jako předsedajícího. Navrhoval, aby byl nahrazen někým "rozvážnějším", a sice panem Václavem Bendou. Odpovědí mu byla bouře smíchu. Poslanci si totiž "rozvážnost" Václava Bendy vysvětlili úplně jinak. A ti, kteří byli ve vedení, znali i další fakt, který pasoval Bendu seniora na ztělesnění absurdnosti doby: čtyři hodiny poté, kdy jsme odpřisáhli jako nově zvolení poslanci Federálního shromáždění věrnost republice, prohlásil na předsednictvu FS, že naším jediným úkolem je federaci demontovat. Laskavý čtenář už jistě pochopil, proč jsem vedení své vlastní strany navrhoval, aby byla každoročně vyhlašována výroční cena za šíření myšlenek komunismu, a že by ji přednostně měl dostat Václav Benda (bohužel už se tak nestane), v dalších letech Pavel Tigrid, Jan Ruml a mnozí další. Vlastně by si ji zasluhovala celá polistopadová garnitura, včetně obou Václavů, Václava Havla i Václava Klause. Vůbec: neměl by být po zkušenosti s Václavy českým svatým spíše Boleslav?
Úryvky z připravované knihy Festival nechtěného humoru
Autor: Miloslav Ransdorf
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |