Loňské otevření Památníku Dr. Edvarda Beneše ve vile Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí, kterou si přisvojil jako rekreační zařízení proti vůli obsažené v závěti paní Hany Benešové zřejmě na věčné časy - po jiných úřadech československých vlád - Úřad vlády ČR, je pustou formalitou. O tom si již dávno cvrlikají mizející vrabci na střechách.
V době místní pouti, v neděli 14. září 2003, na níž bylo několik tisíc obyvatel Sezimova Ústí a Tábora i hostů z celé republiky, jsem sem zavítal s úmyslem spatřit nově zřízenou pamětní síň. Chtěl jsem se přesvědčit i o literárním významu tohoto místa, neboť Edvard Beneš, krátce před svým odchodem do emigrace, zde začal koncipovat své dílo o tom, co se vlastně stalo bezprostředně po Mnichovu.
Leč chyba lávky, Benešův památník je otevřen pouze několikrát v roce, většinou jenom jedenkrát v měsíci, a pouze od května do prosince. Samozřejmě za takových provozních podmínek je návštěvnost mizivá. Je tedy logické, že se také zde vlk po otevíracím projevu "ministra bez tašky" Březiny nažral a koza zůstala celá. Že by někoho napadlo v čase pouti dveře zahrady a vily otevřít pro podhradí, to nikoho dodneška nenapadlo.
A tak jsem smutně obcházel okolí vily, které je od časů minulého režimu obrostlé keři a stromy, aby nikdo nespatřil bělostnou rezidenci, a ejhle! Na kopě hnoje, docela blízko od nedávno vyhořelé vily Benešova souseda Zdeňka Fierlingera (údajně podle zasvěcených zcela vědomě zapálené), ležely věnce s překrásnými třásnitými trikolórami a se stále ještě nezvadlými a rozkvetlými karafiáty. Ležely zde od 3. září 2003 pouhých devět dnů po pietním aktu konanému u Benešova hrobu k 55. výročí skonu Edvarda Beneše. Nelenil jsem a pamětní stuhy jsem si odepnul z památečních věnců. Zlatým písmem na krásných trikolórách je napsáno: Prezident republiky Václav Klaus, Město Sezimovo Ústí - občané s úctou, Nikdy nezapomeneme - Společnost E. Beneše, a na rudé stuze, méně okázalejší, je rukou ve zlatě napsaný nápis: Čest památce - ZO KSČM Sezimovo Ústí.
Žasnu nad neúctou a šlendriánem mocných - kdysi jsme takové stuhy ukládali do muzeí, do depozitářů archivů a chlubili se dobou, která velkým lidem vzdávala poklonu. Teď prý v tom nejkrásnějším čase lidského věku, jaký prožíváme, takové relikvie odkládáme na hnojiště pokleslé doby.
Stydím se za tu dobu!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |