Chodíme si světem a ukrutně nevidíme. Když už cosi neurčitého zahlédneme, věnujeme spatřenému jen letmý pohled. Své okolí se navíc vytrvale snažíme přesvědčovat slovy o jediné pravdě, která je až příliš často vyslovována směrem k vyprázdněným parlamentním lavicím. Doktoři psychologové však také po léta tvrdí, že osm desetin ze všech vjemů přicházejících do našich mozků připadá na obraz, zvláště pohyblivý. Spatříme-li proto v denním tisku obrázek se šedivým obsahem, je mu ze strany čtenáře věnován zmíněný letmý pohled. Jestliže snímek nedokáže na sobě pozdržet čtenářův zrak a nabídnout jeho mozku kratičké zamyšlení, že například i kmen stromu může evokovat jisté představy, neměl by být takový snímek divákovi vůbec nabídnut. Je chvályhodné stromy objímat. Chvályhodnější je zbavit kořeny stromů plechovek a umělohmotných lahví. Nejchvályhodnější je nový strom vysadit. Strom totiž může dokonce přivolat paměť národa. Nakonec i pouhý obrázek stromu by měl v sobě ukrývat sílu, která umí lidi oslovit.
Přívlastek vizuálního století se zrodil v druhé polovině dvacátého století. Uměl ho využít moderní fotožurnalismus. Jeho zrod podpořil vynález lehké reportážní kamery jakou byla Leica, ale přispěly k němu i obrazové časopisy, např. britský Picture Post, americký Life a německý Berliner Illustrierte Zeitung. Přišel však i čas obrazových redaktorů, hodně moc vzdělaných lidí, znajících sílu obrazu využitelnou k ovlivňování lidských mozků. Už v novinách zrozených před lety mimo naše území, a dnes s úspěchem u nás také šířených, věděli, že uspěchaný človíček dneška nemá v přecpaných dopravních prostředcích příliš prostoru a času k hltání mnoha slov, natož k prohlížení jen popisných obrázků. Diváka je třeba oslovit, nasměrovat a ovlivnit ihned. Bleskově! Proč ne, když smutná šeď není schopná konkurovat a přitáhnout oko diváka. Fotografie je totiž také řeč, která často dokáže říci víc než užvaněné slovní průjmy. Psychologové šéfům novin prezentovali realitu, která vedla ke kratičkým zprávám s absencí cizích slov, k velkým titulkům, snímkům všelijakých malérových lidí atd. Osm desetin z desetibodové stupnice vjemů přicházejících do lidského mozku přece připadá na obraz... Mnozí této skutečnosti umí využívat. Počítá se i s vědomostní úrovní konzumenta. U nás však s jistou dávkou setrvačnosti. Čas však běží vždy jen jedním směrem a proměňuje sice módu, ale o stroji času, který se umí zastavit, se dočteme jen ve fantastické literatuře...
Chodíme světem a ukrutně nevidíme. Často totiž vidět nechceme. K vlastní škodě. Povzdechnutí nad touto realitou může připomínat výkřik bláznivého utopisty, ale zatím nikdo nic lepšího o lidském soužití nevymyslel. Není totiž najednou vůbec na nic čas. Nedostává se pokory.
Ukrutně nevidíme, a přitom náš mozek je spojnicí k našim očím. Připitomělé plošné reklamy, které český jazyk nazývá billboardy, tuhle laxnost šikovně využívají. Naši předkové mnohé také znali, byť neuměli ještě obraz dávat od sebe a své myšlení šířili pomocí sudlic a mečů. Naši předchůdci spatřili však za svého života na vlastní oči také jiné obrazy - zohavená těla, vyhaslé oči, krev... Zloba a závist však do obrazů nepatří. Jako by jí lidé neměli mezi sebou ažaž. Lze ji v obrazech tolerovat snad jedině tehdy, když varuje a burcuje lidi, aby už konečně po sobě ve jménu všelijakých náboženství nestříleli. Smutné je, že se pro člověka najednou stává zajímavé neštěstí druhého, i když ze svého života je chce zajisté vyloučit. I o tom je kreslení světlem, fotografie. Tisíckrát každodenně spatřené kráčejícím člověkem a neozvláštněné někým, kdo má dar vidění, stane se v očích diváka promrhanou nabídkou, navíc snadno zapomenutelnou.
Fotografie je okamžité obrazové sdělení, při kterém se nemusí sedět dvě hodiny před televizní obrazovkou. Buď tohle sdělení odmítneme, anebo ve zlomku vteřiny pochopíme, že právě v tomto jediném snímku skutečně o něco jde. Svět se má prezentovat takový, jaký je, i když se to někdy lépe zdaří v sérii obrázků. Velice tristní je zjištění, že tohle si lidé nechtějí připustit a nabízená, snadno přehlédnutelná popisnost je v tom utvrzuje.
Světlo nemá paměť, jen umí kreslit. Ve školních škamnách se kdysi hodně hodin věnovalo výuce kreslení, a přitom se většina z nás nestala věhlasnými mistry malířské palety. Koukat se a rozlišovat stíny se sice malý človíček naučil rozpoznávat poměrně brzy, ale k zařazení do encyklopedií mistrů kreslení světlem je třeba naučit se koukat po svém. Každý píšeme jiným písmem, každý z nás vidí život a svět jinak, a proto si nechme každý svůj rukopis. Je to vždy jen čtenář a divák, který si zvolí a může si i stěžovat. Když na obrázku oko nespočine, konzument do peněženky nesáhne...
Díky fotografii známe celou planetu, ale neobjevíme v ní to, co do vlastní fotografie dokážeme vměstnat ze svých představ. Ta pak nahradí i skutečnost, která na fotografii může být emotivnější než ve skutečnosti. Nesmí nudit, být jen výplní, osobním předváděním se, jinak skončí ve studnici zapomnění. Fotograf musí mít přímé spojení mezi mozkem, očima a prstem na spoušti přístroje. Ani nejdokonalejší přístroje dosud neodstranily užití lidského prstu. Mozku však dokázaly ubrat na přemýšlení...
Chodíme si světem a ukrutně nevidíme. Zachytit tvář člověka z ulice a povýšit ji na symbol žití je moc obtížné a sahá to až k základům kreslení světlem. Zachytit naprosto bez nápadu a invence tvář politika či jiné "slavnější" osoby, co stíhá tři rauty za večer, znamená získat záběry, které hned následující den zapadnou do šedi chodu žití. Zachycení tváře tzv. významnější osoby ještě neformuje postavení významnějšího fotografa. Lidsky napsaný dopis nezvládne také každý. Bohužel esemesky a maily (pane Jungmanne, prosím, odpusťte!) strašně moc odlidšťují právě obrázky lidí...
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |