Po čtyřech básnických sbírkách se Vladimír Stibor představil roku 2003 knížkou povídek Řeka poutníků. K poezii se vrátil verši KRAJINA, V NÍŽ SE NEVYZNÁM (vydala Knihovna Jana Drdy, Příbram, r. 2004, 90 str.) Básník a spisovatel Vladimír Brandejs napsal, že »Vladimír Stibor má smysl pro zkratku, pro její přízemní a zároveň nadoblačnou filozofii«. Tento tvůrčí dualismus prostupuje bytostně celou Stiborovu poezii. »Vše tady, na tomto světě / i ve světě poezie / již bylo, i ten, / který na konci tunelu neviděl světlo, / ale pojídal světlušky plnými hrstmi...«, čteme v autorově Časové smyčce. V podivuhodné elipse kolem nás oscilují i další Stiborovy verše. V Retrospektivě si básník klade otázku: »Až napíši poslední ze svých knih, / budu na konci, nebo na začátku?«. Stiborovo ego, bloudící a pokorně hledající, nevzpouzející se ani nerezignující, podivuhodně ozvučuje myšlenky slova. Stibor představuje symbiózu variabilních citů, úmyslů, interních úvah, vnitřních sporů a trýzní i hloubavého oslovování sebe sama. Básník je stále něčím imaginativním okouzlen. V jedné básni se přiznává: »Jsem vzrušen piercingem slov, / neboť v uších se houpají celé světy«. Nezapomenutelné dojmy, evokování něčeho co bylo, je - ale i bude v podivnosti snu -, touhy, hluboká úcta k zamlklé přemýšlivosti, verše plné vyzrálé všímavosti, podivuhodná citová vibrace, vtahující nás neúprosně do říčního víru slov plujících hladinou plnou záblesků, pozoruhodné verbální osvícenosti a zase verše prosté přitažlivosti: »Básníci rozdávají / jen dětem a bláznům - / a hrají s nimi hru / o mateřídoušku«.
Stiborova skromná, nevnucující se vlídnost, s níž nás tak samozřejmě oslovuje, je zároveň klidná a přesvědčivá zřetelnost myšlenek, vroucnost básnické neváhavé víry, přemýšlení, hledající stopy pravdy a usilovnou vlastní cestu od snu k realitě života a k osudovým otázkám, které nám nastoluje. Svědčí o tom i verše z básně Kdesi v horách kolem Bagdádu: »Dojdou-li slova k zákopům, / prasknou ušní bubínky / a kolem budou sedat na vějičku / predátoři s plochou dráhou letu, / spoléhající na souřadnice / dané jen strháváním / proužků kůže ze zad...«).
Při četbě Stiborovy poezie nás zaujme především tvrdošíjnost básníka, který našel svůj vlastní osobitý styl. Jeho poezie je nadána pokorou a přitažlivost jeho veršů spočívá v myšlenkové hloubavosti a svérázné dikci, vpravdě verbální aristokracii. Archaická témata Stibor aktualizuje jejich vhodnou interpretací do současnosti, ze zkušenosti pak volí básník náměty plné pátravé myšlenkové racionality. Na osudové otázky, jimiž Stibor zalidňuje svoje verše, si odpovídá sám: jasně, zřetelně, podnětně, přemítavě, objevně, pozoruhodně. Celá jeho poezie je vnitřně prozářena něčím, co se pohybuje mezi lyrickou zdrženlivostí a věcnou racionalitou. Tento zdánlivý svár mezi snem a realitou, kdy si v Stiborově poezii vyměňují místa a vzájemně se zastupují a prostupují promyšlenost s citem, posouvají Stiborovy verše do poloh sugestivní vnímavosti. Je to vpravdě poezie silná snivostí i realitou.
Sbírku veršů doprovodila kresbami s citem a pochopením Alena Stiborová.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |