(Rozhovor s ruským spisovatelem a redaktorem deníku Tribuna Viktorem Andrijanovem)
Jaká je současná situace v ruských prostředcích masové informace, v novinách, časopisech, v televizi a v rozhlase? Komu patří, kdo je jejich vlastníkem?
V odpovědi na tuto otázku by bylo možno napsat obsáhlou disertační práci. Ale, jak víme, místo každých novin je ohraničeno a má určené své možnosti. Máme dnes v Rusku několik mediálních vlastníků. Je to stát, který má v rukou státní sdělovací prostředky - tři ústřední televizní kanály, deník Rossijskaja gazeta, celou řadu časopisů: Domácí obchod, Zahraniční obchod, v některých je finanční podíl zahraničních partnerů. Pak jsou u nás americké noviny Vědomost, vydávané v ruštině a ještě několik časopisů podle střihu doby. Dále jsou různé odborné publikace (zdravotnické aj.). Pro české čtenáře jistě zůstaly v paměti známé deníky Izvěstija a Komsomolskaja pravda. Ty nyní kontroluje společnost Prof- Media. Na základě dostupných informací patří finančně průmyslové skupině Vladimíra Potanina Interros s účastí norského kapitálu. Pak jsou zde Kommersant a Nězavissimaja gazeta. Ty vydává dobře známý Berezovský. Donedávna mu patřil i první televizní kanál ORT. Komunistická strana Ruské federace vydává deníky Sovětskaja Rossija a Pravda. Žádný z jmenovaných i nejmenovaných deníků i časopisů nemá již ty náklady, jaké byly včera. Tenkrát dosahovaly například deníky Komsomolská pravda a Trud nákladů každý přes 20 miliónů výtisků denně. I miliónový náklad je dneska v Rusku výjimkou. Ztratili jsme auditorium tak zvaných tlustých časopisů, magazínů, literárních měsíčníků Novyj mir, Znamja, Okťabr a jiných. Některé ještě vycházely nějakou dobu za přispění finančního magnáta Sorose. Ruský tisk dnes reflektuje veškeré odstíny, panující ve společnosti - od krajně levicových, přes centristické až po krajně pravicové. Významné místo však zaujímá regionální tisk. Jeho náklady a vliv přesahují ústřední prostředky. Například v Sankt-Petěrburgu, v Nižním Novgorodu, Samaře, Novosibirsku a v jiných městech dominují regionální noviny. Všude vycházejí desítky periodik a mají často větší vliv než televize a rozhlas.
Jaký je jejich tón? Lze hovořit o svobodě a demokracii v ruských médiích? Existuje autocenzura autora a vydavatele?
Právo je vždycky na straně vlastníka. To platilo a platí. Kdo tvrdí něco jiného při srovnání včerejška s dneškem, lže. Nezávisle na tom, zda sedí vlastník na stranickém sekretariátě (včera), nebo sedí v bance či kanceláři společnosti (nyní). V sovětském období míchal sekretariát ÚV KSSS se šéfredaktory a posunoval je z místa na místo a dosazoval si do těchto funkcí své vyvolené. O tom jsem se přesvědčil jak v redakci Komsomolské pravdy, tak v deníku Socialističeskaja industrija. Dnes tuto otázku rozhoduje prakticky pouze vlastník, nikdo jiný. Vzpomeňme, jak v počátcích přestavby a v prvních letech po sovětské době se novinářská veřejnost stavěla za své kolegy a dokonce zápasila o změnu přijatých rozhodnutí. Tak došlo například k tomu, že v roce 1989 se stal hlavním redaktorem týdeníku Argumenty a fakta jistý Starkov. Generální tajemník Gorbačov se z toho jmenování cítil být uražen, přestože se jednalo o maličkost. Na jeho zásah ideologické oddělení ÚV KSSS vybralo nového kandidáta, ale na stranu Starkova se postavil novinářský kolektiv redakce a jiné sdělovací prostředky. To byl příklad toho, kdy se veřejné mínění stalo reálnou silou. Starkova v čele redakce nakonec mínění spolupracovníků ubránilo. A jak je tomu dnes? Nyní se již jmenování nového šéfredaktora bere jako neměnný fakt. Všichni už ke jmenování zase zarytě mlčí. O tomto faktu se mluví leda po straně. Často jim nic jiného nezbývá. Ejhle, taková jsou pravidla nové hry! Teď mnozí říkají: Tak za co jsme bojovali? Na svůj boj jsme nakonec pěkně dojeli. A pokud jde o tón sdělovacích prostředků, zejména televize, to bych rád ukázal na názoru jednoho známého vědce, filozofa, sociologa Alexandra Zinovjeva. Připomenu, že v letech sovětského zřízení byl považován za disidenta. Z rozhodnutí ÚV KSSS jej poslali do Německa. Nyní Alexandr Alexandrovič žije v Moskvě, přednáší sociologii na Moskevské univerzitě, vystupuje v tisku - i v Tribuně, Literaturnoj gazetě, v časopisech: "Televize dnes je jedním z nejdůležitějších momentů toho, co já nazývám západnickým Vatikánem," uvádí Zinovjev. "V systému ideologického působení je to důležitá zbraň. A ta ruská zbraň plní ještě doplňující funkci, roli mediátora, vnucujícího zemi pocity podřízenosti, pocity země rozvalené a poražené, lokajsky patolízalské vůči Západu. Tato funkce dělá z ruské televize absolutní monstrum. Přitom porovnáme-li jej s tím nejubožejším vzorcem západního televizního programu, tak tam nikdo nic podobného a ubožejšího nenajdeme, než co se denně valí z ústředních televizních kanálů na našeho diváka." Omluvte dlouhý citát, ale právě on s absolutní přesností, charakteristickou pro Zinovjeva jako výzkumníka, vyjadřuje podstatu věci. Z toho si učiňte závěr o svobodě, demokracii, cenzuře a autocenzuře autorů a vydavatelů.
Byla vám udělena Prémie Svazu novinářů Ruska za nejlepší publicistické materiály v roce 2003. Řekněte k tomu několik slov.
Cenu jsem dostal za cyklus článků v rubrice Z rodinného alba. Je to jedna z nejoblíbenějších rubrik deníku Tribuna, ve kterém pracuji od roku 1986 po své celoživotní činnosti v redakci Komsomolské pravdy. Za tu dobu noviny několikrát změnily svůj název. Od roku 1990 se z rozhodnutí ÚV KSSS z nich stala Socialističeskaja industrija, Rabočaja tribuna a v roce 1998 - z rozhodnutí našeho novinářského kolektivu - se jmenuje Tribuna. (V logu novin jsme uchovali "Tribuna - RT".) Pro naše noviny, které 1. července 2004 oslavily 35. výročí založení, byl charakteristický zájem o historii vlasti, zejména o sovětské období. Byli jsme první, kdo ukázal čtenáři vynikající lidové komisaře, psali jsme o skvělých organizátorech průmyslu, kteří zahynuli v letech represí. Stejně ostře jsme však vystupovali proti těm, kdo spojovali celé sovětské období jenom s největší špínou.
Rubriku Z rodinného alba otevřely články o Alexeji Nikolajeviči Kosyginovi, předsedovi Rady ministrů v letech 1964-1980. Spolu s touto črtou byly představeny čtenářům do té doby neuveřejněné fotografie, které mi předala vnučka premiéra Taťjana Džermenova Gvišiani-Kosyginová. Dále jsme v této rubrice uveřejnili materiály o letci Valerianu Čkalovu, maršálu Sovětského svazu Georgii Žukovu, o Juriji Gagarinovi. A nakonec, kromě hrdinů známých v Rusku a za jeho hranicemi, jsme si předsevzali, že představíme docela obyčejné lidi. Jedna z publikací byla věnována Ivanovům, jednomu z nejrozšířenějších příjmení u nás. Mottem k materiálu se stal verš vynikajícího básníka: "To jsou ruští lidé, takoví, jak nás nazývali - Ivani." V článku byli představeni dědicové soustružnického rodu jménem Ivanov, Ivanov fotbalista a trenér, Ivanov - ministr obrany. Jenom pro zajímavost - Ivanov se objevil v ruské vládě poprvé po dvou stech letech.
Známost s Kosyginovou rodinou, s jeho nejbližšími, mi pomohla sbírat materiály i pro knihu, která vyšla v populární edici Život vynikajících lidí v nakladatelství Mladá garda. A to již ve dvou vydáních.
Jak se díváte v Moskvě na současnou situaci v České republice? Je pravdou tvrzení, které se často u nás objevuje, že prý za ozdobu české politického scény považují často i Rusové největšího filozofa a dramatika všech dob Václava Havla?
Člověk z ruské ulice snad ani nikomu neodpoví na otázku, kdo je Václav Havel. V kruhu ruských pravých liberálů (Gajdar a jeho společníci) tuto postavu samozřejmě velmi oceňují. Ale ti jsou konečně všichni stejní, jsou jeden jako druhý. Spíše mne bolí, že za posledních patnáct let my - obyvatelé Ruska a České republiky - jeden o druhém víme stále méně a méně. Je to paradoxní situace. Lidé začali více jezdit po světě, v České republice stále přibývá ruských turistů, Čechů k nám přijíždí méně. Stejně to platí o informacích, byť v těch minulých bylo hodně formálnosti. Teď však nejsou často žádné. A když, tak jsou jednostranné nebo se podobají zprávám z "Černé kroniky". Lidé žádají a přejí si pravdivou a plnou informaci.
V naší společnosti se rozhostily proamerické nálady, poklonkování SSSR bylo zaměněno poklonkováním USA, uctivým předklonem před vším americkým. Jak je tomu v Rusku?
Tato tendence panuje i u nás. K naší velké lítosti se ve sdělovacích prostředcích i v politických kruzích zformovala a aktivně působí proamerická lobby. Ale v masách lidí, zejména mládeže, i mezi studenty se objevují stále častější protesty. Tito mladí lidé vyrostli v Sovětském svazu, ve svých 15 či ve 20 letech ztratili svou vlast. Prožili její neustále ponižování a věří v její znovuzrození. Je to potenciální obrovská síla, o kterou bojují nejrůznější politické strany a seskupení i hnutí.
Jak můžete hodnotit současnou situaci v Ruské federaci? V očích české veřejnosti zůstává Rusko zaostalým a primitivním státem. Tento pohled se samozřejmě občas kultivuje, jak se to komu kdy hodí.
Je mi líto těch, kdo skočili na levnou vějičku. Ano, Rusko se střetlo s krizí takového rozměru, jakou neprožil v současném období ani jeden stát. O této krizi jste i v České republice slyšeli. Stojí za to znát některá čísla a fakta.
V roce 2000 se ve vztahu k předkrizovému roku 1989 dvakrát snížily ekonomické ukazatele. Dvakrát se snížily reálné důchody. A tím nejžhavějším problémem se stala depopulace. Rok za rokem počet zemřelých převyšoval počet narozených o 800 000 až 850 000 lidí za rok. Vidíte tu lidskou tragédii? Za posledních 4 až 5 let nastal v Rusku poměrně rychlý ekonomický růst. Podle analýzy akademika Agangebjana jsme již dosáhli úrovně roku 1989 v hrubé produkci, 2/3 v objemu průmyslu, 1/3 v investicích a více než 70 procent v reálných důchodech. Jestliže budeme pokračovat v takovém tempu, pak se dostaneme na předkrizovou úroveň v roce v letech 2009-2010. Dovedete si tuto skutečnost vůbec představit? Proč jsme ztratili dlouhých dvacet let? Dvacet ztracených let - to je odplata za politickou slepotu Gorbačova a Jelcina.
Ve své době moudrý Seneca poznamenal, že pro loď, která neví, do jakého přístavu pluje, nebude žádný vítr příznivý. To samé platí pro státy na celém světě.
Nyní, podle obecného mínění, si Rusko určilo svůj strategický kurs: chce se dostat během historicky reálné doby - za 20-30 let - na úroveň nejrozvinutějších zemí světa. Tato tendence se setkává ve společnosti se značnou podporou. Ale jsou i síly, které se snaží Rusko svést od takového kursu a dostat jej na jinou cestu. A opět existuje stálá otázka, věčná otázka pro Rusko: co bude na našich hranicích - západních, jižních a východních?
V co dnes věříte? Nemyslíte si, že Rusko jako pokračovatel SSSR má hlavní odpovědnost za nástup hegemonismu USA a za pochod Spojených států ke světové nadvládě?
Nemyslím si to. Bylo tu příliš mnoho zainteresovaných sil, které rozehrály tuto šachovou hru. Sovětští politici (Gorbačov, Jakovlev, Ševardnadze) tuto partií (nikoli pouze šachovou) vzdali a to s celou naší zemí. A jak známo, tito lidé dnes žijí bez jakéhokoliv studu a svědomí.
V co věřím já osobně? Vždycky v těžkých dobách se dívám na Kreml a přemýšlím, kolik mraků a bouřek se už nad ním přeneslo. A Kreml vydržel, obstál. Vydržíme i teď.
Existuje v Ruské federaci prostor pro názory, opírající se o duchovní bohatství ruské kultury?
Velký prostor samozřejmě neexistuje. Vždyť televize, rozhlas, zábavní programy jsou plně zaplněny okopírovaným západním způsobem života. Ve shodě s touto cestou se umlčují prameny živé ruské kultury. Ale přesto existují světla do budoucích časů. Se stále větším úspěchem působí Gorkého Moskevské umělecké divadlo pod vedením vynikající herečky Taťjany Doroninové. Pro přesnost třeba uvést, že po roce 1990 se MCHAT rozdělil na dvě skupiny. Oficiální tisk se po dlouhá léta vysmíval divadlu Doroninové. Nakonec si diváci sami zvolili, chodí do divadla v budově starého MCHATu i do nového divadla na Tverském bulváru. Já sám jsem si velmi oblíbil některé pořady televizního programu Kultura, přinášející pořady o ruské a sovětské klasice, jsem spokojen s ostrou a dobře dělanou publicistikou programu PS, vedenou Alexejem Puškovem. Poměrně bohatý je ruský knižní trh, přestože ve 145 miliónové zemi jsou náklady směšné: dva, tři, čtyři tisíce výtisků. Nevysychají všechny dobré prameny. A to je jedině správné. Velmi úspěšná je tvorba spisovatele Valentina Rasputina. Nedávno vyšla jeho nová kniha Dcera Marie, matka Marie. Vyšla vynikající korespondence Viktora Astafjeva a kritika Valentina Kurbatova. Tyto knihy vyšly v Irkutsku. V Petěrburgu vydal novou knihu ředitel Puškinova domu Nikolaj Skatov. S ohromným úspěchem proběhla v Ústředním domě umělců a v Kremlu výstava obrazů akademika Alexeje Šmarinova.
Právě nyní obdržela Ruská akademie umění dopis UNESCO. Obsahuje sdělení, že pouze ruská umělecká škola si zachovala realistické základy a UNESCO žádá, aby přijímala studenty z celého světa.
Bohatství a chudoba- jaké z tohoto hlediska existují polohy v ruské současnosti?
Disproporce mezi bohatstvím a chudobou je jedním z největších rozdílů všude ve světě. V průměru je bohatství dvacetinásobné oproti bídě. Je známo, že jde o kritický rys nejenom naší doby.
Boj s chudobou deklaruje Kreml jako jeden z prvotních cílů. A stejně deklaruje i boj s korupcí. Korupčníky v Rusku odhalují v policejních službách, v bankách i v ministerstvech. Částky úplatků, fakta o krádežích, zjištění o nepodložených penězích, za něž byly postaveny paláce, jsou ohromující. Jestliže celá věc je často jen objektem televizních pořadů, které oblažují duši obyvatele, pak si klademe otázku: Co se v naší zemi nakonec může změnit? Tyto otázky jsou stále aktuální. Jde o živé otázky, které se však nepodařilo vymýtit ani Petru Velikému, ani Josifu Vissarionoviči. A přece dobře víme, v jaké zemi se to stalo.
Co ze současného postavení Ruska ve světě naplňuje člověka hrdostí?
Nedávno jsem pobýval na léčení v České republice - v Karlových Varech. A zde jsem potkal akademika Alferova, laureáta Nobelovy ceny. Bylo sedm hodin ráno, šel s manželkou po kolonádě, pil vynikající léčivou vodu z pramenů a pořád jí něco vyprávěl, dokazoval. Když jsme došli na stejnou úroveň, dolétla ke mně jeho slova: "Fyzická podstata tohoto jevu..." Alferov vytvořil při Fyzikálním technickém institutu školu pro nadané jednotlivce a pro jejich vědecké práce. Jeden z nejtalentovanějších ruských fyziků, mladý vědec, se zcela nedávno vrátil z Japonska natrvalo do Ruska.
Je to potěšitelný fakt - a není u nás jediný.
Věřím, že nynější mladá ruská generace vrátí mé zemi vážnost, která jí přísluší pro její velkou a tragickou historií, pro její neopakovatelnou kulturu, literaturu, hudbu i architekturu.
A tehdy si snad i naši hokejisté ještě vzpomenou na doby, kdy hráli na mistrovství světa také první housle.
Říká se, že jednou o přestávce hokejového utkání, mezi třetinami, trenér Anatolij Tarasov v hráčské šatně neřekl prohrávajícímu mužstvu ani jediné slovo. Jenom zazpíval hymnu Sovětského svazu.
Hymna Ruské federace má dnes už jiná slova.
Ale ta muzika je stejná!
Hovořil ZDENĚK HRABICA
Autor: Viktor Andrijanov
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |