Jiří Kukačka nepatřil k lidem s jasným životním postojem. Hodnoty paní Morálky mu příliš mnoho neříkaly. Snad proto se nikdy nesnažil mít ve svém životě vlastní názor. Možná, že to bylo také ze strachu, aby jeho maličkost nedošla nějaké úhony. Vždy se přikláněl na stranu těch, kdož právě tahali za nitky moci a přitom si dokázal také něco z té moci urvat pro sebe. To vše činil bez ohledu na možné škody, které z takového jednání vyplývají. Že se tyto škody budou muset jednou napravovat, to jej nezajímalo. Ostatně on se stejně žádné práce pro nápravu škod obecního charakteru neúčastnil. Žil jen pro sebe a jeho okolí tu bylo jen jako nutné zlo, které musel také nechat žít. Tak plynul den po dni až do revoluce.
Po jejím vítězném tažení získal zpět činžovní dům, který kdysi patřil jeho předkům. A právě v této chvíli odhodil Kukačka všechny zbytky svého chatrného charakteru, neboť si začal myslet, že již neplatí žádné zákony. A už vůbec ne ty nepsané paní Morálky. Nebyl jediný, kdo začal takto po revoluci nejen myslet, ale také konat! Je smutným paradoxem, že každá společnost jakékoliv revoluci by vlastně měla být vděčná za to, že je schopna ukázat skutečný charakter každého jedince. Kdo měl rád lidi, ten je má rád stále a snaží se zmírnit jejich utrpení. Ovšem kdo se jen vezl na vlně společnosti, ten po každé revoluci získá ještě větší touhu své okolí mocensky ovládat a vycucávat jeho tvůrčí potenciál sobecky jen pro sebe a svoje zájmy. Trochu drahá prověrka charakteru členů lidské komunity!
Brzy poté, co dostal Kukačka zpět svůj činžáček, svolal si novopečený pan domácí všechny nájemníky a oznámil zvýšení nájemného. Již při přebírání majetku svých předků začal mít Jiří Kukačka první příznaky nemoci zvané "zlaté prasátko". A tato nemoc se začala slibně rozvíjet. Velice rychle si oblíbil novou roli, kterou mu pan "režisér" Život přidělil. Doslova se zhlédl ve starých filmech, kde je na plátně pan domácí představován jako bůh na zemi a jeho nájemníci k němu vzhlížejí s úctou i pokorou zároveň. Jen si ten obraz upravil podle vlastních představ. Žádná odpovědnost, jen inkasování korunek a uspokojování především svých životních tužeb. Pozapomněl přitom, že být vlastníkem činžovního domu, znamená mít především starost o dům a jeho nájemníky. Na tuto léty prověřenou pravdu nebyl připraven a ani ji nechtěl začít brát na vědomí. Měl svůj sen o životě a ten hodlal také uskutečnit.
Po zvýšení nájemného přišly na řadu nové nájemní smlouvy, které se staly pro nájemníky další ránou do jejich napjatého rodinného rozpočtu. Nebylo proto divu, když si část nájemníků začala hledat nové bydlení, a když je našla, odstěhovala se. Staří nájemníci začali řešit svůj bytový problém odchodem do domova důchodců. Z toho si však Jiří Kukačka těžkou hlavu nedělal. Měl vidinu pronájmu bytů ve svém domě cizincům, kteří mu budou platit takzvané tržní nájemné. Tím zvýší své zisky a bude zase o kousek blíž k uskutečnění svého snu. Nevzal při této své zaslepenosti a touze po životě smetánky v úvahu polohu našeho městečka, které se nachází na dnešní dobu dost daleko od civilizace. Je umístěno mezi kopci a má špatnou dopravní obslužnost. O nějaké občanské vybavenosti nemůže být ani řeči. Pro vše se musí jezdit autem do třicet kilometrů vzdáleného města. Máme tu jen hospodu, která je otevřena pouze o víkendu a jeden novinový stánek. Není tu ani pošta. Do těchto bohem odložených míst se lidé příliš nehrnou. A tak po odstěhování posledního nájemníka zůstal Kukačkův dům opuštěný. Během následujícího roku se stal terčem řádění zdejší omladiny a přes zimu útočištěm lidí bez domova. Tyto skutečnosti se negativně projevily na jeho stavu. Následující jaro poskytlo lidem z městečka smutný pohled na dům, který byl ještě před rokem svými nájemníky pěkně udržovaným objektem. Jeho osud, jak se zdá, je již zpečetěn.
A Jiří Kukačka? Ten si může dál pouze snít svůj sen o "zlatém prasátku". Inu: "Kdo chce stále víc, nemá nakonec nic."
Autor: Ladislav Veselý
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |