Nemohl jsem tušit, jakou lavinu ohlasů vyvolá můj článek Proti rudé hvězdě a proti modrému ptáku aneb Pokus o občanský portrét senátora Ing. Jaromíra Štětiny (Obrys-Kmen č. 7/2005). Dopisy, návštěvy, setkání, telefonáty, maily, esemesky. Samozřejmě k tomu všemu výrazně přispěly skandály doby kolem nás, při nichž si lidé uvědomují, že vůbec nejde o skandály, ale o stále větší hamižnost nejbohatších osobností parazitujících na občanech.
Mylné jsou většinou i výkřiky, že jde o individuální závist.
Aféra s Grossovým luxusním bytem poodhalila mnohé stránky režimu, který byl v naší zemi nastolen po 17. listopadu 1989. Ještě, že se příliš netlačilo na pilu v souvislosti s dosažením právnického vzdělání a udělením titulu JUDr. Stanislavu Grossovi. V tu chvíli by se totiž muselo přemítat i o dosažení vysokoškolského právnického vzdělání velkého bojovníka proti komunismu Jana Rumla na Plzeňské univerzitě. Z Plzně jsem se nyní dozvěděl, poté co jsem šlápl na kuří oko jinému senátorovi, že bylo považováno za boží trest, když některému z akademických funkcionářů bylo uloženo disidentského, ministerského a senátorského studenta z čehokoliv zkoušet. Dnes Jan Ruml lká, jak málo se ve školách děti školou povinné dozvídají o zločinech komunismu, je mu však zcela lhostejné, že o zločinech spáchaných po 17. listopadu 1989 nemá nikdo z učitelů odvahu říci ani slovo!
V těchto a jiných zmíněných případech spojených s majetkem nešlo vůbec jenom o někdejší Československo. Shodná situace vznikla, jak všeobecně známo, i v ostatních zemích bývalého sovětského bloku. Jenom tak si lze vysvětlit stamiliardové kapitály "nových Rusů" a nejbohatších českých boháčů (V. Kožený a spol.). Šlo zejména o "nákupy" za podhodnocené ceny či o formální úvěry, které vlastníci nikdy nesplatili a nikdy ani nesplatí, zejména když většinu majetku získali vlastníci ze zahraničí a stali se přes noc novodobými kolonizátory. Ti dnes v nejednom případě vyvolávají soudní spory, které platí - nikdo jiný než občan.
Do očí bijící jsou případy boháčů - velkokapitalistů, vzešlých z "privatizace", nikoli z původních restitucí a odškodnění - přesněji řečeno z rozkradení ohromného společenského (státního či obecního majetku), k němuž došlo. V mnoha případech se noví vládci rekrutovali z řad minulých stranických a státních úředníků, disponujících dokonalými informacemi. Nezanedbatelným příznakem inkriminované doby je i skutečnost, kdo byl v oněch popřevratových letech ministrem vnitra, spravedlnosti či tehdejším generálním prokurátorem.
Podle hrubých odhadů bylo v těchto dnes nepřehledných procesech zašantročeno v postsocialistických zemích okolo 1 až 2 bilionů USD majetků, které byly občanům těchto zemí protizákonně vyvlastněny, přestože se na jejich vytvoření podíleli. Tak si tito občané nakonec zaplatili svoje vlastní budoucí vykořisťovatele, kteří jsou teď chráněni nedotknutelností soukromého zcizeného majetku. A už teď nezáleží, jestli jde o budovu Národního divadla nebo o průmyslový kombinát. Už nezáleží ani na hlasitém vyjádření ministra demokraticky zvolené vlády, že nešlo o privatizaci, nýbrž o krádež a o zločin! Když se totiž zachce, svede se všechno na únor 1948 a vyhrožuje se nebezpečím vyvlastnění vlastního dvorku nebo zahrádky.
Často šlo, zejména americkým investorům v České republice, především o to, aby zmíněné subjekty vyřadili z provozu a zakonzervovali je do nečinnosti, v ojedinělých případech (při odprodeji) vyvezli strojové zařízení třeba do některé z bývalých republik SSSR, třeba do Pobaltí nebo například do Rumunska. Stačí připomenout SONP Kladno, Vagonku Kopřivnice, ČKD Praha, firmy obuvnického průmyslu a desítky dalších průmyslových kombinátů, které se proměnily v průmyslové hřbitovy. Všude kolem nás existují pádné důkazy. Kdyby horlivý Adam Drda při psaní svého článku v Respektu Socialisté na počátku vzal rozum do hrsti, určitě by si nemusel klást otázku, jak se bohatí u nás poctivě dopracovali svého majetku!
V podstatě se dnes dá říci, že každý z našich občanů, mezi něž patřím i já, byl vlastně sám u toho, když se před zraky národa a občana nestydatě loupilo. Byli jsme u toho, když Tomáš Ježek pronesl okřídlenou větu, že vládnoucím osobnostem nezbylo nic jiného, než že "jsme museli na minutu zhasnout"! Vždyť šlo o to, aby aktéři majetkového převratu mohli snadněji loupit, drancovat, tunelovat a bezuzdně krást. To jim umožnilo, aby mnozí mohli dokonce beztrestně vraždit. Mně stačilo prožít několik měsíců v redakci Světa v obrazech, v budově Československého svazu novinářů v Pařížské 9, Praha 1, v nově vzniklém vydavatelství Novinář I., II., III. na Národní třídě, a spatřit vzpouru někdejších, do trikolor převlečených "kamarádů" s plackami Havla na klopách. Ti, kdo přes noc zradili sami sebe, ještě několik dní předtím chodili do kanceláří v budově ÚV KSČ a na obvodní výbor KSČ Praha 1 udávat mé údajně "pravicově oportunistické a gorbačovsko perestrojkové názory", aby mne nakonec vyzvali k odchodu z redakce. Patřil k nim například i bývalý předseda ZO KSČ, který se ani dnes nečervená.
Pokus přeměnit populární časopis Svět v obrazech v erotický plátek jim však nevyšel. Jejich agresivitě nebylo možné se tehdy ubránit. Záhy tito krystalicky čistí, bezúhonní lidé skončili v mediálních plátcích, které nyní vycházejí z oné Werichovy klasické teze: "Masy mají vkus!" Do tehdejší redakce Světa v obrazech si přivedli Vladimíra Kováříka, který si zase přivedl jiné. Já jsem se nakonec ocitl ve firmě s kancelářským zařízením, již založil někdejší kádrový pracovník Mezinárodního svazu studentstva Evžen Šťastný. Připravoval jsem pro něj měsíčník Moderní kancelář. Později jsem zjistil, že se významně zasloužil o "výši" mého nestoudně nízkého důchodu. Neplatil totiž za mne příslušné dávky. Takže si dnes nemusí v Lidových novinách stěžovat Kamila Moučková (jedna z těch, kdo později hluboce uráželi herečku Helenu Růžičkovou - nazývali ji například šílenou krávou!), jak trpí bývalí disidenti a jak dobře jsou na tom bývalí estébáci.
I první pionýři sametového převratu se po 17. listopadu 1989 zasloužili o vytvoření zcela nového prostředí, do něhož uvrhli většinu příslušníků většinou nic netušícího národa. Nejinak se chovali jejich soukmenovci všude jinde. Z toho všeho postupně vznikl současný nevyléčitelný syndrom, jímž trpí téměř devadesát procent dnešních obyvatel České republiky - obrovský strach z nezaměstnanosti a kriminality, jeden z nejvážnějších důsledků majetkového převratu a lustrací.
Nahlédnout pod povrch této největší loupeže a cynických projevů vládnoucí špičky znamená konstatovat, že je lze srovnat pouze s událostmi po tragické Bílé hoře. Dnešní důsledky jsou nejen zcela obdobné, ale v mnoha ohledech ještě mnohonásobně otřesnější.
Za těchto podmínek nyní neexistuje a ani nemůže u nás existovat mravní nebo morální autorita. Zločinná transformace majetku, která proběhla a dosud probíhá, vyšla nejen z lůna loutkového a zcela zjevně Západem uměle a dlouhodobě pečlivě připravovaného prezidenta Václava Havla, ale vznikla také na základě nejrůznějších opatření i současného prezidenta Václava Klause, tehdejšího ministra financí, který, jak se zdá, se na tuto dobu s odstupem let nemůže jaksi rozpomenout.
Paměť národa je však opravdu sloní a nedá se vygumovat. Ani přepisem národní historie, ani vodopádem literárního braku, který se na naše hlavy denně sype. Vznikla celá dlouhá řada osob na všech stupních organizace společnosti, spjatých s dávno vyřčenou myšlenkou, že "na počátku každého velkého bohatství je zločin". Denně se o tom na každém kroku přesvědčujeme. Je zajímavé, že i u nás se tentokrát jednalo víceméně o "jednorázové nakradené" hodnoty, jaké jsou základem bohatství a vyšší ekonomické úrovně celé řady "vyspělých zemí".
To ale nemůže ohrozit beztrestnost a ctihodnost současných nejváženějších občanů a jejich potomků, dnešních majitelů tohoto bohatství.
V této řadě nejváženějších občanů stáli a stále stojí - vedle dvou nových prezidentů - takové postavy, jakými byli Marián Čalfa, Jiří Čermák, Václav Junek, Miroslav Macek, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Miroslav Toman, Michael Kocáb a desítky jiných, šéfové a vlastníci nejrůznějších privatizačních a investičních fondů, bankéřské rychlokvašky. Řadu rychle doplnili politici, vysocí státní i místní politici a hospodářští úředníci, mající moc "podepsat a prosadit" nejrůznější nákupy staveb, prodej stavebních organizací a jiných velkých dodávek ze státních a místních prostředků. Vezměme si jenom situaci v jednotlivých krajích, zadávání společenských zakázek (například při výstavbě nových sídel krajských úřadů), vytvoření dokonalého korupčního prostředí, propojení zločinů s policejními a soudními orgány.
O tom, jak k majetku přišli nejrůznější členové představenstev, bankovních rad, privatizačních a konkursních komisí, kteří přešli do politiky, ani nemluvě. Jsou dnes na vrcholu moci a kážou o morálce zbídačelému lidu v podhradí. Patří k nim i ošlehaný vůdce ODS Mirek Topolánek, který se nyní nechal slyšet, že s podnikáním před vstupem do politiky skončil. Pro rozhlasovou stanici BBC odpověděl 18. února 2005 na dotaz, jaký výnos očekává ze svých akcií: "Netuším, já bych řekl, že v řádu milionů." Stejným, dříve zmíněným způsobem se ČSFR a posléze České republika výrazně zapsala do ostudného prodeje českých celostátních a regionálních médií do zahraničí, zejména do Německa. Jména jako Karel Hvížďala, Zdeněk Porybný, Vladimír Železný, Miroslav Pavel a další (i v bývalých okresech mají tito prodejci periodik svá konkrétní jména) - někdejší většinou nomenklaturní šéfové Lidové demokracie, Svobodného slova, Zemědělských novin, Práce, Obrany lidu, Hospodářských novin, zůstanou navždycky identicky spjati se zcizením českých médií buď do svých vlastních, nebo do zahraničních rukou. Při své nynější obhajobě, že šlo o akty průzračně čisté, jim nepomůže ani to, že se dnes ohánějí dobovým výrokem Petra Pitharta, že redakce a noviny patří těm, kdo v nich pracují.
Tito aktéři se významně zasloužili o celospolečenskou manipulaci českého národa. Překvapuje mne, že tak zkušený právník a znalec státního a ústavního práva, jakým je JUDr. Zdeněk Jičínský, se pozastavuje nad mediálními útoky a paušální kritikou značné části médií vůči českým politikům, že všichni bez rozdílu jsou stejní darebáci.
Média a horliví politici i novináři nás dokázali dokonale rozdělit na opravdové demokraty a na antikristy v zemi, v níž působí "demokratické" a "nedemokratické" politické strany. Podle sociologických průzkumů, které provádějí nezávislé vědecké osobnosti a instituce, inklinuje kolem 2 milionů občanů České republiky k levici, z toho 98 % se bojí tuto skutečnost projevit na veřejnosti kvůli šikaně a diskriminaci médií a zaměstnavatelů.
V dopisech, které jsem od čtenářů obdržel po vyjití článku o mravním a zcela pokřiveném profilu nového senátora, se pisatelé ptají - na okraj skandálu s bytem Stanislava Grosse - nakolik čistý byl například odprodej rezidenční vily Václava Havla z vlastnictví Ministerstva národní obrany a jeho služeb (krátce předtím byla vila restaurována na náklady československého státu)? Čtenáři poukazují i na desítky jiných případů. Někdejší nejbližší spolupracovníci Karla Hvížďaly připomínají, že ještě krátce před svou emigrací do SRN vyžadoval v Albatrosu pevný třídní postoj svých spolupracovníků při plnění normalizačních pracovních úkolů. Ptají se, jak je možné, že jeden z vedoucích pracovníků normalizačního Rudého práva Zdeněk Porybný se staví do čela privatizace tohoto největšího českého deníku a do role největšího kritika minulých poměrů, když do písmene plnil právě v letech normalizace úkoly tehdejší zahraničně politické orientace, zaměřené proti USA, že jeden z poradců bývalého předsedy vlády Ladislava Adamce Miroslav Pavel po svém odchodu z Československé televize ovládne Hospodářské noviny? Smutné je, jak mnozí čtenáři dodávají a argumentují, že mnozí z těchto aktérů byli nejenom úzce spjati s minulým režimem, ale i s jeho potlačovacím aparátem, údajně se zahraničními službami. Vzniká oprávněná otázka, kdo vlastně připravil a organizoval zmíněný sametový převrat, kdo kradl a kdo prováděl akci lustrace, kdo vybíral a čistil seznamy určené ke zveřejnění a k odstřelování nežádoucích osob?
Čtenáři mi ve svých dopisech líčí, jak vedoucí činitelé Prognostického ústavu ČSAV v čele s jeho ředitelem Valtrem Komárkem uctivě posuzovali ještě v září 1989 se stranickým vedením další vývoj poměrů v ČSSR a čekali servilně s čepicí v podpaždí a v hlubokém předklonu na audienci u dveří tehdejšího generálního tajemníka Miloše Jakeše. Aby mu vzápětí přiřkli jméno z rodného listu a pohrdlivě jej přejmenovali na Milouše. Okamžitě na něj vyplivli jedovatou slinu zloby, napsali mi ti, kdo u toho byli. Nemám důvod jim nevěřit. Svou pozornost čtenáři zaměřují hlavně na novodobé chameleóny, na ty, kdo převlékli své kabáty a své stranické či svazácké dresy a zařadili do svého slovníku pojem "zkurvený bolševik", ač mají dodneška rudou pěticípou hvězdu vyrytou na svém čele. Vladimír Šabacký z Brna mi mj. píše: "Nezaujatému čtenáři i dnes vadí nejvíce: všeobecná frázovitost, povrchnost, nedostatek novinářské odvahy jmenovat a odhalovat i dnes 'svaté' - ve svých důsledcích a v jádru 'renegátů' (zasloužil by si to i Petr Pithart, přinejmenším za svou účast v PODIVENOVI). Jmenovat tak, jak jste to provedl v článku o Štětinovi i s osobním rizikem."
Myslím, že díky akci Gross (iniciované urputným a poněkud směšným proradným Kalouskem) se zvedla stavidla, aby kaly vypluly na povrch. Nebrání tomu ani hranice uplynulých let.
Jen houšť a mnohem větší kapky.
Třeba pevně věřit, že i tento kapitalismus - imperialismus (stejně jako německý nacismus, ale i nezdařený sovětský komunismus) v sobě skrývá sebedestrukční náboj.
Pravou tvář tohoto kapitalismu, diktatury peněz (kapitálu) určovali a určují loupežníci (agresoři), kramáři (obchodníci), pohůnci či šarlatáni (kněží).Vše teď závisí na prostoru, který má tento kapitalismus k dispozici pro domácí a vnější vykořisťování a okrádání středních tříd. A ten se celosvětově (globálně) začal zužovat.
Změnit tento stav však v ničem nemohou česká zaprodaná média, ani česká nakladatelství s cizím kapitálem - a dnes již i koupení knihkupci.
Nakonec si dovoluji ocitovat řádky z dopisu jiného čtenáře, který mi napsal: "Chtěl jsem říci, že ten velký vliv médií na naše lidi má základ v tom, že jsme národ čtenářů, počínaje obrozením. Národ se zbavil analfabetismu dříve než jiné evropské národy, a to národ jako celek, takže bez novin a časopisů neumíme existovat. Máme potřebu číst a proto v dnešním čase agresivního vlivu médií je nám tato přednost již dávno ke škodě. Čteme noviny, místo abychom ten čas rozdělili též na zadumání, kritické přemýšlení. Dodávám, hlavně když dáváme přednost novinám a časopisům před knihami. Knihy nám dávají vědět - znát, časopisy a noviny nám dávají jen mínit."
Kdo nevěří, nechť si rychle přečte dvě velké knihy - Smrt Západu a Volba - globální nadvláda nebo globální vedení - z pera renomovaných světových politologů.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |