Před sto lety, 24. března 1905, zemřel Jules Verne
Cesta životem za 78 let
V dětství měl Jules Verne (nar. 8. 2. 1828, Nantes) jediné přání - vydat se na cesty, poznávat nové kraje. Jeho představivost dráždily lodě v přístavu u ústí řeky Loiry. Traduje se historka, že se jako jedenáctiletý nechal najmout coby plavčík na loď, kde ho dostihl otec a promptně vrátil do rodičovského domu. Místo kolem světa zamířil ve dvaceti na školu do Paříže, místo skutečného cestování poznával svět na zeměpisných mapách. Po studiích se stal burzovním makléřem a současně nedostižným geografickým odborníkem. Literární ambice dal do služby dílny Alexandra Dumase. Napsal například dvě divadelní hry, které Dumasové otec a syn upravili a předali k inscenování pod svým jménem. Mladý Jules přijímal i takovou spolupráci s povděkem.
Svou existenční situaci vyřešil zdánlivě pragmatickým krokem - sňatkem s bohatou vdovou. Byla však mladší než on. Vyženil dvě malé dcerky, ke kterým později přibyl vlastní syn Michel. Další rodinný život měl však do ideálu daleko. Spisovatel na vrcholu slávy a bohatství sloužil prý marnotratným požadavkům ženy a dcer, ze syna vyrostl zbůhdarma žijící floutek.
Vlastní literární životopis Julese Verna se začal psát v jeho pětatřiceti letech. Je rozdělen na tři nestejně dlouhé a nestejně úspěšné etapy. Velký obdivovatel a znalec vernovek Ondřej Neff je jmenuje věkem zlatým, stříbrným a - dejme tomu, železným. Vrcholu své tvorby dosáhl spisovatel už v prvním období, v letech 1863-1885. Vydal tehdy přes čtyřicet románů, mezi nimi nezapomenutelné tituly Pět neděl v baloně, Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za 80 dní, Tajuplný ostrov, Na kometě, Patnáctiletý kapitán, Ocelové město, Matyáš Sandorf.
Ve druhé etapě během dvanácti let do roku 1897 pokračoval v nezměněném rytmu dvou románů do roka, skutečné objevnosti však ubývalo. Mezi novými knihami se přesto skví Robur Dobyvatel, Sever proti Jihu, Dva roky prázdnin, Tajemný hrad v Karpatech a Vynález zkázy.
Autorovi zbývalo ještě osm let života, které vyplnil další spisovatelskou dřinou. Do žádné z posledních knih však už neproudila ona jiskřivá fantazie, s níž začínal. Nedožil se prvního vydání Zlaté sopky (vyšla 1906) a dalších napsaných románů, mezi nimiž jsou snad nejznámější Honba za meteorem (1908) a Tajemství Viléma Storitze (1910).
Neruda objevitel
Dnes už je málo známé, že to byl Jan Neruda, kdo pro české čtenáře dílo Julese Verna objevil. S nadšením přivezl ze své pařížské cesty v roce 1863 Vernův první román Pět neděl v baloně a zasadil se o jeho vydání. Až do osmdesátých let pak průběžně uveřejňoval ve svém domovském deníku Národní listy recenze jeho románových novinek. Žádnému jinému zahraničními spisovateli tak soustavnou pozornost nevěnoval!
Přitom Nerudův vztah k úspěšnému francouzskému spisovateli, vydávajícímu romány jako na běžícím pásu, nebyl rozhodně jednoznačný. Byl v něm zastoupen obdiv i výsměch, neodpustil "svému" autorovi žádný prohřešek proti spisovatelské poctivosti. Ať už spočívala v honbě za kvantitou nebo v ústupcích od vysoko nastavené laťky kvality.
Autor Písní kosmických přivítal Julese Verna především jako kolegu - básníka. Francouzovo umanutí technickým pokrokem mu při tomto úsudku nebylo na překážku. Naopak. "Básník má, jak známo," vysvětloval Neruda v roce vydání své kosmické sbírky (1878), "také na vědu, jako na vše na světě, plné právo, a v tom směru vynalezl Jules Verne nové Kolumbovo vejce." Vše, co se Nerudovi nelíbilo, však neváhal vždy patřičně zdůraznit, většinou s osobním ironickým komentářem. A navíc jeho kritickému zápalu také často uniklo důležité poselství, ukryté v nekonečném výčtu faktů.
Po Nerudově průkopnickém tažení u nás Jules Verne rychle zdomácněl. S překlady do češtiny se v sedmdesátých letech 19. století doslova roztrhl pytel. Potom však následovalo dočasné ochabnutí zájmu, vysvětlované tím, že bohatí tatínci prý koupili vernovky raději v němčině, aby si potomci na přitažlivé látce pocvičili četbu v úředním jazyce.
Soustavným vydavatelem románů Julese Verna v českých překladech se stal nakladatel Josef Richard Vilímek. Jeho osobním vkladem bylo i vymýšlení nových titulů, pod kterými je většinou známe dodnes. Verne například rád nazval knihu jménem jejího hrdiny. Román Michal Strogov je však česky znám i jako Carův kurýr, Hector Servadac byl vydán pod titulem Na kometě, Matyáš Sandorf se v českých verzích po vzoru Vilímka často objevoval jako Nový hrabě Monte Christo, Césaru Cascabelovi byl změněn název na Oceánem na kře ledové, Clovisi Dardentorovi na Milionář na cestách.
Do francouzských titulů se často promítalo i autorovo opojení cizími slovy.
Jednomu románu dal název Pět set milionů begumy. "Begum znamená myslím vdovu hindostánského knížete," dovozuje Neruda. Kdo by to dnes tušil za názvem Ocelové město. Do titulu dalšího románu Jangada si Verne vypůjčil málo známé pojmenování pro velké vory, na kterých se po řece Amazonce plavilo dříví a jiné těžké náklady. Neruda to podle textu románu musel ještě objasňovat, my jej však už známe jako Tajemství pralesa.
Poetické výmysly, těšící a zajímající
"Skvělou fantazií nadán, zmocnil se známých již zákonů fyzikálních, fakt historických a objevů zeměpisných, zapředl do nich osudy vymyšleného člověka a vzdělal nový druh románů," vystihl Neruda spisovatelovu objevnost. Náměty knih Do středu Země (1864), Ze Země na Měsíc (1865), Do Měsíce (1870) a Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) český kritik ocenil jako "poetické výmysly, těšící a zajímající".
Sotva se technici "století páry" pustili do procesů ohřívání, plnil už Verne horkým vzduchem balon a nechal jej celých pět týdnů vznášet nad Afrikou. Dříve, než vynálezce Nadar podnikl první nepříliš úspěšné pokusy odpoutat od zemského povrchu své skutečné vznášedlo. Později autor usoudil, že románovou prvotinu (1863) naplnil i přílišným optimismem ve vztahu ke vzdušným plavidlům. "Máme-li být silnější než vzduch," prohlásil už Robur Dobyvatel (1886), "musíme být těžší než vzduch. S vašimi balony se nikam nedostanete." Dalších osmnáct let pak zase nechal Verne plynout lhůtu k vynálezu vrtulníku, ale nakonec jej stačil jako neuskutečněný sen pohřbít. Na konci románu Pán světa (1904) mizí Robur ve vlnách kanadského zálivu provázen povzdechem svého autora: "Zmizel Pán světa, zasažen bleskem, jemuž se odvážil čelit ve vzdušném prostoru. A vzal s sebou i tajemství svého neobyčejného stroje."
Básník má právo na vlastní svět. Víme, že Verne nevynalezl ani ponorku, ani kosmický koráb. On si je však vysnil. Dost možná, že právě v tom spočívá překročení pomyslné hranice. Podstatnější než vlastní technické dovršení vynalézacího procesu.
Plný šuplík křížovek
Když Verne zemřel, odhalily útroby jeho psacího stolu zásoby dvou tisíc křížovek a rébusů. Celý život se o ně zajímal, sbíral je, sám vymýšlel a ze všeho nejvíc miloval tajemství nových šifer.
Pátrání po otci dětí kapitána Granta začíná luštěním tří rozmočených listin v různých jazycích vylovených z trosečnické láhve. "To nám mnoho neříká," prohodí zklamaně major Mac Nabbs. Napínavým spojením čitelných částí textu však získají luštitelé vodítko, kde trosečníky hledat.
Neruda zahrnuje ke "starým motivům šifry" především úvod románu Do středu Země. Upozorňuje, že obdobný motiv použil, byť jako vedlejší, i Dumas v Monte Christovi a E. A. Poe z něj vytěžil "rozkošnou malou novelu" Zlatý chrobák. Při tom český kritik vlastně mimoděk označil jména dvou spisovatelů, kteří byli největšími literárními vzory a milovanými zdroji Vernovy inspirace. K zaujetí Monte Christem se vrátil románem Matyáš Sandorf (1885), Poeovi vzdal hold Ledovou sfingou (1897).
V Tajemství pralesa - Jangadě (1881) už Neruda, poměrně znechucen, nachází dešifrovací systémy "téměř veškeré". Rozluštění šifry v posledním momentě zvrátí osud nespravedlivě odsouzeného hrdiny Joama Dacosty. Ještě že je soudce Jarriquez náhodou náruživý dešifrovatel. Sám se donekonečna pokouší o rozluštění dokumentu s přiznáním pravého pachatele krádeže výtěžku z diamantových dolů. Verne stupňuje napětí do nejzazšího bodu, Neruda ironicky glosuje: "Je poslední noc před popravou. Je ráno - konečně klíč nalezen."
Nerudovo jasnozřivé ocenění poetického náboje Vernova díla tedy nezahrnulo i něco tak "dětského" jako hrátky s hádankami. Co s tím? Řekněme, že ve fantazii všestranného Francouze neměly místo jen hmatatelné výsledky technického pokroku, ale také - a možná především - objevná spojení mezi různými zákoutími lidského mozku.
Přispěchat na pomoc svým synům
Romanopiscův styl informativního záznamu v krátkých odstavcích čtenáři umožňuje najít to, co chce. Současně mu však úlohu poněkud ztěžuje nutností orientovat se v nepřeberných faktech. "Není to prý zázrak, že mimo Dinga vyvázli všichni," vybírá si Neruda ze závěru Patnáctiletého kapitána (1878). Přitom je většina dalších pasáží oslavou Dicka Sanda. ("Pustil se do studia jako člověk, který má výčitky svědomí, že pro nedostatek znalostí nesplnil svůj úkol... V osmnácti letech dokončil s vyznamenáním hydrografická studia, získal zvláštní diplom a stal se kapitánem na lodi Jamese W. Weldona.") Těžko také můžeme pominout nejobsáhlejší ze závěrečných odstavců o dalším osudu zotročených černochů, které chtěl Dick vykoupit. Udělal to za něj jeho zaměstnavatel a čtyři černoši "dne 15. listopadu 1877 zaklepali na dveře Weldonova domu".
Přesná datace a smysl pro další faktografické detaily - díky nim jsme Vernovi ochotni uvěřit téměř cokoliv. Za výčtem údajů však nelze přehlédnout důležitá poselství. V tomto případě velkou touhu po svobodě, po uznání rovnosti různých ras. Lehce si také můžeme domyslet, komu straní autor v románu Sever proti Jihu (1887), kde se "černoši vrátili na plantáž ne jako otroci, ale jako svobodní lidé". Jindy, například v Matyáši Sandorfovi, se zase spisovatel zjevně staví na stranu představitelů národa, který žádá samostatnost.
Jak to, že na svou dobu velmi odvážné myšlenky prošly spisovatelovou i nakladatelovou autocenzurou? U Nerudy to bylo poněkud jiné. Po většinu svého života byl zaměstnán v listu bratří Grégrů, význačných činitelů mladočeské strany. Chlebodárcem Julese Verna byl nakladatel Pierre Jules Hetzel, který svého dvorního autora objevil krátce po návratu ze sedmiletého vyhnanství, kde pykal za projevy odporu proti restaurovanému císařství. Potkali se tedy odvážný autor s puncovaným rebelem. Autor Povídek malostranských měl se svými nešťastnými figurkami velký lidský soucit. Verne myslel už i na to, jak jejich úděl změnit.
Sociální spravedlnost je také pravým posláním Ocelového města (1879). Ne další obskurní oběžnice, která Nerudovi opět velmi vadí. "Už dal Jules Verne naší zemi hezky mnoho oběžnic: chcíplého psa, anglickou kolonii, ženskými sukněmi naplněný kufr, teď zas střelný projektil," ironizoval v recenzi Ocelového města. Druhá polovina dvacátého století naopak u stejného románu vyzdvihla a ocenila antimilitaristické vyznění. Jistě proto byl právě tento námět nejvděčnějším pro nedávnou tuzemskou kinematografii. Dočkal se zpracování ve stejnojmenném filmu režiséra Ludvíka Ráži. Ještě před ním natočil Karel Zeman Vynález zkázy s obdobou varování před zneužitím techniky.
Nešlo však jen o uplatnění etických zásad v celosvětovém měřítku. Například zásadní impuls k výpravě na záchranu kapitána Granta zněl: "Anglie nemůže váhat a musí přispěchat na pomoc svým synům, kteří jsou opuštěni na pustém pobřeží." Jakou ozvěnu to slyšíme v době, kdy naše zem klidně nechá patnáctileté dítě celé týdny hledat na zničeném pobřeží stopu po zbývajících členech rodiny, ztracených v tsunami? Časy se mění. Verne ještě viděl několik zásadních morálních pilířů, které nepokácel ani zbrklý rozvoj techniky, ani klamně sebezáchovná izolace od neštěstí druhých.
Poselství mezi fakty
Nerudův ambivalentní postoj k francouzskému spisovateli osciloval v jeho kritikách od chvály k odsudku. Tak se mu nelíbilo zejména "pouhé sestrojení senzační bajky, s tendencí trápivou a omračující". Takovou tendenci, kterou vysvětlil "vtělenou touhou po rychlém zbohatnutí z literární práce", viděl u románů Chancellor (1875), Michal Strogov (1876) a také u Patnáctiletého kapitána. Své kritické ostří namířil zvláště proti běžným ingrediencím Vernových románů. S úspěchem tyto obvyklé faktory nacházel téměř v každé nové vernovce. Mezi protagonisty dvojici potrhlého učence a horlivého mladíka, pak "nějaký nový vynález" a - zmíněnou oběžnici.
Nadějným mladíkem je například Robert Grant jako starší z dětí kapitána Granta. Autor rád vracel své hrdiny na scénu, proto na konci Tajuplného ostrova ještě posílá dospělého Roberta vyzvednout potrestaného trosečníka. Mladík nechybí v Ocelovém městě (Marcel) ani v Tajuplném ostrově (Harbert). K němu Neruda poznamenal, že "není ničím jiným, než v kůži šestnáctiletého hocha vázaným slovníkem naučným". Ve chvíli, kdy Harbert například chrlí poučky "vzdálenost kolíku od tyče se má k výšce tyče jako vzdálenost kolíku od stěny k výšce stěny" a vzápětí "myslím, že ústřice nejsou příliš výživné", kritika docela chápeme.
Autorovi nejblíže je však Dick Sand, patnáctiletý kapitán. Mladý plavčík, který po smrti kapitána a všech pěti námořníků zůstane na palubě jediným člověkem, schopným převzít řízení lodi, se stal projekcí Vernovy neuskutečněné dětské touhy. I když - pohádkově bohatý dospělý spisovatel si nakonec pořídil vlastní parní jachtu Saint Michel. Na to Neruda nemlčel: "Když Jules Verne nějakou cestou do měsíce nebo závratně rychlou cestou kolem země fantazii svou unaví, pak chodí kvůli zotavení se - na cesty skutečné. Má pěknou, pohodlnou malou loď parní, vystavenou roku 1876 v Nantesu, firmou Joliot & Babin..."
V tomtéž Patnáctiletém kapitánovi je obzvlášť druhá z oblíbených postav, bláznivý vědátor, dovedena do absurdna. Směšný Benedikt, potrhlý entomolog, je sice věkem dospělý, ale pro život zcela nepoužitelný. Na rozdíl od mladého Dicka, kterému autor přisoudil činorodost, pevnost, odvahu a vytrvalost, tedy vlastnosti, pro které se stal hrdinou. Neruda autorovi vytýká, že z Benedikta "udělal úplného blba", Verne ho však s vážností jen zdánlivou nechá v závěru s lupou a novými brýlemi zjistit, že údajně nevídaný exemplář hmyzu, jehož pojmenováním se chtěl zapsat do dějin entomologie, tento Hexapodes benedictus, vůbec není hmyz, ale obyčejný pavouk, kterému neopatrný lovec ulomil dvě nohy. Spisovateli tedy rozhodně humor nechybí, ale tichý a šarmantní, nedoslovný.
Pánem, který se bere příliš vážně, je český kritik i v otázkách milostného citu. Ano, i ten je ve vernovkách zastoupen, i když, podle Nerudy, je "u Verna každá láska čista jako voda při dvou stupních nad nulou". Poslední kapitola Cesty kolem světa za 80 dní nese název Phileas Fogg nezískal nic ze své cesty, než své štěstí. Autorovo podivení, že jeho hrdina "nezískal nic, než roztomilou ženu, která ho - ač se to zdá nepravděpodobné - učinila šťastným," má možná do vřelosti daleko, ale úplný suchar by napsal něco docela jiného.
Není to spíše tak, že zanícení pro některé z hlavních ctností podává Verne zase ve spletitém faktografickém balení? Při tezovitém převyprávění děje, které Neruda obvykle praktikoval, trčí pak stromy bez vědomí lesa. Kdo z těch dvou je tedy skutečně mladší, když se hravý francouzský spisovatel narodil šest let před svým českým objevitelem a vykladačem?
Vernovy esence s dolarovou příchutí
Parník Duncan vyplul na záchranu kapitána Granta kolem dumbartonské skály. K ní autor jako vynikající znalec historie neopomněl podotknout, že se zde zdvihá slavný zámek skotského hrdiny Wiliama Wallace, který bojoval za svobodu Skotů a byl Angličany popraven r. 1305. Při pečlivém vsouvání vysvětlivky Verne ovšem netušil, že na hrdinu, který ho zaujal, jednou vsadí filmoví producenti a trhák Statečné srdce štědře naplní jejich pokladnu.
Verne sám měl s nakladatelem Hetzelem první smlouvu na dva romány ročně za dvacet tisíc franků. Co kdyby žil o sto let později, neplýtval náměty a uplatnil se raději jako filmový scénárista? Představa snad kacířská, přitom však už celá zápletka románu Číňanovy trampoty v Číně (1879), česky O život, usvědčuje hollywoodské autory pokud ne z pilného opisování od klasika, pak jistě z kasovního zúročení stejného motivu. Člověka, který si nejprve objedná vlastní smrt, aby pak chtěl najatého vraha zarazit a horečně ho po celou dobu děje hledal. Stopy stejného námětu ostatně vedou daleko do starověkých indických a řeckých pověstí.
Je fakt, že Vernovi se zápletka dost ztrácí v exoticky popisovaných kulisách. "Ale něco takového zažít, to člověk musí zrovna do Číny jít," cituje Neruda autorovu poslední románovou větu hned dvakrát, v úvodu i závěru své recenze. Sarkasmus je zjevný, autorem didakticky nabídnutý zeměpisný, dějepisný a národopisný aparát tu kritikovi nestačí a na celý román Jules Verne neučinil "ani dost malý vynálezeček", jen trochu zdokonalil fonograf. Že zlatý důl představuje v románu O život vhodně uchopená zápletka, to si Neruda nepředstavil. A přitom právě z ní naše současnost vyždímala tu pravou esenci s dolarovou příchutí.
Tak vychovává se generace (nejen) francouzská
Na poličkách knihoven těch dětí, které ještě dnes zůstaly čtenáři, se, podobně jako už u jejich rodičů i prarodičů, vyskytují ve vzácné shodě jen někteří autoři v celých dlouhých řadách. K těmto zakladatelům rozsáhlého zlatého fondu literatury pro mládež patří i Vernův učitel Alexandr Dumas. Co na tom, že psal příběhy mušketýrů a Monte Christa vlastně pro dospělé - v jeho dobách ještě žádného spisovatele nenapadlo počítat přednostně s dětským čtenářem. Když se Verne vydal v jeho stopách, prohlásil o něm Alexandr Dumas ml. bratrsky, že to on měl být synem Dumase otce.
Ani v našich krajích nebyla ještě v Nerudových dobách dětská knížka plnoprávným literárním produktem. Dětem byla určena nanejvýš mravoučná poselství. Tak má u recenze románu Tajemství pralesa Neruda objektu své kritiky ještě za zlé, že "romanopisec sestoupil téměř na povídkáře pro mládež". Verna jako zakladatele nového typu románu a spisovatele, který významně pozvedl úroveň psaní pro děti, docenily až další generace. To už v prvních knihovničkách přibyly například řady od Karla Maye, u nás třeba později Jaroslava Foglara.
Ale i první kritik Neruda uměl, když to tak cítil, od srdce pochválit. V recenzi na Tvrdohlavého Turka (Paličatý Kéraban, r. 1883 překládal Neruda jako Kéraban tvrdošíjný) zajásal nad kouzlem, které spočívá "v návratu k romanopisectví jemnocitnému, jehož mistrná technika nepotřebuje hromadění scén napínavých, jež poutá svým ladem, jemnou kresbou psychologickou, skvostným líčením a duchaplným, jemným, nikoliv kousavým humorem". Zdá se, že se Verne konečně trefil i do tuzemského názoru na to, jak má vypadat správný vtip. Rozvedením gagu o Turkovi, který "nenávidí civilizaci, železnici, parníky i daně", zatvrzele odmítá možnost placeného proplutí Bosporem a raději volí nesmyslnou zacházku po pevnině, i kdyby se měl "plazit po břiše".
Najednou dochází k souznění přímo básnickému. Neruda je nadšen. "Vše, co Verne popisuje a tvoří, jest skutečné a možné, a co více - poetické. Světy neznámé, tak trudné a nudné, nekonečné bez dokonalých průvodcův, bez hostincův a hlupákův, Verne opustil a přešel v svět kouzelný, lepý, poetických malebných postav..."
Nejblíže k docenění Vernova průkopnictví se však Neruda ocitl, když napsal: "Tak vychovává se generace francouzská - v pravém uvědomění svého okolí a života. Tolik na adresu našich úzkostlivých, suchopárných spisů vychovatelských. Jest již čas, aby se přestala hledat v hlouposti - ctnost, v nevědomosti dětí - pedagogická nutnost - mravnost pojištěná."
Ambivalentní zanícení pro techniku - jistě. Ale o co víc je brnknutí na nejcitlivější struny dětské vnímavosti a probuzení fantazie. Dětské proporce přece neodpovídají dospělým. K osvobozené obrazotvornosti se prochází kraji, kde platí pohnutky ušlechtilejší, přátelství ryzejší, dovednosti a znalosti úžasnější a svaly ocelovější. Největší službu francouzskému novátorovi prokázal Neruda tím, že v něm objevil básnického ducha. Branou, otevřenou vernovkami dokořán, se od těch dob vchází do světa dospělých.
"Všechno, co jsem vymyslel nebo co jsem si dokázal představit, je ničím ve srovnání se skutečností, že přijde doba, kdy věda překoná jakoukoliv představivost."
Jules Verne
"Miluji Vás už tak dlouho, že si připadám jako Váš bratr."
Alexandr Dumas ml.
"To některá slova kapitána Nema dřímala v mém podvědomí, aby jednoho dne zazářila jako blesk."
George Claude, vynálezce tepelných elektráren
Tak jako naši pradědečkové
my s vámi všechno prožíváme znovu.
Navždy náš Tajuplný ostrove,
našimi bratry jsou ti muži z kovu.
František Hrubín
"Je tak příjemno nechat se lechtat neštěstím cizím, cítit při pohodlném čtení ve vytopeném pokoji trochu s sebou, co líčení hrdinové venku v bouři života zkoušejí, litovat jich, mít sebe sama za dobrého, soucitného člověka."
Jan Neruda
Autor: Taťána Kuxová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |