Nakladatelství Academia, jemuž patří primát v úspěšném návratu Sándora Máraie na knihkupecké pulty (Svíce dohořívají, Zpověď, Země, země!, Odkaz Ester) po více než padesáti letech, odvážně vstupuje i do odlišných jazykových teritorií. Jeho ředitel Alexander Tomský je podepsán jako odpovědný redaktor pod titulem Jennifer Johnstonové (1930) KAPITÁNI A KRÁLOVÉ (Praha 2004, str. 184), a to, že ho jmenujeme dříve než překladatelku Dagmar Steinovou, není náhoda.
Komorní příběh irské autorky vyšel v originále před dvaceti léty a nabízí portrét pana Prendergasta, osamělého starce, sužovaného přeludy minulosti. S ní obcuje stále naléhavěji, až do opakovaných návštěv pubescentního Diarmida Toorishe. Vnitřní napětí mezi oběma protagonisty nevyvěrá pouze z věkového rozdílu, ale hlavně z příslušnosti k odlišné společenské vrstvě, a tudíž i výchově. Kasta starého pána s mírou materiálního zajištění a intelektuálního rozhledu umožňuje odstup od událostí a stoickou zdrženlivost. V Diarmidově povaze je výbušnost, výchova mu podlomila charakter se snahou využít okolnosti ve svůj prospěch. Počáteční nevoli pana Prendergasta k chlapci postupně vystřídá chuť a touha pomoci mu. Což je nejlepší způsob pro zrod tragédie.
Tvrdí-li upoutávka na obálce, že kritika hodnotila prózu jako elegantní, subtilní, mistrovskou a dojemnou, jde o reklamní výron stejně jako tvrzení, že starcova minulost je zalidněna postavami zanedbané ženy, chladným, netečným otcem a atraktivní matkou, milující jeho bratra Alexandra. Lineární vypravování má jasné kontury výhradně v přítomnosti, tam je jeho těžiště, vzepětí a neúprosná hloubka propadliště. Minulost se utápí v neurčitosti a fragmentech, což lze přičítat těkavosti ochabující stařecké mysli. Také epizodní postavy příběhu (rektor, Mulcahy a Toorish) přesně sekundují současnu, až po nezájem a nepochopení dvou strážníků irské policie, z nichž jeden pronese nad mrtvolou pana Prendergasta: No tak já teda nevím, zkrátka nevím. Ty zatracenej starej ochmelko, rozhodněs nám ušetřil spoustu nepříjemností.
V tragice z nepochopení má próza Johnstonové blízko ke klíčové povídce Sherwooda Andersona Ruce - příběh Winga Biddlebauma (Městečko v Ohiu, česky 1958). Také tady je pro okolí atraktivnější zlolajnost, z pohodlnosti odkazující k pederastii. V souvislosti s personou S. Andersona, už ve dvacátých letech minulého století překládaného do češtiny, a ještě třeba s V. Wolfovou, působí jako anachronismus současné lpění na výrazu whiskey. Oproti tomu zavání familiérností citace pod čarou na str. 56-57:Báseň (Král duchů) napsal Goethe, zhudebnil Schubert. O autorovi uvedeného překladu přitom ani zmínka. Jak už je u překladové literatury zvykem, je text poznamenán množstvím tiskových chyb, nejvážnější prohřešek proti pravopisnému úzu představuje vedle interpunkce záměna předpony. Bílé, křesťanské ruce vysely ochable (str. 48). Jazyková devalvace je projevem neúcty ke kulturnímu dědictví. To jistě není třeba připomínat osobnosti takových nakladatelských kvalit, jakou je Alexander Tomský. Anebo Alexandr?
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |