O cenzuře knižního trhu dnes nerozhoduje užitná hodnota knihy. Dokonce o ní s konečným verdiktem nerozhoduje ani sám nakladatel, beroucí na sebe nemalá finanční rizika. Nikdy nezapomeňme, že je tu ještě knihkupec. Také on může knihu nabízet, propagovat nebo její prodej ignorovat, zvláště když ji převezme do komisního prodeje.
Zatímco knihu nejohavnějšího zrádce národa z Protektorátu Čechy a Morava Emanuela Moravce Před mikrofonem (2004) vystaví český knihkupec na oči veřejnosti, zbrusu novou čtvrtou knihu ministra národní obrany ČSFR armádního generála Miroslava Vacka GENERÁL STUDENÉ VÁLKY (Erika 2004) vůbec nevystaví, nebo ji ukryje ve skladech. Aby ji po čase pro čtenářský "nezájem" zase vrátil na místo předchozího určení. Stejné se může stát i s knihou Kuba neznámá a objevovaná (Akcent 2004). Vždyť v tomto průvodci, podle slov jistého velkého knihkupce s duší ideologického tajemníka, není ani slovo o osvobozeneckém tažení exprezidenta Václava Havla proti Fidelu Castrovi a o vězních svědomí (ani v jednom zahraničním průvodci o Kubě není o tom zmínka).
Přiznám se, že novou knihu generála Miroslava Vacka jsem si přečetl s neobyčejným zájmem. Přes určitou obsahovou roztříštěnost mi poskytla velmi solidní odpověď na otázku, proč se všechno u nás v ozbrojených silách odehrálo tak, jak jsme toho dnes svědky.
Vacek pojmenovává a odhaluje někdejší vojenská tabu, představuje dříve utajované dislokace vojsk i typy zbraní (z roku 1990), nešetří ani svými osobními poznatky o destrukci ozbrojených sil v posledním patnáctiletí. Nepomíjí však ani současná bezpečnostní rizika a možnosti ohrožení České republiky.
K současné nové problematice profesionální armády České republiky generál Miroslav Vacek mj. uvádí: "Vznikne totiž nepočetná armáda, která bude jakýmsi expedičním sborem k realizaci zahraničních zájmů bez nezbytné koaliční schopnosti plnit úkoly obrany v rámci národní odpovědnosti. Taková představa, že k obraně si zaplatíme hrstku profesionálů a o 'zbytek' se postará NATO nebo snad EU, je naivní a dokonce nebezpečná. Co by mohlo postačovat dnes, nemusí být platné zítra. A teprve potom, až se vzpamatujeme, začít budovat armádu schopnou splnit požadované úkoly, to může být trpké probuzení!"
Čtenář určitě nepřehlédne ani Vackem vyjmenované polistopadové hvězdy československé a české branné moci v čele s jejich vrchním velitelem Václavem Havlem a s jeho civilními experty - Dobrovským (vztah k armádě si vytvořil již v útlém dětském věku), Holáněm (prošel technickými jednotkami), Baudyšem (proslul střelbou z pistole v armádním letadle a následným hvězdopravectvím), Kocábem (velel odsunu sovětských vojsk a chtěl jej zdolat během týdne, podařilo se mu to za půldruha roku bez dokonalé strážní služby, při raubířských nájezdech domácích zlatokopů). Nešetří ani Výborného, Tvrdíka a další.
Originální jsou i Vackovy pohledy na rok 1968 a na dobu tzv. normalizace: "Život šel po roce 1968 dál. Všechny další roky jsou shrnuty těmi našimi vítězi studené války do období 'normalizace'. Z armády bylo vyhozeno asi 7000 vojáků z povolání. Jsem ochoten souhlasit s tím, že to bylo počínání nesprávné, kterého jsem se ani jako komunista, ani jako důstojník aktivně nezúčastnil, pokud někdo přizná, že to, co se dělo po roce 1989, byla rovněž 'normalizace', včetně vyhazovu lidí nejen z armády."
A neodpustím si ještě jednou z Vackovy knihy Generál studené války citovat: "Snad poslední věc, ke které by bylo dobré vyslovit svůj názor, je obviňování prezidenta Ludvíka Svobody jako vrchního velitele ozbrojených sil ČSSR i Československé lidové armády, že se nepostavil na odpor vstupu vojsk (kdo chce, pro toho agresi) Varšavské smlouvy. Sám se přikláním ke stanovisku, že nešlo vůbec o nějakou zbabělost, pouze o reálné vyhodnocení situace, která by v opačném případě mohla vést i k tragickým událostem. Samozřejmě, že vinu by nesla Varšavská smlouva. Ale přítomnost 27 divizí s více než 1/2 milionem vojáků, asi 7500 tanků a obrněných transportérů, kolem 2000 dělostřeleckých hlavní a 800 letadel nedávala možnost k nějakému odporu. Odsuzuji, když byli v srpnových dnech střelbou usmrceni naši občané. Bylo jich 53 a určitě ne tolik, jak se uvádí nyní. Dalších 41 zahynulo pod vojenskými vozidly. Také tragédie, ke kterým by nedošlo, nebýt přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy. Za své počínání se už představitelé této agrese omluvili. Spojené státy se dopouštěly a dopouštějí i nyní ozbrojených akcí, pro které vždy dovedou pod rouškou naprosto 'demokratického počínání' najít i tolik potřebné zdůvodnění. Zatím, dokud zůstaly jedinou supervelmocí, se vlastně nikomu ani omlouvat nemusí."
Miroslav Vacek zveřejňuje i svůj osobní dopis, gratulaci Václavu Klausovi k jeho zvolení prezidentem České republiky, dává mu očividně najevo své větší sympatie, než jaké choval k Havlovi: "Podle toho, jak jsem Vás měl možnost poznat od prosince 1989, jsem přesvědčen, že máte na víc než Havel. Lehce se každému radí, když nenese žádnou odpovědnost. Co s tím uděláte, záleží na Vás. Můžete to ode mě vzít jak chcete. Třeba jako radu k ničemu, ale z nějaké druhé strany barikády. V žádném případě ne jako podlézavost!"
Klaus na Vackovo blahopřání přátelsky reagoval a popřál mu hodně spokojenosti se společenským vývojem v republice.
Zatím však nic nenasvědčuje, že by se toto přání dařilo, nejen pro Miroslava Vacka, naplnit.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |