Byly doby, ač dneska už to ani k víře není, opravdu, byly takové doby, kdy nakladatelé nenutili básníky, aby si sháněli sponzory, ale naopak básníci psávali svým nakladatelům o zálohu, aby se jim dobře psalo, a často ji i dostali.
I když byla malá maličká jak na jaře ta travička, říkalo se jí záloha, nikoli záložka. Neboť v nouzi není žádný peníz malý a též proto, že záložky jsou odjakživa věc švadlen, krejčích a taky čtenářů.
Od Vánoc 2003 jsou záložky díky Aleně Vávrové, autorce prvotiny Druhotina (1986), druhotiny Nahatma (1989), pak Mých a Františkových (1993), potom Soukromé Hrabaliany (1998), Marcikáje (1999), Modrého Pierota a Rodinného balení (oboje 2001), také knižní formát (formát ve významu druh knížky, nikoli jen rozměr v mm). Na sklonku roku 2003 Vávrová v nakladatelství kaMpe vydala ZÁLOŽKY 2004 a rok na to v téže vydavatelské oficíně ZÁLOŽKY 2005.
Oboje ty Záložky vyšly výslovně jako záloha, první na knihu Ó úděsné ty, klimakterium, druhé na knihu Stojím na hlavě. Pokud vím, ani ta první kniha ještě není na knižním trhu, a vůbec je to zvláštní záloha na nějakou budoucí knihu, když verše Až zbyde po nás známe už ze Soukromé Hrabaliany a vyšly pak též v Rodinném balení, ve kterém byla už také básnička Sotva, a když se povzdech Čas nachýlil se čte už v Modrém Pierotovi. Taková záloha, která je současně i miniantologie, je ovšem cosi, co se vymyká.
Má to dvanáct básnických miniatur s barevnými reprodukcemi obrazů (jsou to reprodukce zvící větší poštovní známky), zřejmě na každý měsíc jeden lístek (ale reprodukce je i na přední a zadní straně obálky, na té zadní je i dvojbáseň Sotva - A přece), všecko na křídovém papíře.
Dá se to pověsit (má to ve hřbítku dírku) jako trhací kalendář.
Může se to jako trhací kalendář lístek po lístku odtrhávat a jsou to záložky hned do dvanácti rozečtených knih, takže třeba verši Navzdory zpívám s básnířčiným každodenním pozdvihováním slova si lze založit Kuběnovy Blížence v krvi, ale také například Svátkovy Dějiny poprav a katů v Čechách, Smutkem v nás Ústavní zakotvení sociálních práv Cécilie Fabreové, básní Před zimou Černého Programování v Excelu, úžasnou hříčkou Už zas kterékoli memoáry hereckých velikánů i malikánů a báseň Noc slov, ve které se váží slova na vážkách nikoli ze slovníku novinářských zlatoústců, ale na průsvitných křídlech modravých vážek Černého rybníka, je jako stvořená na zakládání do kterékoli knihy konzumní četby se zlacenou obálkou, a to pro kontrast se záplavou banality, vulgarit a neskutečné zábavnosti.
Autorka režných veršů (žádný brokát a samet!) je z básníků, kteří se nejen nesmiřují s absurdně dramatickými poměry ve vydávání krásné literatury, vydávané hlavně na pospas posvátnému trhu a jeho manažerským velekněžím, jež dobrá kniha přímo děsí, ale hledají, kam neviditelné a zřejmě nemyté pařáty trhu nedosahují. Před dvanácti roky se jí podařilo přelstít trh, když její Mé a Františkovy šly podivuhodně na odbyt, protože lázeňští hosté (stále noví a noví) si tu knížečku kupovali jako suvenýr na krásné týdny jinačího života v pověstných Františkových, života tak jinačího, že sáhli, někteří poprvé od školních let, i po knížce veršů, i když v krámě poznali, že to není bedekr, a pak autorce psali, jak nelitovali.
Její Záložky jsou chytrý pokus, jak vpašovat střípek poezie mezi listy prózy, literatury faktu i pseudofaktu a učebnic. Jsou to vlastně jenom počtem veršů malá mementa mori: Až zbude po nás / jenom tónů pár / a všecky statky obrátí se v prach / nad němou hluchotou / vznášeti se budou / Janáček a Bach.
V poslední knížce před Záložkami Alena Vávrová vyzývala: Dívej se dívej očima / zavřenýma co je Za..., rozumějme za věcmi, za slovy, za gesty. Nuže, tyhle malé a skromné Záložky jsou zálohy, pracovní zálohy na poznání, že pravé poznání začíná až za; až za tím, co se na nás ze všech možných kanálů leje a hrne čtyřiadvacet hodin denně jako prý informace a prý zábava.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |