S tímto citátem velkého ruského teatrologa, režiséra a pedagoga K. S. Stanislavského jsem se seznámil brzo po válce a jako studentovi mi učaroval a já se pokusil jím celý život řídit. Je totiž krédem, které současnost postrádá. Je v naprostém rozporu se světem kapitalismu ve všech jeho vlastnostech. Především s mocí peněz, která umění nutí k bulváru, kýči a komerci. Myslím, že je nejvyšší čas k Stanislavského etice a estetice se vracet, neboť současnost přehodnocuje všechny hodnoty včetně historie až po zjitřování mezilidských vztahů. I když ji současní mocní vydávají za vrchol demokracie a svobody, je de facto degradací všech pokrokových hodnot. Je novou dobou temna.
Začal jsem se osobností K. S. Stanislavského znovu zabývat, neboť vedle Němiroviče Dančeka a všech svých pokračovatelů a žáků ovlivnil světové divadlo bez rozdílu národností. Po roce 1945 vyšla u nás všechna jeho stěžejní díla a já je zdědil z pozůstalosti svého profesora zpěvu Hilberta Vávry. Vznikla jedinečná díla, a sice kniha pamětí Můj život v umění, dále Moje výchova k herectví až po Dotvoření herce. Svoji knihovnu jsem doplnil díly jako Režijní plán Othella a dalšími. Samozřejmě i díly jeho pokračovatelů, pojednávajícími o významu tohoto divadelního giganta. Vychoval celou řadu pokračovatelů, kteří se hrdě hlásili ke svému učiteli. Vzpomínám si, že jsem měl možnost v divadle MCHAT v Moskvě se seznámit s jeho inscenací Figarovy svatby, kterou jeho následovníci - režiséři podle jeho režijní knihy po desetiletí udržují. Nebyla jediná. Svědčí to o zdravém kultu umění, který je pro Rusy typický. Když po válce začal Stanislavskij u nás vycházet, začala většina divadel podle jeho metody pracovat. Nejen v rodném Rusku, u nás, ale rovněž v Americe, kde je stále uznávanou osobností. Samozřejmě ovlivnil i umělecké školství.
Na chvíli se chci vrátit do naší současnosti. Stále slyšíme, jak je dobře, že jsme se "zaplať Bůh" vrátili do západní civilizace. Jako bychom do té doby lezli po stromech coby opice. Zlehčující heslo, degradující vše ruské a slovanské, není nové. Provázelo tuto zemi již od VŘSR, přes intervenční války, až po zradu socialismu a jeho rozpad, o studené válce nemluvě. Jsem vyznavač pokrokové kultury celosvětově. Proto nemohu pochopit nové známkování a dělení na národy více či méně civilizované, více demokratické, či zaostalé. Denně se přesvědčujeme, že zaostalost je vlastní ideologické krizi především kapitalismu, který se v čele s USA staví do role jakéhosi samospasitelného strážce demokracie celosvětově. Kdo se jen trochu zajímá o historii, ví, jaká je objektivní pravda.
U normálního civilizovaného člověka budou velcí spisovatelé, skladatelé, výtvarníci či vědci a intelektuálové vyznávající všelidský pokrok ceněni stejně, ať pocházejí z Evropy, či Ameriky. Současná americká civilizace přináší daleko více negace než pozitiv. Objektivnímu pozorovateli nemůže uniknout, že hlavní kořeny kultury pocházejí nikoliv ze Západu, nýbrž z Východu, především z Asie. Odtud k nám přišla řada vědeckých objevů, včetně papíru, písma, zkrátka první civilizace. Naše století je stoletím světlé budoucnosti Asie, což dokazuje především Čína. Na chvíli se u této obrovské země zastavím. Měl jsem životní štěstí, že jsem půl roku pobýval v této nádherné zemi se souborem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v roce 1952. Měl jsem nakrátko možnost seznámit se s většinou čínských měst a jejich kulturou. Bylo to v době, kdy probíhala válka v Koreji. Měl jsem možnost obdivovat vynikající kulturu slavných národních tradic, které se promítají do života Číňanů dnes a denně. Poznal jsem slavnou čínskou operu, jejich folklór, výtvarné umění, až po rukodělnou práci nevšední kvality. Významné místo zaujímá v této zemi poezie. Každá vesnička či místo, kde žijí lidé, má svého básníka. Měl jsem možnost vidět kdysi slavnou operu Dívka s bílými vlasy na jedné straně a kupříkladu v Charbinu Gogolova Revizora. Mimo jiné pěkné představení. Při návštěvě konzervatoře ve Wuchanu jsme slyšeli výborně stylově a technicky zahrané České tance Bedřicha Smetany. Poznal jsem se s čínským profesorem z Tiensinu, který byl vyznavačem naší opery, sám tenor, a podaroval jsem ho klavírním výtahem Smetanovy opery. Radim Drejsl - umělecký šéf AUSu - napsal pěknou píseň česko-čínského přátelství, kde jsme sóla zazpívali my dva. Z tohoto památného zájezdu vznikl jedinečný film oceněný státní cenou Lidé jednoho srdce režisérů V. Jasného a K. Kachyni. Pěknou knížku s názvem Čína ve skicáři napsal náš známý malíř František Skála. Nejsilnější zážitek jsme však měli z čínské morálky, lidských vlastností a z jejich velkého přátelství k naší zemi. Naprosto to kontrastuje s tím, co hlásají o porušování lidských práv v Číně naši představitelé. Kupříkladu se soustavně mluví o Tibetu. Měl jsem to štěstí, že jsem byl s několika členy souboru hostem u generála Cholunga, velitele vojsk, která osvobozovala Tibet. Bylo to v jeho domě v Čunkinu. Zde jsme shlédli vynikající dokumentární film o této události. Současně jsme se dozvěděli, že armáda, která osvobozovala Tibet, se rok připravovala, že se museli všichni naučit tibetsky, současně stavět silnice a ostatní komunikace, budovat elektrifikaci, školství - zkrátka celou zemi, která žila ve feudalismu - zcivilizovat. Nesměli brát žádné dary a naopak nesli pro Tibeťany potraviny, ošacení a další dárky. Tibet v té době chránilo asi 12 000 cizích žoldnéřů, které Číňané vyřídili za několik dní. Další čas byl věnován budování země. Mao Ce-tung nabídl dalajlámovi funkci ve všečínském parlamentu, kterou on odmítl a emigroval. Jinými slovy - ČLR zbavila Tibet vykořisťování a přinesla mu civilizaci, vzdělání a svobodu. Dnes je cílem turistů. Taková jsou fakta. Na závěr této otázky mi dovolte říci, že nejen Čína, ale i Vietnam, Indie a ostatní asijské země mají před sebou světlou budoucnost. Včetně okupovaného Iráku.
Když už jsem u porovnávání jednotlivých kultur, nemohu zapomenout na velkou slovanskou větev národů, která do světové pokladnice kultury přispěla vrchovatou měrou. Ne náhodou bylo snahou fašistů Slovany vyhubit, eventuálně převychovat. O tom svědčí ztráty Rusů, Poláků, Bulharů, Srbů, Čechů a Slováků za druhé světové války, ale i současný zápas Lužických Srbů o existenci. Slovanská kultura se ve všech dobách vyznačovala humánností, demokratičností a sociální spravedlností. Jednotlivé kultury se vzájemně ovlivňovaly, posilovaly a prolínaly a chránily po celou dobu své existence svoji národní identitu. Společně pak čelily tlaku především germanizace. Historie, jak se zdá, se znovu opakuje.
Tak vidíte, začal jsem Stanislavským a kam až jsem se dostal. Chtěl jsem tím dokumentovat v základních rysech, že východní kultura se nejen vyrovnala té západní, ale v mnohém ji předčila, i když byla a často je zatracována.
Na závěr mi dovolte vrátit se k původnímu tématu - k osobě K. S. Stanislavského a jeho estetice, ze které jsem vybral několik autorových citátů. Chci tím doložit svůj celoživotní obdiv k velkému ruskému divadelníkovi. Nechť tedy mluví jeho myšlenky:
"Jeviště je bílý list papíru a může sloužit i vznešenému i nízkému účelu, podle toho, co se na něm předvádí a kdo na něm vystupuje. Na jedné straně nezapomenutelné výkony Salviniho, Duseové i kaféšantány s neslušnými čísly i programové frašky, i revue s všemožnou směsicí umění i umělostí, gymnastiky, vtipu a hnusné reklamy. Jak stanovit hranice mezi krásným a odporným? Ne nadarmo řekl O. Wilde, že herec je buď sluha boží, nebo tatrman. Po celý život hledejte demarkační čáru oddělující v našem umění špatné od dobrého! Kolik herců obětuje svůj život službě špatnému, aniž si uvědomuje vliv své hry na diváka. Není všechno zlato, co se třpytí. Vlastní příklad je nejlepší způsob a důkaz nejen pro jiné, ale především pro sebe sama. Působte na druhé a přesvědčujte je svým vlastním příkladem".
"Herecká etika a jevištní nálada jsou velmi důležité a nutné pro naše dílo. Spisovatel, skladatel, malíř, sochař jsou časově vázáni, mohou pracovat tehdy, kdy se jim to hodí. Ne tak herec. Musí být připraven tvořit pevně ve stanovenou dobu. Vychovejte se k nutné sebevládě, etice a kázni veřejného pracovníka, přinášejícího světu krásu, vznešenost a ušlechtilost. Herec je povinen se chovat důstojně i mimo divadlo a hájit jeho dobré jméno nejen na kothurnu, ale i v celém soukromém životě".
Tak to byla část myšlenek velkého ruského divadelníka K. S. Stanislavského, které autor přednesl ve studiu Bolšoj Těatru a jež zapsala K. S. Antonova. Byly publikovány Všeruskou divadelní společností, která vznikla v letech 1918-1922.
Jak tyto myšlenky znějí dnes, v době elitářství, kdy se nám neustále tvrdí, že jsme se konečně dočkali svobody a demokracie tím, že jsme se vrátili do západní civilizace! Čtenář si jistě udělá svůj úsudek sám. Já už jsem si jej udělal dávno a na celý život.
Autor: Jindřich Janda
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |