Prozaik Chaim Potok (1929-2002) patří k významným tvůrcům amerického židovského etnika a tuto židovskou zkušenost z velké části uplatnil ve svém díle (Jmenuji se Ašer Lev, Dar Ašera Lva...). Výjimku tvoří soubor kratších textů Zebra a jiné povídky, s mistrným textem o syndromu vietnamské války, a román JÁ HLÍNA JSEM (Argo 2004, přeložila Dana Vlčková). V něm autor zúročil své zkušenosti duchovního v americké armádě za svého působení v Koreji.
Příběh situovaný do války kolem 38. rovnoběžky má jednoduchý půdorys: starší manželský pár objeví na ústupu před válečnou vřavou zraněného chlapce. Zatímco stařec nepřeje chlapci nic než smrt, neboť by jenom přidělával starosti a omezoval je v pohybu, jeho žena se zraněného ujme. Spatřuje v něm náhradu za vlastní ztracené dítě. Tři části textu pak líčí strastiplné putování, zdánlivě bez cíle, ale v otupělé setrvačnosti - přežít.
Síla a přesvědčivost vyprávění spočívá ve zdánlivé bezkonfliktnosti; trojici se vcelku obstojně daří unikat nástrahám válečné vřavy, nicméně stále nemůže dosáhnout místa, kde by bylo možno navázat na přetrženou nit minulého života. Nejspíš se to nepodaří už nikdy. Ale stálé opakování primitivních činností jako nezbytného předpokladu pro zachování života vede čtenáře ke konfrontaci. Sbírání dřeva, založení ohně a potrava v podobě kořínků, když se nedostává rýže, to je obraz každodenního údělu nejen těch tří. Žena tiše zavolala na chlapce a společně se pustili do trhání zimní trávy a sbírání chrastí. Rozdělala oheň hned před ústím jeskyně, nabrala sníh a uvedla do varu vodu, do které nasypala stébla trávy a byliny. Nabídla polévku duchům jeskyně... Žena uvařila polévku a nabídla ji duchům jeskyně. Potom ji předložila starci a chlapci... Chlapec nakonec přežije, což starci vnukne myšlenku na kouzla, jimiž je obdařen a chráněn, a přijme ho do rodinné komunity. Přispěje k tomu i poznání, že chlapec pochází ze vznešeného rodu a jeden z jeho předků byl dokonce básník.
Třetí, závěrečná část knihy zastihuje chlapce uprostřed dospívání, jako pomocníka na americké základně. Rozhodnutí vrátit se ke své rodině ztroskotá, neboť vesnice je vypálena a její obyvatelé vyvražděni. Fatální motiv, opakující se jako refrén stařeniny písně (Pane, buď vůle, tvá vůle jen, tys přece hrnčíř, já hlína jsem) v závěru knihy, po smrti stařeny, prolomí starcovo rozhodnutí vyslat chlapce do Soulu k hledání nové existence. Jeho rady na sebe berou podobu ptáka, který má dbát nad jeho bezpečností, a ústí do přetrvávajícího mýtu.
Příběh bez dramatických zápletek a rafinovaností, s důrazem na nekonečné opakování životních nezbytností, jenom podtrhuje fakt, že pro obyčejného člověka jsou vcelku lhostejné expanzionistické cíle Korejců, Číňanů nebo Američanů. On se musí potýkat s válkou...
A to bude nejspíš rozhodující poselství Potokovy knihy obyvatelům znepřáteleného světa jedenadvacátého století.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |