OLDŘICH RAFAJ
...A nezapomeň...!
Tak daleko jdeš. Běž a nezapomeň,
v dnech tíže na dětství zeleně si vzpomeň,
řek, kopců, luk a potůčků tam v dálce,
v níž spánek tvůj až do snu zatoulal se.
Odejdeš, a kdo s tebou, kdy se vrátí?
Kdo přijde úvozem s kameny prašnou tratí?
Kdo opře se o kmeny lipek se studánkou?
Kdo otře obličej můj vánkem spánku?
Jen nebuď sám, buď láskou obklopen
jako je v bdění svém tvůj život a tvůj sen.
Až zabloudíš, cestu k nám nezapomeň,
v prochladlém srdci tvém tě znovu vzbudí oheň.
Jak křížem žehná tě v tvé cestě ze zahrady,
ať ujdeš kamkoli, stezkami mezi sady,
domů tě přivede, kde žil jsi kdysi mládí.
Až od stolu tě zvábí barevný, cizí svět,
nezapomeň.
Pojď, čeká tě daleká cesta zpět.
Modrý tón
Laskavý červne, vlahý měsíci,
čase můj tichý, vonný je tvůj dech.
To něha lásky lpí ti na ústech
jak touha dívky teskně věřící
v ten čerstvý dech jenž stéká po stromech.
Vlnkami Odry, jitry omývaný
spěcháš mi vstříc, městečko, svěžím ránem
kleneš se nad naším osudem.
Ten modrý tón, s nímž v srdci nový den
neseme zprostřed času. A tak jdem,
pod širým nebem se vlna ticha klene.
Tvé dobré oči pozorně rozevřené
s laskavou šíjí k zemi skloněné
žíznivě pijí z června pramene.
Jak milují vás, dálky nevídané!
Vím jen: co má být, jistojistě se stane.
Je vlahý den
a červen nad Odrami.
Do léta jdem
jak bouře nad horami.
Městečko mé, věčně tak dobré jsi mi.
Veď k odvaze nás kroky budoucími.
Voníš po ovoci
Je noc.
tmavá a teplá, vláčná jako med.
Má moc
nám do snů přinést odpověď
na otázky, jež jako Odra plynou.
Tvé pohledy vteřiny za vteřinou
ze srdce setřou jakýsi zvláštní stesk,
z čistého nebe šlehá jako blesk.
Vše usíná, ty za nás v tobě bdíš.
V touze se něžně ke mně nachýlíš.
Spí děti, město, vyprávěné z hvězd.
Kterou z cest k září hodláš znovu kvést?
Jak růže v poli čekáš na mne: běž.
Tak živou krásu nikde nenajdeš,
z jahod ji cítím jako z vůni tepla.
Z ticha mi záříš jako v třpytu světla.
Ty město mé,
má hvězdo, bdi a trvej.
Objevuji tě vždy ponejprve.
Pod klenbou nebe s námi jsi a bdíš,
s ránem se k spícím vlídně navracíš.
Zářijová noci,
voníš po ovoci.
Jsi z našich žil, jsi z vůně domova,
z tvých vln a kopců klidná něha září,
z vrásek ti smývám blížící se stáří.
Ctím mládí tvé,
bdím s tebou poznova.
Prsten zpěvu
Zapípal ptáček, znovu, znovu:
Jsem tady, jsem tady.
Ve větvích jablůňky kdesi sedí.
Strom, šedý jako on, stojí v příkrém svahu.
Trpělivě čeká, ví, že
zeleň povlékne jeho tvář novým jarem.
V kořenech shromažďuje příští mízu.
Slyším ptáčka zpěváčka, a nevidím jej.
Jeho řečí je zpěv.
Vzkazuje mi: Je tady, je tady.
Jablůňka se bíle rozšumí,
větřík ji něžně obejme nedočkavým náručím.
Prsten zpěvu navléklo ráno na mou duši...
Jarní den zemi tak blaze sluší!
Zpívá jemně ve mně.
Jak jsi čerstvá, rodná země,
když z tvých šedých větví ozve se ptačí zpěv.
To rodná znovu nese do zápasu o život
svou korouhev.
Paměť
(Milanovi)
Jak přišel, tak odešel.
Už není.
Vesmír umřel s ním,
a noční hvězdy, ranní slunce nad kopci.
Sjezdil svět, přes Zubří a Vsetín,
od Vratimova po Litovel,
až skončil u Dunaje v Komárně.
Synové mu přivezli na Moravu
Slovenku a Maďarku.
Taková to byla doba.
Zrozen na svět spasit bídu,
nejstarší ze čtyř synů krejčího a švadleny,
syna domkáře a dcery železničního zřízence.
Všecko zažil s nimi,
měl po nic moudrost a věrnost.
Přivinul si svět k srdci,
a jeho zuby mu prokously srdce.
Bolesti světa prosákly žilami.
Když hrál na knoflíkovou harmoniku, jabloně se po něm dívaly.
Jak přišel na svět, tak odešel.
Slyším šelest jeho kroků travou po něm.
Dýchám radost, že byl.
S nevyčerpatelnou statečností
vrýval do tváře země vrásky svých stop.
Odešel jsi, lásko, nashledanou.
Nashledanou!
(Vánoční, kdy člověk hledá cestu k druhým)
Věřím
1.
Čas tmy a chladu rozprostřel svou síť,
měsíční svit z ní svlékl šedou nit,
co tichem nad hlavami protéká.
Ze srdce proudí touha odvěká
vyhledat přítele a člověka.
Zas prudce nadešel čas prosincový,
co přinese, to ledovými slovy
zahalí za zástěnou zimní noci.
Budeme ještě? Budeme-li moci.
2.
Tak rychle plyne čas, jenž dotýká se nás
jak nedočkavý, čekající hlas,
přikrytý tmou jak vlnou ztišelou.
Čas čekání. Pojď, přitiskni se jemně,
pocítíš, kolik lásky dřímá ve mně,
jak prudce dýchá mdlá a horká země.
Půlnoční čase, čase vánoční,
buď v nás a jako záře z tváře čni.
Jsi štědrá něha v noci pod hvězdami.
Trpme s ní třeba, nebuďme však sami.
Jsi daleko, či blízko? Lásko, slyš,
věřím: mou skromnou prosbu vyslyšíš.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |