"Nazdar Cvrku, co děláš?"
"Ále, jen tak si tiše cvrkám. Kdysi jsem cvrkával hlasitě do mikrofonu. Říkalo se tomu cvrlikání. Nechal jsem toho. Už to nikdo nechtěl pro značnou decibeldebilitu poslouchat. Tak jsem se odmlčel. Začali mi proto říkat Tichý Cvrk. Změnil jsem firmu. Cvrkám raději na papír. Tam cvrkám schovaný za zkratku. Ukrytý do anonymity snadněji skryji počáteční amatérismus. Chci to dělat tak dlouho, dokud nebudu uznaný za Super Publišmenta.
A co děláš ty, Svobodný Halířový žabáku? Stále kvákáš v několika málo stupnicích které zvládáš, schovaný za svůj počítačový kvakostroj? Tak mne napadá, že já, budoucí super Publišment, bych z tebe mohl udělat jedinou tiskovou rozpravou nezpochybnitelnou místní rockovou legendu. Jen génius tvého formátu může zvládnout hru a zpěv v jazyce kterému nerozumí, a ještě při neznalosti základů harmonie a kontrapunktu."
"Vzpomínám si, že s nepochopením jazyka muzikantů, s notami, jsme měli vždy těžkosti. Ale překonali jsme je svou superpamětí. A harmonie a kontrapunkt? To přece dávno do muziky nepatří. Ne do té naší. Tak co bych se zajímal, co ta nepotřebná slova znamenají? V tom je naše umělecká supergenialita."
"Víš co, Svobodný Halířový Kvákale? Udělám s tebou superrozhovor. Kde však začít? U které skupiny? Vystřídal jsi jich nejméně devět, a všechny skončily na vnitřní erozi, kterou jsi údajně odstartoval ty. Nenapíšeme raději, že to bylo spíše proto, že vaši muzikantskou supergenialitu nemohli pochopit, jak jsi je právem nazval - 'zasloužilí dechovkáři?'"
"Vidíš to správně Cvrku. Je vidět, že máme na svět hudby stejný názor. Nikdy jsem nechápal, jak mohou otcové a dědové hrát tu odpudivou, českou historií po mnohá léta prověřovanou hudbu? Svíjejí se a slzí při zpívání - Ta naše písnička česká, Kolíne, Kolíne, Co je to za děvčátko, nebo dokonce drží sklenici nad hlavou a vyřvávají Vínko, vínko červené. A kdo vůbec jsou Kmoch a Hašler?"
"Mám na tebe, Halířový Kvákale, otázku. V dobách vašeho supernepochopení byla zřizovatelem tvé kapely Psychiatrická léčebna. Kdo to vlastně byl? Zaměstnavatel, nebo pacienti?"
"No, o nákup nástrojů a technického vybavení se nám staral, to musím přiznat, zaměstnavatel. Fanoušci byli zejména pacienti. Jen ti naší superhudbě rozuměli. Nevadil jim sem tam nějaký ten úlet v anglickém textu, ani v superhudebním disharmonickém přednesu. Byli velkorysí a vděční. Jen díky tomu jsme přežili všechna strastiplná superpříkoří, která speciálně nám uchystal tehdejší režim. Museli jsme dokonce odevzdávat po ukončení každé produkce seznam písní, které jsme hráli. Všechno bylo pod dozorem. Lhali, že pro jakási autorská práva k jednotlivým písním. Dovedeš si představit tu nesvobodu? A dokonce nám odebrali licenci. Jen proto, že jsme uspořádali veřejný taneční večer v Adamově a Evině rouše. Tomu říkají svoboda? To v Americe... Též mne producenti dechovek, swingu a tanečních písní nazvali ve svém písemném sdělení soudruhem. To když, údajně pro nízkou uměleckou a kulturní hodnotu, ukončili naši činnost. No řekni, chtěl jsem já být soudruhem ? Produktem revoluce, která vznikla kdesi ve Francii? Tam zpěv v jazyce anglickém též omezují? To mne znovu naštvali. Ten zákaz podepsal nějaký anonymní soudruh. Takovou nicneříkající zkratkou. Něco jako JETi, ale to se mohu mýlit. Již si ji přesně nepamatuji."
"Mistře Halíři, slyšel jsem, že tvůj pseudonym je synonymem vyjadřujícím tvou skutečnou muzikantsko kulturní superhodnotu. Co vidíš pozitivního na současné době? Co řekneš na závěr?"
"To, že si můžeme hrát a zpívat, co chceme. Někteří dokonce opěvují tajně Hitlerovu válku a fašistickou ideologii. Nám Kvákalům nejvíce vadí, když v minulosti i současnosti 'soudruzi' vymýšlejí zákony na ochranu práv a svobod všelijakých bezvýznamných skupin. Náboženských, rasových, a mnohdy i politických. A že si minulost i současnost rozumí v tom, že chtějí svobodný projev trestat. Jak rád bych v písni přál bigbítu zdar a komunistům, cikánům či židům zmar. Nic by mne však neuchránilo. Ani to, že můj otec byl v dávných dobách poslancem Federálního shromáždění. Možná by prošlo, kdybych nechal komunisty osamoceně, bez těch ostatních."
"Vidím, že my, cvrčci i žabáci, si rozumíme. Umíme cvrkat a kvákat ve vzájemné harmonii. Jen nevím, jak docílíme společné souhry, když neznáme noty. Dnes to naštěstí nikomu nevadí. Již nejsou komise, které by tvrdily, že hrajeme falešně. Ty mají jen bezvýznamní pěvci ze soutěže Česko hledá superstar. Nás, kteří žijeme za svobodné a nezdaněné dolary, se taková odporná producentská omezení netýkají."
"Víš co, žabáku, Svobodný Halíři? Dáme dohromady společnou superkapelu. My cvrčci budeme cvrkat alty a tenory a vy žabáci budete kvákat basy. S rytmem nám pomohou počítače. Kvákni na závěr něco moudrého."
"Určitě moje heslo: Bigbítu zdar, ostatní hudbě a komunistům, včetně mého otce, zmar. Ostatně, Cvrku, nemýlím-li se, naši otcové byli kdysi v tom zavrženíhodném spolku společně. Máme tedy podobně odpornou rodinnou minulost. Hlavně, že nám to ladí. I přes značný psychicko inteligenční rozpor s okolím. A to je pro naši společnou umělecko muzicírskou superbudoucnost důležité. Není to super? Kvak..."
Pokud to někomu připomene 2. letošní číslo nového měsíčníku Šternbersko, podobnost není náhodná.
Autor: Jaroslav Váňa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |