Změna nemohla být větší.
Být přesazen z rozvážné, klidné, vždy trochu podmračené Vysočiny na horkokrevné, barvité a veselím kypící Moravské Slovácko! A ve dvaceti letech! Po absolvování pedagogického gymnázia v Jihlavě zodpovědní páni zjistili, že pro mladé učitele není v kraji místo. Rozběhli jsme se po celé Moravě. Já zvolil Slovácko. Bylo mi sympatické. Vybaven bláhovými představami o životě nastěhoval jsem se do jedné z těch velkých obcí, jaké na Slovácku jsou. Škola mě navíc vybavila doporučením k zařazení na druhý stupeň základní školy, projevoval jsem vždy mimořádný zájem o literaturu a umění.
Škola, na niž jsem nastoupil, byla spádová. To znamená, že ji navštěvovali také žáci z okolních vesnických škol. Navštěvovali ji také děti z neúplných škol na kopanicích. Co to skutečně znamená, to si umí představit jen málokdo.
Nejvíc hodin jsem tehdy měl v sedmé třídě. Zkušení učitelé už vědí, že tam jsou obvykle nejproblematičtější žáci. Dospívají, jejich osobnost se mění a to dozrávání s nimi doslova lomcuje. Kluci mívají podivné nápady, jsou vynalézaví v darebačinách a ve zlobení. Do sedmičky chodil také František. Brzy se stal postrachem celé třídy a všech učitelů.
Pocházel z vesnice na moravsko-slovenském pomezí. To byl kraj chudobný až k pláči. Tažný dobytek se nikdy nedostal na políčka nahoře pod oblaky. Člověk se zapřahal do pluhu sám nebo procházel brázdu s motykou. Půda se obdělávala jako zelinářská zahrada. Lidé tu byli tvrdí, neúnavní, nesmírně pracovití. Také dost pili. Ponejvíce doma vyrobenou slivovici.
Na výchovu dětí pochopitelně neměli čas. Když děcko zlobilo, nařezali mu a hotovo. Někteří kluci měli své vlastní skrýše po okolí. Skrývali se v nich, když něco provedli nebo když se doma dělo něco, u čeho právě nemuseli být.
Tak vyrůstal také můj sedmák František.
Bylo o něm známo, že často přespává ve svých skrýších v lese, na senících, ve stodolách, domů se vrací, když má hlad. Zrovna jako ten Villonův vlček.
Jeho slovník byl nesmírně bohatý. Byl vybaven téměř veškerou slovní zásobou hospodských povalečů a venkovských grázlů. Všichni učitelé ho znali, všichni si na jeho chování stěžovali, ale nakonec nad ním mávli rukou. Často jsem předstíral, že ho neslyším, když vykřikoval své zlomyslnosti, věřil jsem, že se vše časem změní.
Nesnášel jsem sprostoty. Otec byl zedník, ale sprostě jsem ho nikdy mluvit neslyšel.
A tu jednou zcela nečekaně zasyčelo kolem mých uší děsivě sprosté slovo. František! Ani jsem si neuvědomil, co dělám, prudce jsem se otočil a ruka mi vylétla. František dostal facku. Třída ztichla, František vytřeštil oči a ztichl také. Nedivil se. Na takovou reakci byl zřejmě zvyklý. Do konce hodiny byl klid.
Nikdo o tom nemluvil, jako by se nic nestalo.
Druhého dne František ve škole nebyl. Ale po hodině za mnou přišla dívka, která spolu s Františkem dojížděla.
Franta byl mrtev.
V noci napadlo trochu sněhu, František si zapřáhl sáňky za zadní kolo autobusu a když řidič poněkud zacouval, rozmačkal Frantu i se sáňkami.
Na tu poslední facku jsem nikdy nezapomněl.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |