Jak jenom, jak jsme milovali léto!
Tu dobu volnosti, zrání a dozrávání, dobu školních prázdnin, horkosti v lánech obilí, kdy jste přímo v nose a v ústech cítili dozrávání zlátnoucích zrn a museli jste je chtě nechtě ochutnat a rozdrtit mezi zuby, tu dobu divokých bouří, kdy blesky děsivě křižovaly celou oblohu a trhaly ji na kusy, ty chvíle, kdy jste se báli vykročit na dvůr a kdy vás oči maminčiny střežily na každém kroku, tu dobu, kdy jsme se mohli brouzdat potokem a pod kameny sevřít mezi prsty skořepiny račích tělíček, kdy voda byla ještě vlahá, ač dozrávající měsíc už rozléval svůj okouzlující třpyt po hladině vody a zcela obyčejné věci proměňoval ve svět plný pohádek, tajností a neuvěřitelných dobrodružství.
Jak slastně se pak usínalo v prohřátých peřinách a polštářích, které neustále voněly čerstvým povětřím, neboť přes den visely na tyči ve stínu prastaré lípy, v jejímž větvoví ses vyznal stejně dobře jako v lučních pěšinách nebo ve skrytých cestách mezi poli, na jejichž okraji tehdy ještě kvetlo moře vlčích máků, vysokých a sytě modrých kopretin a v srpnu ještě množství čekanek, jejichž modrá očka upřeně hleděla do dálek, tak upřeně a vytrvale, že pomalu bledla ve slunečním žáru, až je na konci léta vybělilo docela.
Ale všechno má svůj konec.
Také léto.
Najednou jako by zesláblo, zjemnělo a ztratilo na síle. Letní vedra pominula, už se dalo zase dobře dýchat, ale dny byly stále ještě vlahé a teplé. Jenom jejich síla jako by zeslábla, zjemněla a zjihla.
Obzory v tu doby zjasněly, obloha se prohloubila a jako by vystoupila o poschodí výš. Také večery byly najednou jiné. Jitřivější, vlezlejší a přicházely dřív. Lidé sice ještě usedali na lavičky před domy, s rozkoší vdechovali všechny vůně večera a mlčenlivě hleděli k obzoru, po němž se rozlévala záře, jako by někde pod obzorem hořelo, až se objevil zrůžovělý krajíček měsíce a zvolna vznešeně vyplouval nad obzor. Bylo to tak velkolepé divadlo, že mu nikdo neodolal.
Šero nenápadně houstlo a v něm tiše šelestilo padající krvavě zbarvené listí. Stačilo, aby zavanul lehoučký větřík a zlaté listí se řinulo z větví javorů, bříz i prastarých lip, jejichž mládí nikdo nepamatoval.
A potom se cosi hebkými prstíky dotklo čela. Chceš to setřít a na prstech ti zůstane jen potrhané vlákno babího léta.
Do srdce se vplíží podivný stesk, jako by ti něco krásného navždy unikalo. Neumíš to pojmenovat, neumíš to ani vyhnat ze srdce. Ale ten pocit je podivuhodně milý, laskavý a dobrý. Probouzí v tobě chuť vykonat něco dobrého a ušlechtilého. Tím pocitem se rozšiřuje srdce, které se tak více otevírá dobru a kráse.
A to je přece krásné a dobré, nemyslíte...
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |