O Stoklasově Bohu, šílenství...
V obvykle oslavné vánoční euforii se napsalo ledacos problematického. Platí to především o článku Františka Stoklasy O rozumu, svědomí, šílenství, Bohu, zveřejněném v Obrysu-Kmeni č. 51 z 23. 12. 2005. Jistě by zapadl do dikce Katolických listů, neb vyznívá v oslavu křesťanství. I když miliony vyznávají Krista, svými činy ho popírají a Starý zákon je snůškou židovských legend, z nichž především Genesis má svůj původ v Sumeru. Praxe je měřítkem správnosti teorie. V tomto případě je to neslavné, hned od r. 313. Sám katolický kněz a básník K. Dostál-Lutinov v 2. polovině 19. století vystihuje uvedenou skutečnost básní Oráč: »Od zor do západu orám do úpadu. Svaté seju zrní, klaté klidím trní«.
O dvojaké křesťanské praxi existuje obsáhlá kritická literatura. O jednom z úskalí každého náboženství hovoří Dr. Z. Neubauer: »Bůh, pomyslná bytost, nemohoucí sdělit svou vůli přímo, je vhodným pramenem nejvyšší vůle v rukou držitelů moci, ježto jejich záměry mohou být prohlašovány za boží výron.« (Státověda a teorie politiky, Laichter, Praha 1947). Příkladů poskytují obě světové války nespočet. Ta první byla zahájena a vedena křesťanskými panovníky, kteří pro úspěšné krveprolévání neváhali spojit se i s muslimským panovníkem Turecka. (Více v knize Jar. Motyčky Římští klerikálové za války a po válce, Volná myšlenka, Praha). Za 2. světové války němečtí agresoři válčili s heslem »Gott mit uns« na opascích uniforem!
Každý klerikál namítne, že to bylo zneužití, ale dělo se tak s vědomím Vatikánu. Jeho vysocí představitelé pomáhali po válce unikat SS-vrahům k útěku před spravedlností. I dnes podporují nejradikálnější odsunuté Němce s jejich drzými požadavky. Mezi těmi nejaktivnějšími podporovateli jsou i naše špičky římskokatolické církve! (Dr. A. Szanya: Úloha církve v epoše fašismu).
František Stoklasa uvádí mnoho krásných slov pro Ježíšovo učení, toho Ježíše, kterého prý poslal Bůh jako svého jediného syna, aby svou krutou smrtí vykoupil hříšné lidstvo včetně svých vrahů! Kdo vymyslel ten krutý paradox? Na marnost toho poukazuje i Voltaire: »Od smrti syna svaté Panny nebylo ani jednoho dne, v němž by nikdo nebyl býval zabit v jeho jménu«. Neslavnou praxi dokumentuje i rozpad hnutí asi do 600 církví, konfesí, denominací, nemluvě o nejméně dvojnásobku sekt. Bylo by možné uvádět nespočet dalších příkladů, na něž však jedna strana nestačí.
EUGEN KOUSAL, Havířov
Autor: Eugen Kousal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |