Když jsem jednoho zimního dne roku 1967 zazvonil u dveří Branaldova bytu v Praze na Spořilově, čekala mne pak nezapomenutelná »černá hodinka« se spisovatelem. Přinesl jsem Branaldovi výstřižky z novin, v nichž jsem recenzoval jeho román Vizita, který ten rok vyšel. Ale teprve nyní, když seděl Branald naproti mně a uváděl mne on sám do svého téměř šestisetstránkového románu, bylo jeho vyznání přímo magicky sugestivní. Hovořili jsme spolu dlouho nejen o světě zdravých ve světě nemocných, o české lékařské inteligenci. Branald přede mnou rozvíjel paralelní osudy doktorů a pacientů. A tak napsal i kritický sociální chorobopis své doby, která již byla těhotná pražským jarem roku 1968. Branaldova Vizita je plna nostalgie i lidského optimismu, chcete-li, jak řekl velký český básník: »optimismu bez pověr a iluzí«.
Z divadelního jeviště, kde Branald začínal, se přesunul do hlediště života, aby odtamtud vydal poutavé svědectví o tom, co viděl a slyšel na jevišti lidského světa. K loňským 95. narozeninám (4. října) doyena naší literatury Adolfa Branalda vydalo nakladatelství Academia (Praha, 2005, 291 str.) jeho paměti TICHÝ SPOLEČNÍK. Autor se v nich soustředil na několik významných postav české umělecké scény: Jaroslava Seiferta, Ladislava Havlase, Alfréda Radoka, Cyrila Boudu, Františka Hrubína, Jana Wericha, Františka Kožíka a Bohumila Hrabala. Branaldova kniha je vádemékum určité epochy. To není zdaleka jen osm kapitol o osmi protagonistech z dějin našeho umění. Je to zejména plastická autobiografie samotného autora.
V kapitole o Jaroslavu Seifertovi nám Branald připomene básníkovo krédo: »Věrnost je pamětí lásky«, jinde čteme o Havlasovi: »V análech UNESCO je Ladislav Havlas představen jako jediný český glyptik, který se soustavně zabývá uměním starým přes pět tisíc let. Portrétem v křišťálu.« V odstavcích, věnovaných A. Radokovi a zákulisí filmu se dozvídáme: »Čas a příliv nečeká na nikoho a celý náš život, všechno naše snažení stane se dokumentem doby, v níž jsme žili, pracovali, milovali a bojovali.« A kdo ví, že Cyril Bouda byl synovcem Vojtěcha Suchardy? A jakou aktuální podobu má v dnešních dnech proklamace Fr. Hrubína, že »spisovatel je svědomím národa«? V kapitole o W+V se výstižně charakterizuje: »Odhalovali nám zdánlivě lehkovážným způsobem podstatu věcí až děsivě vážných.« Když píše Branald o Fr. Kožíkovi, neodpustí si poznámku o zasahování doby do umění a naopak, »jak umění dokáže vzdorovat době«. Na jiném místě je Hrabalovo vyznání z r. 1957 Branaldovi, »že není žádnej spisovatel, spíš zapisovatel«. Nakonec se oba shodli, že prošli v životě »devatero řemesel« a jako »dva bývalí ajznboňáci začali si být navzájem sympatičtí «.
Osm kapitol o osmi osobnostech? A co ten rejstřík v závěru knížky? Je tam uvedeno téměř 600 jmen! A co fotografie, výňatky z dopisů, faksimile nejrůznějších dokumentů? A. Branald uvádí na jednom místě slova J. Wericha, který mu kdysi napsal: »Životopis je všechno, co člověk umí říct a co hlavně chce říct.« Je to přesná charakteristika Branaldova Tichého společníka.
Branald nám představuje plasticky scénu života i se zákulisím. Autorův zrak, sluch, paměť a schopnost zachytit nesčíslné osudy životních příběhů jsou přesné a dokonalé. Umožňují nám, abychom spolu s ním poznali celou plejádu postav. Postav milujících umění, splývající jim s celoživotním posláním. Vzniká tak pravdivá mozaika doby, mozaika, která k nám, kteří v ní žijeme, není vždy laskavá, vlídná, konejšivá a láskyplná. Branaldovo literární svědectví - Tichý společník - je úchvatná kniha. Tak jako je úchvatné nejen celé dílo literárního jubilanta, ale celý jeho plodný, všestranně rozvrstvený život, plný tvůrčích a bohatých podnětů, jimiž obohacoval nejen sebe, ale všechny, kteří s ním osobně a s celou jeho polyhistorickou osobností přišli do styku.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |