Prožít téměř celé 20. století a v tvůrčí svěžesti vstoupit do třetího tisíciletí zaslouží obdiv - o to větší, když jde o umělce. Je jím nestor českých spisovatelů Adolf Branald, který 4. října 2005 oslavil 95. narozeniny, a navíc publikoval v nakladatelství Academia další vzpomínkovou knihu TICHÝ SPOLEČNÍK.
Múzy mu stály u kolébky. Otec Richard byl divadelním a filmovým režisérem, hercem i autorem scénářů a her pro divadelní ochotníky. Maminka Marie byla divadelní herečkou a zahrála si i ve filmu. Není divu, že syn Karel (druhého křestního jména Adolf používá až v dospělosti) nejen prošel s rodiči různými štacemi kočujících společností, aby jako dítě poznal "prkna, která znamenají svět", ale stal se už jako dvanáctiletý hereckou hvězdičkou ve filmu Venoušek a Stázička a zahrál si v chlapeckých rolích i v dalších němých projektech filmového plátna, mj. jako učednický partner věhlasného komika Ference Futuristy.
Divadlo a film, které ho provázejí celým životem, se nestaly hlavním zdrojem spisovatelovy obživy. Po absolutoriu obchodní akademie, už jako Adolf, prochází devatero řemesly, jak to uvádí i v jedné ze vzpomínkových knih Živé obrazy. Pracuje postupně v bance, je šéfem prodejního oddělení olejářské firmy Speedwell Motor Oils, jako dovedný pianista a improvizátor doprovází němé filmy v pražském kinu Louvre, krátkou dobu prodává knihy, je obchodním vedoucím autodílny, až mu učaruje železnice, na níž během let vystřídá pozice telegrafisty a výpravčího na malých staničkách, aby posléze po Mnichovu nastoupil jako adjunkt na pražské Masarykovo nádraží. Tam prožívá okupaci a po válce je jmenován komerčním náměstkem tohoto zase již Masarykova nádraží. Ale to už je plně ovládán Múzami Kalliopé a Kleió - epického zpěvu a historie, jimž převážně zasvětil svůj další život.
Láska ke knihám ho provází od dětských let. Jako student byl knihovníkem žákovské knihovny a tehdy začal uplatňovat i literární ambice. Psal povídky, vytvářel texty, kresby a písničky do památníků a tehdy už publikoval ve Studentském časopisu. Převážně s otcem psal ve třicátých letech divadelní hry pro ochotníky. Pokud je mi známo, vyšlo jich 14 a byly to zábavné lehkonohé příběhy, jako např. Rézinka od pěchoty, Veselá vojna, Márinka ze staré myslivny, Zamilovaná babička a další.
Bohaté životní zážitky a snaha po faktografické solidnosti vyznačují "vážnou" beletristickou práci. Ta se projevila záhy po druhé světové válce. Atmosféra kočovného divadla ožila v románech Stříbrná paruka a V hlavní roli Matyáš. To už byly výkony vpravdě profesionální, na něž navázaly, podle mého mínění, dva vrcholné autorovy románové opusy Severní nádraží (1949) a Lazaretní vlak (1950). První vznikl jako beletristické rozvedení kroniky Masarykova nádraží v letech nacistické okupace, druhý zachycuje dramatický průběh Květnové revoluce na Severním nádraží.
Charakteristika postav železničářů, kolaborantů a nacistů, důmyslná kompozice vystavěná s vytříbeným citem pro dramatičnost i věrohodné vylíčení prostředí, kterým nebyl jen areál nádraží, ale i další místa v Čechách, kam zajížděly osádky vlaků, i v Německu, kde byli někteří železničáři totálně nasazeni, činí z obou knih mimořádný čtenářský zážitek. Hrdinou obou románů je železničářský kolektiv Severního nádraží, který je postupně zapojován do sabotážních akcí, od počáteční živelnosti až k organizovanému odboji mnoha lidí, kteří jsou vykresleni nepateticky, s chlapskou jadrností a opravdovostí. Ústřední postavou je přednosta Babánek, který se dík svému humanistickému založení postupně stává stmelujícím činitelem odbojového hnutí, a tak i nositelem hlavní myšlenkové linie díla. Umělecké kvality a čtenářská obliba, které se projevily v několika desetitisícových vydáních, řadí obě knihy k tomu nejlepšímu, co bylo u nás o válce a okupaci napsáno.
Tehdejší situace, sektářské názory na umění a dogmatická kritika konce čtyřicátých a začátku padesátých let způsobily nepříznivé oficiální přijetí obou románů. To už však byl Branald literárním profesionálem. Rozvázání pracovního poměru s ČSD bylo sice důsledkem této kritiky, neohrozilo však jeho existenci.
Jako člen Svazu československých spisovatelů a spolupracovník barrandovské filmové dramaturgie byl pověřen kulturním patronátem v tehdejších okresech Turnov a Dvůr Králové. V devadesátých letech na tuto dobu vzpomíná se značným despektem. Pravda, děly se mnohdy věci podivné a dnes nepochopitelné. Nesporně významné však bylo, že literáti přicházeli mezi své čtenáře a přibližovali jim klopotnost literární práce i další okolnosti z uměleckého světa a esteticky je tak významně ovlivňovali.
Tehdy v r. 1950, jako sextán turnovského gymnázia, jsem se svými spolužáky Adolfa Branalda osobně poznal. Falšovatelům historie musím připomenout, že jsme tehdy přečetli skoro celého Karla Čapka, Drdu, Poláčka, Basse, recitovali Seiferta, Halase, Nezvala, Wolkra, Horu a Biebla, uváděli scénky a písně Osvobozeného divadla, které jsme přepisovali z tehdy běžně dostupných gramofonových nahrávek. (Hry Osvobozeného divadla, mj. i Branaldovou zásluhou, v mnohatisícových nákladech začaly vycházet později.) Ze současné prozaické tvorby nás oslovovaly všechny tři tehdejší spisovatelovy knihy, a především Severní nádraží. Na "patronátní" besedě v turnovské Slávii jsme autora oslovili s přáním, zda by nepřišel do našeho školního literárního kroužku, kde jsme občas pořádali oblíbené kvízy. Dodnes si pamatuji jeho větu "Jdeme na kvíz", pronesenou ke knihovnickému inspektorovi Horáčkovi pevnou a vytříbenou intonací, která se nezměnila ani po více jak padesáti letech. Tehdy vzniklo i naše naivní vědomí spolupráce, kdy nám spisovatel nabídl, abychom sbírali materiál pro film ze středoškolského prostředí. Jistě, nic z toho nebylo, ale postřehy z několikaměsíční korespondence i myšlenky nás ovlivňovaly a mne osobně mj. podnítily k celoživotní orientaci k literatuře a dramatickým uměním, čemuž přes všechny životní svízele jsem věrný dodnes. Taktu a pochopení pro mladistvé nadšence i těch nadnesených věnování v jeho knížkách si stále vážím. Branaldovo dílo jsem poté sledoval s velikým zájmem a jeho hodnoty oceňoval jak ve své pedagogické, tak i v publikační činnosti.
Ta další autorova byla nadále bohatá, pestrá, chvílemi komplikovaná, ale její trajektorie odpovídala předchozímu vývoji. V letech 1952-1959 byl redaktorem v Československém spisovateli a jeho zásluhou vyšlo mnoho významných děl současné i nedávné české literatury.Připravil a redigoval osmisvazkové vydání díla Eduarda Basse a nepublikované prózy Jaroslava Havlíčka. Po dobové nepřízni z počátku 50. let se jeho román o zpěváčcích a šantánech, Chléb a písně (1952), který je součástí geneze české divadelní kultury, dočkal ocenění Státní cenou Klementa Gottwalda. Branald po úspěchu historického námětu napsal rozsáhlý román Král železnic o finančním velkopodvodníkovi Strousbergovi a gründerském období kapitalismu 19. století, jehož některé pasáže jsou aktuální dodnes.
Emfaticky a s dokumentární solidností psal o všech svých "řemeslech". V proměnlivém společenském počasí druhé poloviny padesátých let a v nadějné atmosféře let šedesátých spisovatelova tvorba dostává další dimenze. Píše knihy pro mládež (Dědeček automobil, Vandrovali vandrovníci), všestranně se uplatňuje jako scenárista i herec v umělecky i komerčně úspěšném filmu Dědeček automobil, režírovaném Alfrédem Radokem za spoluúčasti Miloše Formana a s česko-francouzským hereckým obsazením. Po dvou nezdařených pokusech s filmovým scénářem Chleb a písně, dočkal se napotřetí v r. 1961 působivé televizní inscenace podle této knihy v režii Oldřicha Vogeltanze. V osmdesátých letech natočil Karel Kachyňa podle jeho literárních námětů filmy se zdravotnickou tematikou Pozor, vizita a Sestřičky.
To už byl Adolf Branald více jak dvacet let spisovatelem na volné noze. Soustředil se na reportážní a vzpomínkovou prózu, v níž se stal bezesporu soudobým klasikem. Díky spisovatelovu pozorovatelskému bystrozraku a vypravěčské dovednosti lze o něm v této oblasti hovořit jako o zdařilém pokračovateli v tradici Karla Čapka a Eduarda Basse.
Akurátní bytost, jakou Branald nesporně je, proniká do různých sfér a respektuje poznaná fakta. Nejbližší je mu divadlo a film (např. Skříňka s líčidly, Zlaté stíny, My od divadla, My od filmu). Zážitky a znalosti z redakční práce uplatnil mj. v knihách Andělské schody, Báječní muži na okřídlených ořích, Živé obrazy, Tichý společník. Blízké je mu výtvarné umění, kdy píše o svých malířských přátelích Cyrilu Boudovi a Kamilu Lhotákovi, kteří s porozuměním ilustrovali některé jeho knihy.
Úcta k faktům a pokora před lidskou dělností je jeho dominantním rysem. Ctí realistickou metodu, o níž napsal: "V realistickém umění vyhrává ten, kdo najde zlatý řez mezi věrností rytiny, poezií pastelu a posláním dřevorytu." Poznal, že nejvlastnější mu je oblast umělecké reportáže, o níž tvrdí, že dobrá reportáž je lepší než špatný román. Proto v jeho bibliografii mají významné místo texty mapující různá odvětví lidské činnosti, která si zasluhují pozornosti (např. Ztráty a nálezy, Vizita, Promenáda s jelenem).
V houpačce Branaldova životaběhu sehrál svou roli i osudový rok 1968. Jako renomovaný spisovatel byl na podzim vyslán vedením Svazu spisovatelů do Vídně, aby přiměl Jana Wericha, s nímž ho pojil obapolný dobrý vztah, k návratu do vlasti, odkud odešel v srpnových dnech. Stalo se tak, avšak posléze oba vzhledem k svým názorům upadli načas v nemilost.
I když v osmdesátých letech Branald opět publikoval a podle jeho knihy Vizita byly natočeny úspěšné filmy, zahořklost v něm zůstala. Vyjádřil ji ve většině vzpomínkových knih z polistopadové doby. Na jednom z knižních veletrhů koncem devadesátých let pomalu kráčel proti mně starší drobný pán, bezpochyby Adolf Branald. Letmo jsem se uklonil a váhal, zda jej oslovit. Ostych mi v tom však zabránil. Musel bych mu připomenout nejen dobu před téměř půlstoletím, ale i s určitou výčitkou jeho hodnocení minulosti. I já už jsem pamětníkem a prožil jsem na své kůži tu dobu přílivů a odlivů. Jako studenti jsme v padesátých letech, nezatíženi tímto obdobím i díky dobrému vychování literárními a uměleckými vzory, o nichž tu byla řeč, a takovými učiteli, jako byli F. Vodička, K. Dvořák a A. Jedlička, chápali trendy a zákruty společenského vývoje. Často jsme si říkali, jak se mnozí intelektuálové zbytečně "sprchují" za období nedávné minulosti. U řady z nich to nebylo třeba. Chtěl bych připomenout, a to nejen potichu, že tomu tak není ani u Adolfa Branalda. Odmyslíme-li některé dobové ornamenty a publicistická klišé, jeho dílo svou obsahovou a formální hodnotou obstálo ve zkoušce času. Nezpronevěřil se slepým službičkováním a byl přesvědčen o tom, co dělá a píše. Nerozumím proto jeho všeobecnému tvrzení o "rudém temnu". Chápu, že se "brouzdá tříští vzpomínek" jako "člověk do starého času zahleděný", což připomíná v úvodu své poslední knihy. Vím však, že to ne vždy odpovídá jeho trvalému krédu o dokumentární přesnosti a autorské odpovědnosti, což ve značné míře dokládá i svými memoáry. Materiálově i osobitým vypravěčským stylem patří však i tyto vzpomínky k tomu nejlepšímu, co dnes v tomto žánru vychází. Jistě není rád, že lajdácká redakční korektura poslední knihy (pravopis, komolení vlastních jmen) neodpovídá většině jeho vzorně vypravených knih v minulosti. To však nic nemění na celkovém pozitivním hodnocení i této Branaldovy knihy.
Jeho i naše 20. století bylo složité a značnou část života jsme prožili v rozdílných dobách. V jiné době jsme se narodili, v jiné pak vyrůstali a opět jinou jsme spoluvytvářeli. Kritériem jakosti lidské i umělecké je celkový morální profil tvůrce a kvalita jeho díla.
Soudím, že Adolf Branald je významnou hodnotou české literatury druhé poloviny 20. století.
Autor: Vlastislav Hnízdo
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |