BOHUMILA SARNOVÁ
Novoroční projev
Slova se příčí v hrdle
jako kost v krku.
A přece jsou vyslovována
s nádechem neomylnosti.
Jsou posouvána přes
důvěřivé mosty,
v růžovém hábitu,
krok ve zlatých střevíčkách.
Každý je strůjcem
svého štěstí,
volají ústa neochvějně.
Ber kde ber
a pěst za oko,
zub za zub
a kdo jinému jámu kopá,
sám se vznáší
na stříbrných nitkách
v hedvábí padáku.
Nedopadne -
odpluje do svých sfér,
mezi své -
vy důvěřiví hlupáci!
Ostrovy v nás
Ostrovy tiché
na dlani s pěti prsty,
víčka sluncem rozvinutá
do lastur s perlami duhovými.
A smích - jiskřící sníh!
Víc než měkká vlna noci
polehá do úvozů?
Pod kroky slepců
se nepatrné krůpěje rosy slévají
do pohárů uspokojení,
že nejde o naše stopy.
Jak tiché je někdy vzpomínání.
Jak krutý je vztyčený prst
a v hrudi po něm
vypálená díra.
Jen někdo ji vidí.
Slepec má svou bílou hůl.
Bílou - až k zbláznění!
Touha po klidu
Tam, kde se větrů vlnobití
stočí do skalních rozsedlin,
kde modří výška nebe svítí
a zeleň louky napoví,
že uspěchané tóny zimy
se schoulí v bílé závěji,
tam chci usednout
na kyprou zem
a neslyšet nic
raději.
Nikdy není pozdě
je to jak
nesmělý první krok,
jak návrat do míst,
kde ticho spí.
Po větru se točí naděje
a teskno v korunách stromů
je otiskem šlépěje
na mé duši.
Ne - nesmím se bát
prásknout do spřežení.
Jeď!
Ještě není pozdě.
Kola se točí.
Pošetilosti
Nestel si na pošetilostech dnů.
Na zelené louce
rozpřáhni náruč
dokořán.
Ke stéblům trav
přimkni své prsty
a až do úmoru vyprávěj
plujícím oblakům
o cíli jejich cest.
Jako zloděj se odplížíš tmou.
Tichem zazní
potměšilé otázky
o ránech krajin neznámých.
Pošetilé budou,
na to vezmi jed!
Marnost nad marnost
Kursy poezie
pro okoralé duše!
hlásal nápis na plakátu.
Kolemjdoucí nevěřícně
kroutili hlavami.
Nesmysl, to se nás přece
netýká.
Pod blikajícím neónem
si zakoupili
hamburger a colu.
Doma, v bzukotu počítačové hry
o vybíjení dvou civilizací,
si lhostejným sexem
zrelaxovali ochablé svaly.
Rozkvetlý keř šeříku
ráno seřízli až k zemi.
Bránil výhledu na nový
super obchod
a na jeho zářivou reklamu:
Proklatě dobré, nejlepší, nejlevnější...
Otevřeno nonstop...
Nezoufej si!
Co dělá tvoje předsevzetí,
když k ránu usnou výčitky.
Život se rodí v hlubinách
i bez slunce.
Jen závěj ledová
je krásou studenou,
když se v písečné duně
pohne zrnko písku.
Otáčej dlaně vzhůru
dokud máš dost sil.
Znovu dýchni na zbytek rosy
v úžlabinách snění.
ANDREA VOJTUŠOVÁ
žákyně 8. třídy ZŠ Košice
V zemi zvané Evropa
Kde se ten hrdý vrch tyčí?
Kde se ta dlouhá pláň končí?
Kde se to moře vlní?
Tam se každému sen splní.
Tam každý každého má rád,
každý s každým je kamarád.
Tam slunce svítí na všechny -
na dospělé i na děti.
Ale ani v zemi krásné není vždy jasno.
I tam se táhlo a táhne šedé mračno.
Kdo nad zkázou slzu vyroní,
kdo naši Evropu ochrání,
kdo bědným ruku podá,
tomu moje báseň sílu dodá.
Ze slovenštiny přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
ALOIS REICH
Klíšťata
Nalezla nám i do parků
a kde mohou, pilně sají.
Ta pobožná v parlamentu
se též dobře vyjímají.
Objev
Dneska víc než v jiné době
každé hrábě hrabou k sobě.
Kdo nehrábne nic, či trošku,
ten vypadne z kola, hošku.
Informace
Z válečnických sklonů Bushe
očerňují lidé podlí.
Nevěřte jim. On se přece
neustále k Bohu modlí.
Z lepší společnosti
Každý se nějak projevil.
Pan X si značně ulevil.
Nedivte se tak hladově.
Ulevil si jen daňově!
Tajemství
Nejčestnější muž ve státě
trůní ztuhle na plakátě,
nasládle se šklebí.
Jaké nové spekulace,
pletichy, lsti, operace
rodí se mu v lebi?
Zlé úmysly
Pravičáci zbavují svět
solidarity.
Modrou šancí vsypou chudým
soli do riti.
Básník Djoko Stojičić, čestný člen Unie českých spisovatelů, slaví 12. února své 70. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
DJOKO STOJIČIĆ
JAKO NEBLAZE PROSLULÍ
VÍTĚZOVÉ NAD BEZUZDNÝMI VÁŠNĚMI
Toto je příběh ze zádumčivých vzpomínek.
Je třeba jej číst jako obsažnou
Modlitební knížku, jako předání klíčů
Od svého srdce ženě, která mne
Odhadla docela jednoduchým
Způsobem: uměla vymýšlet
Jména, na která jsem reagoval
Bez ohledu na roční období,
Nebo se rozlila gravitace
Jako šílená láva šílené sopky.
Ta její jména - výmysly
Byla darem, darem sebe,
Byla to půjčka na cestu, z níž
Jsme se vrátili jako neblaze proslulí
Vítězové nad bezuzdnými vášněmi.
DOKUD SE NÁS ZMOCŇUJE PŘÍBOJ JIHU
Odhalil jsem konečně znamení lásky,
Jako smaragd v květním kalichu.
Ó střelo uzmutá z ruky střelce,
Obleť rovník požáru který bloudí srdcem,
Dokud se nás zmocňuje příboj jihu,
Svítej jako začátek nového kalendáře,
Ve kterém je nás stále víc a víc.
NECHŤ KAŽDÝ ODKRYJE SVŮJ PODÍL ZLA
Nechť každý odkryje svůj podíl zla,
Ale nezapomeňte na slova smilování,
Ta jsou nepotopitelná, znají se však domluvit
A otevřít brány na sluneční stranu.
Ve svém zlu se snáze poznáme,
Jako zasvěcení misionáři kteří předem vytuší,
Kdy loď narazí na mělčinu.
Spojeni s neviditelnými hvězdami,
Volají o pomoc kvůli nenarozeným dětem
A našim nezjistitelným tajemstvím,
Která skrývají klíč od rodného domu,
Z něhož nezůstal kámen na kameni.
Ó, TA MNOHOZNAČNÁ OZVĚNA!
Nalezl jsi smrt ve vlastním těle!
Připlížila se jako tma za letního
Podvečera, když děti vyhánějí
Z jejich království her a cvrlikání.
Temné tradice se zasekávají
Do řádek starobylých letopisů,
Které zapomněly, že existuje Mléčná dráha
A že květ je pro včelu jediným světem.
Ta pravda nechť zazní a vzbudí ozvěnu!
Ó, ta mnohoznačná ozvěna! Zažíhám maják,
Aby nás ozvěna našla a dorazila k nám.
Věřím na šťastné konce všech cest
K ostrovu spásy. Na obzoru svítá!
To nás ozvěna naší nezkrocené krve slyší
A písmeny zlatými do letopisů zapisuje.
TO JE OD NEPAMĚTI PSÁNO JAKO POCHOPITELNÁ
DOHODA NEVIDITELNÝCH A NEUHASITELNÝCH SIL
Pouze moje vášeň je tady jasná,
Osamocená jako zbloudilé jehňátko v mlze.
Zabývá se samo sebou ve dne v noci,
Spořádá mě bez výčitek k snídani,
Mě nepřipraveného na její
Vypočítavost nemilost a sveřepost.
Urči poušť do které budu vyhnán,
Bylo poskytnuto slušné odstupné,
Dřív než mě zasáhne vzduch,
Z něhož vykvétá léto,
A ještě mě nezapisuje do seznamu svých obětí,
Jsem drobným soustem pro jeho nenasytnost,
Její cíle jsou dalekosáhlé,
Jako ideály nejasné revoluce.
Ať je to tedy tak, když to jinak není možné,
To je od nepaměti psáno jako pochopitelná
Dohoda neviditelných a neuhasitelných sil,
Věrných souputníků naší omezené neomezenosti.
S KŘIŠŤÁLOVÝM SLOVEM NA RTECH
Jenom křišťálové slovo má svou rezonanci
Pevně posazenou
Do těžiště mlhoviny,
Která svou čilostí
Udržuje rovnováhu
Všeho viditelného
I neviditelného.
Křišťálově čisté slovo
Zazní v našich uších,
Když se máme probudit
Před velikou cestou do neznáma.
Tam nás čeká čas pokušení,
Je třeba začít od svazečku květin,
Nastala jejich doba a my jsme strážci
S křišťálovým slovem na rtech.
ZŮSTANE VŠAK TATO BÁSEŇ - POSELSTVÍ
Vezmi něco z knihy,
Něco z pomíjivosti louky,
Poté vše znásob
Stokrát utajeným tajemstvím,
Zadrž dech a nepočítej
Čas zpátky, to by se ti
Počítalo jako svévolný útěk,
Zapamatuj si však svoji hvězdu na modravé klenbě,
A teď udělej hloubkový detail:
V příští vteřině vše skončí,
Nejsme ani my, zůstane však tato báseň - poselství.
ZASÉVÁME ČERSTVÉ SEMENO DO OTEVŘENÝCH RAN ZEMĚ!
Rozvalit základy do základů,
Aby vytryskli mravenci na všechny strany
Jako poplach.
Nad rozvalinami nebudeme plakat ani klít,
Ani sečítat ztracené bitvy natož omyly,
To je zastaralý jazyk kterému už nikdo nerozumí,
Ani když se vyslovuje pozpátku či každé druhé písmeno.
S rozhodností poslední šance trosečníků
Zaséváme čerstvé semeno do otevřených ran země!
Jaký to bude symfonický podzim, neopakovatelný
A nevyhnutelný jako láska - naše jediná vlast.
DO HLUCHÉHO UCHA HLUCHÉ ARCHEOLOGIE
Zachraňte knihy do nichž
Je vepsána odvaha,
Jejich království,
Vezdejší,
Viditelné,
Rozjařené všednosti.
Tyto knihy vyslovují
Svoje hádanky
Do hluchého ucha
Hluché archeologie.
To je to, co nás
Činí rozeznatelnými,
Co zná vyslovit
Naše jméno
Jako radostnou ozvěnu,
Jež se nerozléhá v dálce.
Přeložili MARCELA KOUTSKÁ a KAREL SÝS
Ze sbírky Bezmocnost řešitele záhad, kterou vydalo nakladatelství Prospektrum v edici Báseň pro tebe
ALOIS TYBRYCH
Zimní variace
Polehával's na kanapi
a Mahen pořádal bělice a líny
Teď levá vedle těla
pravá na srdci Ta kdysi neklidná
co chmatat chtěla paláce a nóbl chlívy
Jak nýčko poznají že jsme chlapi
živí
V kostnatých rukách louče hořely
Na všechny strany se plamen zrcadlí
jen pavučiny jen křídla jepic
hleď naše dušičky omšely
a zvuk kosy další sráží kdekoliv dlí
Hosana Je nás tu moc a pořád víc
věčně živí
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |