Knihu NA HRANICI vydal Klub českého pohraničí v nakladatelství OREGO v roce 2006 (159 stran) a napsal ji Jan Baar (1923). Autor jistě neměl snadnou životní cestu, jak se můžeme dočíst na zadní straně publikace. Narodil se v chodském Postřekově, měšťanku dokončil v Klenčí. Už za války se vyučil truhlářem v Domažlicích a poté byl totálně nasazen v Bavorsku. Domů se vrátil až po osvobození. V červnu 1945 vstoupil do nově se formujícího Sboru národní bezpečnosti a po nezbytném výcviku vykonával službu v šumavském pohraničí, podílel se na odsunu Němců. V roce 1951 absolvoval Vojenské učiliště a po praxi v Plané u Mariánských Lázní byl vyslán ke studiu Vojenské akademie A. Zápotockého, pak sloužil u brigády Pohraniční stráže v Sušici, odkud odešel v roce 1978 do důchodu.
V dnešní době je třeba uvítat každý pokus vyslovit pravdu o naši minulosti, zvláště pokud jde o někdejší ochranu státní hranice. Činím to velice rád a ne pouze proto, že jsem k ochráncům hranic patřil a nějaký ten rok na Šumavě prožil, takže si dovedu představit, o čem autor tak zaujatě píše. Jednu ze svých knížek jsem uvedl mottem: NA TY ČASY BY SE NEMĚLO ZAPOMÍNAT. Tato slova stoprocentně patří i k próze Jana Baara. Autor mě celým obsahem své knížky a zvláště odvahou vyslovit skutečnosti, které jsou zpochybňovány, přesvědčil natolik, že věřím v pravdivost jeho obrazu z té těsně poválečné doby. I když pochopitelně nezapadá do obrazu, jejž o fungování Sboru národní bezpečnosti ve vztahu k hranici vytvářejí současná média pod tlakem těch, kdo mají dnes navrch a hlavně mají moc a peníze, za něž je dnes možné koupit všechno, včetně svědomí. Dochází ke kriminalizaci tehdejších strážmistrů, ale i jejich pozdějších nástupců - příslušníků Pohraniční stráže. Bez ostychu je představují jako lidi bez jakýchkoliv morálních zásad, ochotné střílet kdykoliv a na kohokoliv. Je to lež, vědomé a záměrné překrucování. Jenomže pamětníků ubývá a je tu vážné nebezpečí, že mladí lidé, kteří tu dobu neprožili, ji budou vnímat zkresleně, a hlavně tak, jak si dnešní vládnoucí garnitura přeje.
Příběh, který nám vypráví Jan Baar, začíná s jarem osmačtyřicátého roku a zde mi připadá vhodné citovat autora: Zastihlo chlapce od útvarů ve stresové situaci. Před nedávnem se mnozí vrátili z bojů proti banderovcům a byli unaveni... Těch pár měsíců, co strávili ve slovenských horách, se na nich pěkně podepsalo! Celou tu dobu žili v provizorních podmínkách, běhali po kopcích od rána do večera, často pro nic za nic, nikam mezi lidi se nedostali, kultura nebyla žádná, a tak jejich zájem upadal. Projevovalo se to ve službě i morálce. V Čechách na západní hranici zanechali své rodiny, milé a snoubenky, takže když se vraceli, čekalo na mnohé zklamání, známosti skončily, některá manželství se rozpadla nebo dostala vážné trhliny. Nejinak na tom byli ti, co zůstali na útvarech. Chodili ze služby do služby, protože bylo málo lidí a čety nebyly doplňovány.
Knížka rozhodně není výplodem autorovy představivosti, a i proto z ní snadno pochopíme situaci, která se tehdy po válce v našem západním pohraničí vytvořila i to, s jakými potížemi se strážmistři při výkonu služby potýkali. Úseky nevelkých útvarů byly vzhledem k počtu strážmistrů dlouhé, terén členitý a převážně pokrytý lesem, spolupráce s Finanční stráží problematická, vesnice po provedeném odsunu Němců poloprázdné. Přicházeli sem lidé ze všech koutů republiky a ne vždy s čistými úmysly.
Sympatické u Baara je, že strážmistry nijak nepřikrašluje, nemaluje jim svatozář, nevytváří z nich jakési supermany tehdejší doby. Představuje je jako sice odvážné muže, ale současně i jako muže se všemi lidskými vlastnostmi a tedy i někdy chybující a selhávající. Ne vždy se jim podaří splnit úkol, který dostali, a někdy podlehnou docela. Například strážmistr Koudelka, který kvůli služby přichází opožděně na pouťovou zábavu a když spatří svoji snoubenku v náručí jiného, zastřelí se. Nebo strážmistr Bartáček, který se bezhlavě zamiluje do Anny Dvorské - manželky bývalého důstojníka wehrmachtu. Uprchne s ní za hranici do Bavorska, kde je samozřejmě ihned kontaktován americkou zpravodajskou službou. K nesporným kladům Baarovy knížky patří i to, že jeho strážmistři z útvarů nežijí ve vzduchoprázdnu, ale mají blízko k obyvatelům okolních vesnic, s převážnou většinou si rozumí, vzájemně se respektují.
Próza je vyprávěna téměř kronikářským stylem, dialogů najdeme minimálně, někde postrádám hlubší ponor do nitra postav, někdy zase už víme hned, co je ten či onen zač, ještě než se zapojí do děje, místy autor sklouzne k jazyku, který dnes působí dost archaicky, zvláště pokud vezmeme v úvahu mladší čtenáře. Ale převažují stránky, které vnímavého čtenáře doslova strhnou (střety s agenty či zápas pracovitého koňáka s valící se kládou, jež ho usmrtí).
Autorovi je asi možné ještě ledacos vytknout z hlediska literárního, ale nic z toho se mi nezdá důležité, protože i tak je kniha velice čtivá a nalezneme v ní vše, co v ní být mělo.
Autor: Milan Dušek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |