Zavítáte-li do císařské konírny na výstavu Jan Jiří Heinsch - Malíř barokní zbožnosti, možná se, podobně jako já jednu lednovou neděli, ocitnete doslova u vytržení. Národní galerie tu prezentuje díla malíře moravského baroka. Samozřejmě jde o díla s náboženskými tématy, protože většina Heinschových děl vznikla na základě církevních zakázek. Pokud však máte rádi výtvarné umění, bude to procházka pestrá, i když pro člověka postmoderní doby hodně rozpačitá. Heinschovo dílo totiž může hodně napovědět o osudu člověka a snad i nadaného umělce, jehož život a tvorbu totálně poznamenala ideologie. Ale pozor, moji sniví přátelé, Heinsch vás podmanivě zatáhne do morbidní taškařice nazývané církevní umění doby baroka a vy třeba odejdete pobaveni, ale také nalomeni, protože tahle klauniáda byla ve své době myšlena vážně a byl to sám Heinsch, kdo v zájmu svého talentu a možná i z lásky k malování uvěřil nejvíc.
Už výjev z legendy o svaté Starostě, malovaný na objednávku pro kostel svatého Tomáše v Brně, ve mně evokoval cosi, co v jiné podobě miluji u Gabriela Garcíi Márqueze - magický realismus. Příběh neprávem odsouzeného houslisty, vedeného na popraviště kolem oltáře svaté Starosty, která na důkaz jeho neviny hodí do cesty popravčího procesí svůj střevíc. Světice má tvář pokrytou vousy, kterými ji na důkaz milosti nechal obrůst bůh a je přibita na kříž, protože se odmítla provdat za pohanského nápadníka. Jako bych si prohlížel Márquezovu knihu O lásce a jiných běsech. Heinsch měl bezesporu vypravěčský talent. Svatá Starosta (a nejen ona!) je plná příběhů, které zaplňují malbu. Nic na Heinschových obrazech není důležitější než vyprávění a dokonce i barvy se podřizují tomuto schématu. A tak celá oltářní kompozice působí doslova dojmem halucinace. Až si vychutnáte svatou Starostu, svatého Ignáce, který poskakuje po kanónu a svatého Františka, jděte přímo do druhého sálu, tady na vás čeká něco výjimečného.
Barokní umělec to neměl ve své době jednoduché. Hlavním zadavatelem byla církev a šlechta, a protože nabídka byla široká, nezbylo umělci, než se podřídit dobovému vkusu a zalíbit se třeba některému církevnímu řádu, o nichž v té době kolovala anekdota, že ani sám papež neví, kolik jich doopravdy je. Heinsch se dokázal zalíbit především tehdy velmi úspěšným jezuitům. Avšak za jakou cenu?
Když jsem se ocitl před čtveřicí obrazů z kteréhosi profesního jezuitského domu, uchvátil mě neodbytný pocit, že sleduji cosi hodně morbidního. Obrazy nebyly určeny očím široké veřejnosti. Sloužily jezuitům, kteří se v tomto domě formovali. Heinsch poskytl důkaz, že "vymývání mozků" není nic nového. František Borgiáš, Ignác z Loyoly, František Xaverský a Alois Gonzaga působí navenek velmi intelektuálně. Pustíte-li se však po stopě textů a souvislostí na obraze, ocitnete se ve světě obscénní katolické bigotnosti, ve světě plném opovržení člověkem, ve světě pokřiveného intelektu a znásilněné lidské duše. "Jak se mi hnusí země, když pohlížím na nebe!", je na jedné z maleb citován Ignác z Loyoly. Jsou to obrazy skutečného pekla, a ten, kdo tím peklem musel projít, byl sám malíř, když pro kus chleba a pro laciný peníz musel absolvovat tohle "duchovní cvičení". Heinsch zřejmě nikdy nevzdoroval a dokonce se před církevními hodnostáři předváděl, jak dokazuje obraz z refektáře premonstrátského kláštera na Strahově. Monumentální kompozice je splácaninou všeho, co ve své době bylo možné namalovat - krajinomalba, zátiší, portrét Ježíše, který vypadá, že se asi "pozvrací", dotkne-li se něčeho tak světského jako je pokrm, hromada rozevlátých andělů a spousta roztomilých zvířátek. Přejděme soucitně i obraz Vyznání - dokonale zvládnutou reklamní kampaň za svatého Augustina, který měl mnichy v knihovně inspirovat k četbě a zastavme se u svatého Lukáše portrétujícího Madonu. Svatý Lukáš je totiž sám Heinsch. Co vidíme? Muže, který s nepřítomně profesionálním výrazem portrétuje Pannu Marii. Ta drží v náručí dítě a připomíná spíš ženu ze sousedství, která k malíři zaskočila, aby na chvíli zapózovala a přitom vyklopila pár drbů. Tedy žádná křečovitá zbožnost pro jezuity. Tady Heinsch překvapuje, tady skutečně odkrývá svůj talent, který církevní panstvo příliš neocenilo, jak dokládá Heinsch citátem z bible na obraze svatého Lukáše.
Na Heinschovi oceníte něco úplně jiného, něco, co zdánlivě vůbec do církevních děl nepatří a co svědčí o citlivosti malířovy duše. Tu je například s hloučkem andělů v pozadí skupinka osob kolorujících nějakou událost ze života svatých. Tyhle postavy působí, jako by byly ze světa, do kterého můžete ihned vejít. Dají se pochopit díky gestům a výrazům tváře, často spolu o něčem hovoří, jako by do obrazu vůbec nepatřily. Vždyť pracují, diskutují, smějí se! Prostě žijí coby reální lidé. Například Anežka hovořící se stavitelem nad plánem kostela na Františku. Upřímně se přiznám, že ačkoliv nejsem věřící, tahle světice se mi díky Heinschovi opravdu líbí. Vyzařuje z ní zájem o život na zemi, pozitivní nálada, tvořivost a lidé na obraze kolem ní to evidentně oceňují a projevují chuť podílet se na jejích plánech. Tady je "svatost" vyobrazena jako lidské charisma a víra v budoucnost.
Myslím, že Heinsch se příliš neliší od mnoha současných českých umělců. Živil se výrobou kýče, reklamou a prací na zakázku, v níž podřizoval své ideály a nápady přáním církevních klientů, kteří, jak vidno, netrpěli nedostatkem nevkusu, ale zato oplývali penězi. Heinschovo dílo krutě poznamenala křesťanská ideologie své doby. Tehdy nebyl o prosté lidské motivy zájem. A přece Heinsch skoro hrdinsky propašoval do morbidity barokních kostelů kousek života českého a moravského lidu. Pro mne je Heinsch spíš smutným mementem, není to nijak zvlášť okouzlující malíř a vlastně nechápu plně smysl výstavy. Líbivost? Je to snad ona líbivost morbidního kultu, kterou církev působila na lid, jež by si snad měla podmanit i současného diváka? Odešel jsem obohacen, ale zároveň s neodbytným dojmem, že jsem byl hrubě vystaven anatomii kýče, byť je prezentován jako staré umění. Přesto myslím, že je třeba organizátorům výstavy poděkovat za skvělou profesionální práci. Jedna věc mi ale vadila. Tato malba by si zasloužila konfrontaci s tvorbou, která nebyla tolik deformována ideologií a prací na zakázku, ale byla uměním pramenícím z prosté potřeby tvořit. Návštěvník by se tak mohl hlouběji zamyslet nad významem a smyslem umění. Galerie je přece skvělé místo pro výchovu lidí. Škoda, že Národní galerie předvedla jen antikvářskou práci.
Autor: David Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |