Pišu vám nejen já, ale i moje dřevěná socha Švejka, kerou sem vyřezal k poctě vosumdesátin zrození románu Osudy dobrého vojáka Švejka vod našeho slavnýho spisovatele a pokrokovýho bouřliváka Jaroslava Haška, což se mi hodilo, neb sem ty vosumdesátiny taky slavil zrovna v ten čas.
Při těch voslavách, kde nechyběla velká parta malířů a fůra dalších příznivců, malířky sprejem foukly duši tomu Švejkovi, aby vobživ a vono se to povedlo. Teďko s ním můžu hovořit a vzít ho s sebou na různý shromáždění, hlavně do hospody, kde se točí pivo. Já to potom všechno tlumočím v báchorkách vo Švejkoj a lidi se můžou alespoň pozasmát. Von ten dřevěnej Švejk vobzvlášť v dnešní době je moc upřímnej a věčinou se to projeví v nějaký příhodě, kerá se musí potom rounat, aby se lidi neškaredili.
Eště do nedávna sme bydleli ve dřevěný chalupě ve Studeňanech na Jičínsku. Byl večír a tak sme seděli se Švejkem a rokovali vo tom, že je nás málo. Jen sme to dořekli, už náš pes Max spustil takovej štěkot, jako dyby k nám šel ministr. Jak sme ale byli překvapený, dyž se vobjevil na našem dvorečku nadporučík Lukáš na koni. Švejk hned stál napnutej jako struna s poslušným hlášením, se salutem a že je na všecko připravenej. Hned se taky Švejk staral vo koně. Vodved ho k sousedovům, kde sou eště maštale, mají dobrý seno a dost mačkanýho vovsa.
Eště že sme měli basu dobrýho piva. Pan nadporučík hned začal, že je v civilu a ženatej, ale byl určenej jako poradce, specialista na pořadový cvičení vojska a má možnost uplatnit rakousko-uherský zkušenosti v současný době. Hned taky dodal, že už to má v hlavě promyšlený, jak to vojsko prožene v mrazu, aby bylo mrazuvzdorný. Říkal taky, že se vojáci musejí zblbnout jako za Rakouska-Uherska, aby do tý války šli. Na to Švejk hned prohlásil, že dyby byla válka, tak že ten konec ve válce je nejdůležitější, neboť vobyčejnej lid školenej válkou pozná, kdo je kdo a udělá si pořádek. Voni ty peníze dokážou všecko, ale ne absolutně všecko, jak praví histórie.
Vtom zaštěkal náš pes a u nás se vobjevila celá skupina marškumpanie nadporučíka Lukáše. Jednoročník dobrovolník Marek, účetní šikovatel Vaněk, kuchař Jurajda a přijela i paní Müllerová, Švejkova uklízečka, s kbelíkem a smetákem. Každej věděl, co má dělat a tak to hned začalo fungovat. Vomluvil se poručík Dub, že ho berou mandle a má loudavou-pospěš, takže se nemůže vzdálit vod klózetu. Feldkurát Katz je už zase v armádě a modeluje vojákům duše. Taky vzkázal, že je zaneprázdněnej. A Švejk hned pravil, že je škoda, když se pan feldkurát nemůže dostavit, dyž máme tak dobrý pívo a moh se u nás vyspat na peci, von vobyčejně míval velkej balanc. A dál povídal Švejk, jak je zajímavý, že ty feldkuráti se jeden druhýmu podobají a sou porád stejný. Nedávno že takovej jeden dokonce na hradě v Praze mezi vojákama machroval a byl samá pletka. A co prej vojáci se při něm nasmáli a nikomu se nemohlo nic stát, jelikož se von potom pomodlil a tím to bylo srovnaný.
A jak tak sedíme, Švejk přilejval pivečko, vobličej jako měsíček, a povídá Jurajdovi, co von v tom civilu dělá. Jurajda hned, že vaří jako kuchař, teď pro bezdomoce, že toho je čím dál víc a žádný zbytky nejsou, vobzvlášť v zimě. No, ale je to v demokratickejch mantinelech, tak se s tím nedá nic dělat. Nejhorší je dívat se na ty lidi, některý už hodně zubožený.
No a jednoroční dobrovolník Marek prohlásil, že už má vojnu vodkroucenou a je rád, že ho nikdo nepožádal, aby se zúčastnil někerý mise, kerá demokraticky udržuje pořádek střílením. Prohlásil taky, že už ta Amerika má čím dál víc nepřátel a je prej to proto, že si ty nepřátele sami vyrábějí, aby měli co dělat. A Švejk hned na to, že dyž není práce tak je to blbý, vobzvlášť pro armádu. To vojáci lenošej, tak ať rači do někoho střílej. Voni ty informace sou utajovaný a nejlepčí jednou bude až se vodeuřou ty tajný archívy, to bude počtení! Kam se hrabou seznamy vod Cibulky a Česneka. Kvůli tomu se naučeji číst všechny analfabeti v zavostalejch zemích. A že už ta příprava začala v Latinský Americe a maji tam dobrý učitele a ty vědi co je potřeba pro ty lidi udělat a nebojeji se.
A nadporučík Lukáš chtěl Švejka napomínat, že takhle nesmí mluvit, co dyby to někdo slyšel. A všichni najednou věděli, že se nadporučík vod první světový války nezlepšil, neboť porád jen myslí po rakousku, dyž byl eště císař pán. Všechny chlapi mlčeli a mrkali na sebe, dyž je nadporučík neviděl. Jen paní Mülerová se postavila se smetákem proti nadporučíkovi a pravila, že vona sama, dyby bylo potřeba, vymetla by smetákem tu chamraď s celou globalizacej. Dyť voni ty páni znaji člověka akorát vo volbách. A eště řikala, že asi válka nebude, armády se rušej a to velitelstvo je samej papír. Tudle si žencký vyprávěly, dyby k něčemu došlo, že se do toho daji žencký a už to jednou provždycky skončí s tou zabijárnou.
A to už se do toho vmísil kuchař Jurajda a nosil na stůl pořádnou česnečku a potom chlupatý knedlíky se zelím a se škvarkama. Tím byl vobrácenej list při povidání a najednou si rozuměli. Bylo eště veselo a potom se uložili ke spánku na peci, na otománku a na starejch bytelnejch postelích.
A tak spali a spali, až babička šla ráno pouštět slepice a celou tu partu probudila. To už byl novej den a tak Švejk všem přál zdravíčko. Skázal taky, aby to bylo sdělený všem vostatním.
A Švejk se zamyslel a vykládal, jak sme se těšili, že nás pozvou na voslavy Jaroslava Haška, což nám bylo slibováno, ale ani sme nevěděli, že to proběhlo. Asi bysme se tam nehodili, nebo co.
Autor: Karel Šoltys
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |