Pan Slabihoudek nervózně bloumal s jakýmsi lejstrem v ruce po bytě a symbolicky uplivoval na koberec, zakoupený na liesing. Marně v sobě dusil vztek smíšený s pocitem beznaděje. Cítil se podveden osudem, bylo po krásném snu, který si nechával zdát každou noc. A byl to sen přenáramný a zdál se i uskutečnitelný.
Naposled přečetl listinu, potom ji krátkými, vzteklými pohyby rozškubal a kousky papíru pak pouštěl na drahý koberec.Dlouze se zadíval na svého synka Petříka, který se soustředěně s povypláznutým jazykem skláněl nad učením.
Poměr trupu k délce končetin, kosti pažní ke kosti loketní a stehenní k lýtkové vykazovaly značné odchylky od poměrů ideálních. Prostě s tenisem je konec.
Tohle tragické dobrozdání mu zaslal vyhledávaný expert, neošetřující lékař našeho tenisového družstva MUDr. Jaromír Antuka. Ten nešťastný dokument byl zpracován na základě mnoha měření a genetického vyšetřování jak jeho synka, tak jeho, manželky, tchýně, tchána, ba i prastrýce Evžena, okresního přeborníka v kuželkách. Nemalé peníze, které do této akce investoval jakoby vyletěly komínem. Kdyby se nestyděl, brečel by.
Místo toho se křečovitě zasmál. Tak jeho syn, jeho krev, nejenže nemá správné míry a poměry, on nevyhovuje pro tenisový sport ani po psychické stránce. Introvert, zahleděný do sebe, snadno se smiřující s porážkami, s velmi silnými sklony ke hře fair play. Tak to mu zřejmě nejvíc přitížilo. Kde k tomu přišel? U mě nic takového vidět nemohl. Všechny tyhle nevhodné vlastnosti má určitě po své matce a té její povedené rodině. Takovou zatracenou holubičí povahu, čert ji vem. Buď sbohem Wimbledone, buď sbohem Flasching Medow. Buďte sbohem dolary a libry.
Proč krucinál není Petřík po něm? Byl by správně rostlý, povahu by měl buldočí a o nějaké sportovní etice by nemohlo být ani řeči. Já a fair play - kam bych se dostal?
A nakonec si pan Antuka za jeho těžce vydřené peníze napíše: Váš syn, vzhledem ke stavbě těla a psychickým vlastnostem může hrát rekreačně pozemní hokej. Ten rošťák, za jeho peníze, napíše tohle. Prý pozemní hokej, chudáci, kteří si kupují za svoje nejen výzbroj, ale i k utkáním jezdí "za svoje". Copak takový sport by mohl finančně povznést rodinu?
Dokud nedostal ten nešťastný dopis od Antuky, měl naději na hotel u mořské pláže, dům na Floridě, jachtu... Znovu se dlouze zadíval na svého synka. Prsty mu kmitaly po klávesnici počítače a jeho sešit se plnil čísly. Hm, počítá si, počítá kluk jeden nešťastný s dlouhým trupem a krátkýma nohama. To by tak scházelo, aby snad byl ještě ke všemu nadaný na matematiku. Musel by ho řadu let živit na vysoké škole. A až by školu absolvoval, tak by také neměl na růžích ustláno.
Už, už se chystal spláchnout hořkost koňakem, už se začal smiřovat s tím, že rodina skončí v sociální síti, když najednou jeho mozkem bleskl nápad. Ano, je to pravda, nejlepší nápady přicházejí, když je člověk na dně, zcela bez naděje. Chtělo se mu vyskočit a po americku zajuchat. Ach, Petříku, ty kluku jeden netenisovej.Tak ty jsi na počítání, na matematiku, ale to je přece úžasné. Že mě to nenapadlo dřív, nemusel jsem se tak nervovat.
Nač by měl Petřík pobíhat po kurtech, nacvičovat forhendy a beckhendy, servisy a smeče? Může mít úspěchy daleko dřív. Naučí se pár fíglů a penízky se budou jen hrnout. Roh hojnosti nás bude zasypávat , budem se mít nádherně.
- Petříku, postav se.
- Ano, tatínku.
Zálibně si ho prohlížel. Drobnější, úzká ramínka, nevinný kukuč.
Ten kluk je schopný za rok vytunelovat celou naší republiku.
Autor: Jiří Knopp
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |