Kromě řečníků i Josef Švejk ve vojenské uniformě a věrná posluhovačka paní Müllerová v šátku sklidili ovace na demonstraci proti americké radarové základně v Čechách před Strakovkou. V ten smutný čas se lidi náramně pobavili. A těšili se, až s létem Švejk chrabře zvolá: Na Washington! Jejich rozmluvu jsem si dovolil s laskavým svolením obou našich literárních národních hrdinů zaznamenat ve zkráceném znění.
»Tak konečně máme vládu,« řekla posluhovačka. »Jo, to se dalo čekat po třičtvrti roku. A nemyslete si, milá paní, to nás zase bude stát jen víc peněz zaplatit tak nesourodej ansábl. Von to ten premiér vůbec nemá lehký, když se mu ve vládě zahnízdili takoví kosi jako ten šlechtic s těžko srozumitelnou řečí... A navíc eště ta ženská. No považte - na ministerstvu armády... Tak bych řek, že musíme počítat se vším. Jen aby z toho nebylo zase nějaký Sarajevo. Takovej je už náš svět. Plnej protimluvů a podivínství...« rozvinul Švejk hovor, aniž by dotyční ministři aspoň vykoukli z okna a vyvrátili Švejkovy obavy z dalšího sarajevského atentátu, jaký byl spáchán na následníka trůnu či později na premiéra Klause.
Paní Müllerové se zachvěl hlas, když se stovkám lidí svěřila s obavou, že tahle vláda může zdražit kafe a napařit churavejm větší platby za léky u doktora. »A prej taky s daněma se maj dělat ňáký čachry,« téměř jí bylo do pláče. »Jen se nebojej, paninko, « bodře ji chlácholil Švejk: »S daněma se vždycky dělaj čachry machry. Ať je tam modrej, červenej, zelenej nebo černej. Jak jinak by mohli těm vašnostum ještě držet koryta? Jo, vládnout, to něco stojí. Tohle nás, vobyčejný lidi, nemusí trápit. Jinačí to už na tom světě nebude. Jediný, co by nám mohli udělat, a pak by na to dojeli všichní, by bylo, kdyby ty cizácký arcitajný vojenský udělátka zakopali někde v lese na našem výsostným území. To jako abysme mysleli ten společnej pakt, víte. A co všech těch lesů ten šlechtickej ministr má. Teď si představte, že von by pak za to vybíral nějaký ty mejta a nájemný prebendy. A lidi by se přitom museli třást strachy, kdy jim odkud přiletí nad hlavama nějaká nepřátelská kule nebo rachejtle,« zavěštil chmurně Švejk. »Jen si vemte, jak je ta naše Evropa mrňavá. To by nám to lítalo všem rovnou pod voknama. Von to ten Američan má móóóc chytře vymyšlený. Kdyby se něco semlelo, tak všude kolem pude fronta a nezůstane kámen na kamenu. Jenom Amerika zase zůstane celá. A naše slavná vláda by měla kam utejct do toho exilu.«
V davu to zahučelo jak vítr v korunách brdských lesů. »Ale to by byl obrovskej malér,« vykřikla paní Müllerová. »Ach jo, jestli si to lidi nechaj líbit, co s tím naděláme?« zalomila rukama. Ale demonstranti před úřadem jí odpověděli do cinkotu tramvaje: »To si líbit nenecháme. Ne - ne - chá - me,« skandovali jako jeden muž, žena i dítě. »Ne základnám. Nechceme válku. Demisi.«
Švejkův dobrácký úsměv však náhle zhasl: »Věděj, paní Müllerová, vono to je těžký. Když si pudou stěžovat a psát nějaký petyce, tak to tam ty nahoře stejně zametou pod vašnostenskej tébich. Tyhle když už se někam vyškrábou a začnou si hrát na aristokraty, tak se s vobyčejnejma lidma nebavěj. A dělat ňáký revoluce, na to sou lidi zase moc pohodlný, dokud jim nechaj aspoň ňáký to pivo a kořalku. Neřku-li, že při každý revoluci taky padaj hlavy a teče krev.«
Paní Müllerová bázlivě pohlédla kamsi nahoru k Hradčanům s Daliborkou, v níž český rebel hrával na housle. Šátek si přitom posunula do čela, aby ji více zakryl tvář a posmutněle pravila: »Máte pravdu, pane Švejk. Voni lidi se vo tu polityku radši moc nestaraj. Protože vždycky bylo, je a bude všude plno tajnejch. Jen si vzpomeňte, jak dopad chudák hostinskej Palivec. Každá nová vláda holt vobyčejnýho člověka něco stojí.«
Autor: Jan Jelínek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |