"Kdy už vypadne?" nervózně pronese Arnošt.
"Měj strpení," uklidní ho o poznání starší Igor, jehož přízvuk nezapře cizince.
"Co když přestal chodit na obědy a vaří si sám," zapochybuje Arnošt.
"Nevaří si sám," odbude ho Igor.
"Jak to můžeš vědět?"
"Nestarej se, vím to," procedí mezi zuby Igor a podívá se na hodinky.
"Kolik je?"
"Bude poledne."
"To je nejvyšší čas, aby šel."
Igor ukáže na vzdálený přízemní domek, z nějž vychází stařec.
"Támhle ho máš."
Arnošt si nasadí brýle.
"Dědek vypadá zachovale. Kolik má let?"
"Určitě přes sedmdesát," lhostejně odpoví Igor a zavelí: "Jdeme!"
Oba se vydají k domku. Kousek před ním zabočí na polní cestu, která vede k zahradě za domkem. Mezi cestou a zahradou se tyčí drátěný plot. Zastaví se. Igor se sehne k zemi a plot nadzdvihne. Arnošt okamžitě pochopí. Sundá si se zad batůžek a podleze plot. Igor Arnošta následuje. Pak přeběhnou zahradu k zadnímu vchodu domku.
"Teď jsi na řadě ty," vyzve Arnošta Igor.
Arnošt vyndá z batůžku svazek klíčů a jeden po druhém je zkouší v zámku. Posléze s úlevou řekne:
"To je on."
První vstoupí do domku Igor a hned za ním Arnošt. Vyjdou několik schodů a zabočí do kuchyně.
"Prohledáš mycí stůl," přikáže Igor a sám se vrhne na příborník. Pozorně se dívá do hrnků, talířů a sklenic. Potom se obrátí na Arnošta: "Máš něco?"
"Nic," zklamaně pokrčí rameny Arnošt.
"Pojďme vedle," rozhodne Igor a zavede Arnošta do obývacího pokoje. "Prolistuj knihy," dodá a ponoří se do skříně vedle knihovny. Zakrátko cosi vykřikne.
Arnošt se k němu zvědavě nakloní:
"Nějaký úlovek?"
Igor se vynoří ze skříně a v ruce drží malý trezor. Arnošt jej chce otevřít.
"Teď ne," zabrání mu v tom Igor. "Nejdřív musíme po sobě uklidit."
Zatímco Arnošt ukládá knihy do knihovny, Igor zkontroluje pořádek ve skříni a podívá se i do kuchyně. Potom vloží trezor do igelitové tašky, kterou měl složenou v kapse kalhot a s Arnoštem vyjde zadním vchodem z domku. Počká, až Arnošt zamkne dveře a spolu s ním zmizí.
Po pár minutách rychlé chůze Arnošt nedočkavě navrhne:
"Otevřeme to."
"Ještě ne," nesmlouvavě odmítne Igor.
"Tak mi alespoň řekni, co může být uvnitř," naléhá Arnošt.
"Nevím."
"Šperky?"
Igor, aniž by se zastavil, uchopí oběma rukama igelitovou tašku, přiloží ji k uchu a zatřese s ní.
"Šperky asi ne."
"Peníze?"
"Možná," připustí Igor. "Nebo vkladní knížka a kreditní karta," usoudí a naznačí Arnoštovi, aby zabočil k blízkému lesu. Sám zpomalí, rozhlédne se, jestli je někdo nesleduje a vykročí za Arnoštem.
"Tady?" zeptá se Arnošt, když dorazí k lesu.
Místo odpovědi mu Igor podá igelitovou tašku. Arnošt z ní vyjme trezor. Obřadně prohlédne zámek a nachystá si kleštičky a drát, uschované v batůžku. Na jednom konci drát zahne kleštičkami do pravého úhlu a na druhém udělá očko. Zahnutý konec drátu zastrčí do zámku. Lehce v něm s drátem pootočí doleva a hned prudce doprava. V zámku to cvakne a víko trezoru se uvolní.
"Hotovo?" zajímá se Igor.
"Jasně," spokojeně přisvědčí Arnošt a odklopí víko. "Peníze," rozzáří se. "Kolik to může být?"
"Uvidíme, až to spočítám," věcně poznamená Igor a vezme do ruky svazek tisícikorun.
Arnošt se mu dívá na ruce a šeptem počítá s ním.
"Nevěříš mi?" ohradí se Igor.
"Věřím."
"Tak mě nech v klidu počítat a prohledej trezor."
Arnošt prolistuje papíry na dně trezoru. Jsou to stvrzenky za různé platby. Mezi nimi objeví fotografii. Je na ní žena s kojencem v náručí a muž s velkým knírem a ve svátečním obleku. Arnošt se nad fotografií hlasitě rozesměje.
"Ukaž, ať se pobavím i já," zvědavě sáhne po fotografii Igor, který již dopočítal peníze.
"Podívej se na toho chlapa s knírem," ukazuje mu Arnošt. "Vypadá jako z filmu pro pamětníky."
Igor se také zasměje, ale vzápětí zvážní.
"Dej sem trezor!"
"Stalo se něco?" nechápe Arnošt a poslechne Igora.
"Co by se stalo," odsekne Igor. Zasune fotografii pod stvrzenky, položí na ně peníze a přiklopí víko trezoru.
"Řeklo se na půl," protestuje Arnošt.
"Tentokrát ne."
"Chceš mě okrást," vrhne se Arnošt na Igora a povalí ho na zem.
Igor odhodí trezor a strhne ze sebe Arnošta. Klekne mu na hrudník a několikrát ho udeří do obličeje.
"Pusť mě," bezmocně zachroptí Arnošt.
Igor z něho vstane, sebere trezor, uschová jej zpět do igelitové tašky a spěšně odejde.
Za chvíli má domek opět na dohled. Ještě je brzy, pomyslí si. Stařec se vrací z oběda později. Jak je to vlastně dlouho, co mu na domku opravoval střechu, zavzpomíná.
Rok? Dva? To měl ještě práci. Léta ho zaměstnával majitel stavební firmy, od něhož se naučil řemeslo. Byl přísný, ale spravedlivý. Co si vydělal, to mu vyplatil. Jednoho dne majitele odvezli do nemocnice, odkud se nevrátil. Firma zanikla a on se ocitl bez práce. Bylo to v zimě a o novou práci nezavadil. Nějaký čas žil z úspor, kterých kvapem ubývalo. Když už neměl z čeho zaplatit nocleh, v zoufalství se svěřil Arnoštovi, jehož znal z ubytovny. Arnošt mu slíbil pomoc. Pozval ho do hospody, kde mu oznámil, že má pro něho džob. Stačí, když mu čas od času vytipuje objekt, na němž firma, v níž byl zaměstnán, pracovala. Tento objekt pak spolu v příhodnou dobu navštíví a trochu se v něm porozhlédnou. Ihned Arnoštovi porozuměl a odmítl to. Když mu však Arnošt připomněl, že se v ubytovně přece jen bydlí lépe než pod mostem, ustoupil.
Náhle spatří starce, jak se pomalu blíží k svému domku. Zneklidní a nejistě mu vyjde vstříc. Po několika krocích se zastaví. Co když ho stařec nahlásí policii? Touha setkat se s ním je ale silnější. Počká, až stařec vejde do domku. Pak krátce zazvoní u venkovních dveří.
"Kdo je?" ozve se za dveřmi.
"Igor."
"Jaký Igor?"
"Ten, co vám opravoval střechu."
"Ach tak," upamatuje se stařec a otevře.
Igor pokorně pozdraví.
"Co vás ke mně přivádí?"
"Přišel jsem..."
"Pojďte dál," přeruší Igora stařec a zavede ho do obývacího pokoje. "Posaďte se, prosím."
Igor váhá.
"Jen se nestyďte," pobídne ho stařec a ukáže na křeslo u nízkého stolku. Jen co se Igor usadí, sedne si naproti němu. "Co máte na srdci?"
Igor zakašle, neví, jak má začít.
"Povídejte, co jste mi přinesl?" povzbudí ho stařec.
Igor mlčí. Pak zničehonic vyhrkne:
"Trezor."
"Jaký trezor?" nerozumí stařec.
"Váš," upřesní Igor a položí na stolek igelitovou tašku.
Stařec do ní nahlédne a udiveně se zeptá?
"Jak jste k němu přišel?"
Igor provinile sklopí hlavu.
"Byl jsem u vás ještě s jedním dnes v poledne..."
"Snad ne krást?" vyděsí se stařec a rázně prohlásí: "Zavolám policii."
"Počkejte," poprosí Igor. "Nic jsme vám nesebrali."
Stařec odhodí igelitovou tašku, odklopí víko trezoru a přepočítá peníze. Nato se rozpomene:
"Ještě tady byla fotografie."
"Je pod papíry," špitne Igor.
"Ta má pro mě, člověče, větší cenu než peníze," oddychne si stařec a vezme do ruky fotografii. "Nebýt jeho," ukáže na muže s knírem, "bůhví, jak by to tehdy se mnou dopadlo."
Igor tázavě zdvihne hlavu.
"Stalo se to na konci války," pokračuje stařec a upřeně se dívá na fotografii, probouzející v něm dávný příběh. "Tehdy prchala přes naše město jednotka esesáků. Přišli v podvečer a mě jako místního četníka donutili, abych je ubytoval na radnici, kde jsem měl služebnu. Musel jsem s nimi zůstat přes noc. K ránu jejich hlídka zjistila, že se blíží Rusové. Esesáci se rychle sbalili a utekli. Až na jednoho. Tomu velitel rozkázal, krýt ostatním záda z okna jedné kanceláře v horním patře radnice. Mne s ním nechal jako rukojmího. Zanedlouho jsem z tohoto okna viděl, jak se na náměstí objevili Rusové. Z přilehlých baráků se k nim sbíhali lidé. Vtom esesák vystřelil z okna několik dávek ze samopalu. Všichni se rázem rozprchli a nastalo ticho. Potom jsem zaslechl z chodby radnice nějaký šramot, esesák se toho lekl a vyběhl z kanceláře. Strhla se velká přestřelka. Sotva zmlkla, vyšel jsem na chodbu. Málem jsem tam zakopl o mrtvého esesáka. Na konci chodby, u schodů, jsem pak uviděl, jak se bolestí svíjí ruský voják. Přispěchal jsem mu na pomoc. Byl těžce raněný a umřel mi v náručí. Vyběhl jsem před radnici, tam však nebyla ani noha. Lidé byli stále poschovávaní. Teprve když mě spatřili, opatrně vycházeli z domů. Ptal jsem se jich na ruské vojáky. Řekli mi, že pronásledují esesáky. S několika chlapy jsem se vrátil na radnici. Esesáka jsme naložili na káru a odvezli do márnice. Rusa jsme umyli, přikryli bílým prostěradlem a nechali na radnici. Nikdo se však po něm nesháněl. Chtěli jsme o vojákovi někoho informovat, jenže telefony nefungovaly a vzdálit se z města nebylo možné. V lesích kolem nás se pořád střílelo. Asi po týdnu jsme vojákovi vystrojili pohřeb na našem hřbitově.
Když ho ukládali do rakve, neměl u sebe nic jiného, jen tuto fotografii. Chtěli ho s ní pohřbít, ale pak dali na mne a vystavili ji na radnici. Dlouho visela zasklená ve slavnostní síni. Teprve před pár roky, po převratu, fotografii někdo sundal. Sháněl jsem se po ní; měl ji starosta v psacím stole. Nic pro něho neznamenala, tak mi ji dal..."
Igor si nenápadně utře zvlhlé oči a zatímco stařec vypráví, vyndá z bundy jakýsi balíček. Rozbalí jej a na stolek položí fotografii.
Stařec na ni pohlédne a překvapením se odmlčí. Na stolku leží stejná fotografie, jakou drží v ruce.
Rozpačité ticho přeruší Igor:
"Dostal jsem ji od matky. Je na ní se mnou a s mým otcem. Nechala nás vyfotografovat, než otec odešel na frontu. Tenkrát, ve válce, jí udělali jen dvě fotografie. Jednu dala otci a druhou si nechala. Byla to její poslední památka na manžela. Nikdy nedostala žádnou zprávu, co se s ním stalo. Stále věřila, že žije. Celých dvacet let. Fotografii mi svěřila teprve na smrtelné posteli. Aby otec, až se vrátí, poznal, že je můj táta a já jsem jeho syn. Než umřela, kladla mi na srdce: Vyřiď otci, že jsem na něho pořád čekala.
Pochoval jsem ji na Urale, kam nás z Moskvy odstěhovali před frontou a kde jsme zůstali i po válce. Tady jsem vystudoval učitelský ústav a poznal svoji ženu. Pocházela z Ukrajiny a toužila se tam vrátit. Tak jsem šel za ní. Dařilo se nám dobře, ale později se poměry zhoršily. Dcera proto odešla do Německa, kde se vdala a já si našel práci u vás. Abych vydělal nějaké peníze, pracoval jsem o sobotách i nedělích. Domů jsem jezdil jen na Nový rok. Žena samotu neunesla a nastěhovala si k sobě cizího chlapa. Od té doby jsem doma nebyl."
Stařec vstane a zamyšleně se projde po pokoji. Naráz řekne:
"Půjdem!"
Igor se zarazí.
"Neudávejte mě, prosím."
"Nejdem na polici."
"Kam tedy?"
"Na hřbitov," stroze prohodí stařec. "Abys tátovi vyřídil vzkaz od mámy."
Autor: STANISLAV ZEMAN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |