Orientace Lidových novin mile překvapila, málem, jak se statí Markéty Kořené a Petra Zídka vyrovnala s půlstoletým výročím od (řečeno nadpisem článku) Smrti krále básníků, tj. Vítězslava Nezvala. Nejenže na rozdíl od jiných deníků jubileum neignorovala, ale už v prvním odstavci ocitovala vzpomínku Jiřího Kuběny o tom, jaký to byl "pro všechny šok", když básník zesnul, jak "srdce země se zastavilo - a co hůř, jak bylo zřejmé, trůn zůstal prázdný, tenhle trůn už nikdo po něm neobsadil." Kuběnovo svědectví pak Orientace ovšem hned ve třetím odstavci ruče přinejmenším relativizuje citátem z deníků Jana Zábrany, který ve své paměti vydoloval docela jiné svědectví o diametrálně opačném pohledu na básníka v den jeho pohřbu, o kus dál se cituje Voskovcův výrok o Nezvalovi: prý byl "důležitý, přívětivý, ke mně vřelý, ale také pln slavnostních lží" a "hrál si na filmového magnáta", když povzbuzoval Osvobozené "dělat veliký, krrrásný věci", nicméně článek má za "ne příliš pravděpodobné", že Nezval "skutečně zavolal 'na mladý kluky (tj. pisatele nepříznivých kritik Velikého orloje a rukopisné parodie na Nezvala, která kolovala) policajty', jak mu později vytýkal Jiří Kolář." A co víc: článek vypočítává k Nezvalovu dobru, jak se zastával nejen Teiga a Koláře, ale i Seiferta, Halase, Palivce, Kamila Bednáře, Talicha a Miloše Havla, a jak vytrvale usiloval o propuštění vězněného Jana Zahradníčka, ale taky si ovšem píchne dost ubohým "výčtem hříchů tohoto miláčka nebes": prý "vymáhal tučné honoráře za mizerné verše a nechal se nosit po Pompejích na nosítkách" - tu jaksi nevadí, že to bylo pár dní před jeho smrtí a že jen využil turistické atrakce nikoli z nějakého rozmaru a arogance, jaká je příznačná pro zbohatlíky, ale z prosté nutnosti: už mu valem ubývalo sil.
Určitá odvaha podat chápavější pohled na "krále básníků", než velí tu a teď norma sice nepsaná, o to však tvrdší, zmizela však při nazírání na Nezvalovo básnické dílo po roce 1945. Veliký orloj se označuje za pokus "demonstrovat bezvýhradný příklon k novému režimu" (jako by ztotožnění se socialistickou perspektivou nebylo u Nezvala zcela spontánní, dávné a trvalé) a přiznává se mu toliko "řemeslná suverenita", zato vytýká "spousta plytkostí" a jenom připouštějí "ale také strhující verše". Z další poezie se s bezvýhradným opovržením jmenuje už pouze Stalin a Zpěv míru, jako by nebylo Z domoviny, Křídel, Chrp a měst i Nedokončené a v nich množství úchvatných veršů.
V tom tedy článek Orientace nepřekvapuje a neodvažuje se citovat Kuběnův obdiv pro Nezvala posledních deseti let. Na ceně mu ubírá i nejedna zbytečná chyba. Tou není 6. duben jako datum básníkovy smrti (jak praví divná oprava v LN z 15/4, podle níž Nezval umřel v noci z šestého na sedmého a "přesný okamžik nebyl zjištěn"; zjištěn byl: 6/4, 23.25), zato je jí mylné vročení Nezvalovy svatby (1946 místo 1948) a tvrzení, že souborné Dílo přineslo jen "značně zdeformovaný obraz básníka" (Nezval před smrtí rozhodl, aby verše, které v 50. letech nemohl ani on publikovat, byly do Díla dodatečně zařazeny, a to se i stalo).
Je škoda, že se Lidové noviny neubránily šíření zlovolných klepů, jakým je absurdní pomluva, že básník "půlku života žil de facto v bigamii" anebo že svou družku Fáfinku "představoval návštěvám jako svou služku"; na fotografiích ze 30. let je Fáfinka s ním spolu s nejvzácnějšími návštěvami; bylo snad zvykem se tehdy dávat fotografovat se služkami?
Možná ještě horší omyl, metodologický, sráží jubilejní článek Lidovek místy žel až na úroveň bulvární žurnalistiky. Příkré rozdíly v soudech o Nezvalovi po roce 1945 se "vysvětlují" poukazem na domnělé "propastné rozpory" v básníkově osobnosti, aniž se vůbec položí otázka, do jaké míry jsou která uváděná svědectví hodnověrná. Tak se například obšírně cituje zmíněné svědectví ze Zábranových deníků o tom, jak vulgárně se o Nezvalovi vyjádřil při pohledu na smuteční kondukt Jiří Kolář ("krysa udavačská", "ješitný sráč", "jdete se podívat, jak budou tu mršinu zahrabávat?"), ale Kolářovo dementi se vůbec neregistruje. Zábranovy deníky požívají velké úcty, a přece když se po jejich vydání optal televizní moderátor Podzimek (v pořadu Proč 13/12 1995) na výrok v nich citovaný přímo Jiřího Koláře, ten doslova řekl: "Já jsem tohle nikdy o Nezvalovi neřek. Nezapomeňte, že jsem měl pořád na mysli, že ten Nezval přece jenom obhájil toho Demla (...)." Komu tedy věřit? Zábranovi? Kolářovi? Nebo snad lze mít za to, že pisatelé jubilejního článku o dementi Jiřího Koláře nevědí? Nebo že ho ignorují, aby nedošli k nevyhnutelnému závěru, že jeden nebo druhý z pánů dnes nad jiné vážených pustě lže?
Přitom takový závěr vůbec není nutný. Příšerně hrubý výrok, pronesený od kavárenského stolku ve chvíli, kdy šel kolem Slavie smuteční průvod k Mánesu a pak na Vyšehrad, nezapsal si totiž Zábrana už tehdy, čte se až jako vzpomínka v deníkových zápiscích ze září až října 1976! A každý ví, jak je paměť po osmnácti letech spolehlivá. Netřeba předpokládat, že si Zábrana ohavný komentář o Nezvalovi vymyslel anebo že se Kolář - po ještě dalších devatenácti letech - prostě zbaběle vykrucuje. Je pravděpodobno, že tehdy ta úděsná slova u stolku ve Slavii skutečně padla, ale že je nevyřkl Kolář, ale někdo jiný. Podle Zábrany tam kromě něho a Koláře seděli ještě Kamil Lhoták a Josef Hiršal. Čí asi výrok vložila šibalka paměť do úst Kolářovi? S Kamilem Lhotákem jsem mluvil jen dvakrát, dávno před publikací Zábranova deníku. Mohl něco takového říci on? To by mohli odhadnout Karel Sýs nebo Jaromír Pelc, kteří se s Lhotákem znali a stýkali, ale k Lhotákovi mi to nějak nejde. A Hiršal vzpomíná (Orientace to cituje), jak v Rudolfínu stál předtím čestnou stráž u básníkovy rakve. Že by u rakve vzdal úctu a potom běžel do kavárny o něm mluvit tak hanebně a nevraživě?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |