I dozvěděli se Švýcaři, že autobus Čedoku plný českých turistů podnikne výlet do jejich země, a tak honem, honem všem barákům, domům a stavením udělali barevné fasády, dřeva natřeli na hnědočerně, pod okna a balkóny rozvěsili truhlíky s náručemi pelargónií, voskovek a petúnií, pokosili všechny škarpy a stráně, zemi zbavili plevele, silnice a chodníky pečlivě vyspravili, vystříkali a vymetli z prachu, uklidili popelnice, aby nebyly k nalezení, vysbírali papíry, kelímky, odpadky, sundali prádlo z lodžií a balkónů, umyli okna výkladních skříní, nákladní auta odstranili ze silnic, zrušili objížďky a lešení u baráků, otevřeli obchodní domy, krámy, krámky, trhy a nacpali je zbožím, otevřeli kavárničky a bistra, vybílili stěny místností, na stoly prostřeli čisté ubrusy, na tváře si nasadili úsměv, ten srdečný i ten profesionální, a z toalet a veřejných záchodků vytvořili docela útulné, milé, přijatelné a fungující místnůstky. Dokonce kvůli nám v parcích postavili Hundentoiletten, to abychom na pěšinkách a chodnících nešlapali do psích hovínek, jak je u nás v Praze zvykem. Mně to ale nedalo a šel jsem se podívat dovnitř ohrádky, zda to není nějaký švindl či atrapa, či jak se u nás říká Potěmkinova vesnice, ale nebyla. Pejsek skutečně vběhl dovnitř, skočil na pískoviště a udělal loužičku u kůlu k tomuto účelu vprostřed pískoviště zabudovanému a už notně očuranému. A kdyby se snad pejsek někde na pěšině zapomněl, byla tu pověšena lopatka a pohrabáček, aby pejskův páníček mohl jeho pozůstatek uklidit.
Tohle všechno udělali Švýcaři kvůli nám, asi jako my děláme doma pořádek, když má zavítat vzácná návštěva.
Jen Alpy nechali tak, jak byly kýčovitě vyvedené na pohlednicích, které jsem si kupoval na každé zastávce. A on to kýč byl - perfektní, barevný, uklizený, udělaný jen kvůli nám a nám podobným. Ovšem ten kýč vydělává Švýcarsku na turistickém ruchu několik miliard dolarů, my přispěli jen špetičkou. Pochopil jsem, že takový kýč je třeba chránit. Před lidmi. A pro lidi.
Z té čistoty mi bylo jako ve svátečním pokoji. Až jsem dostal chuť na cigaretu a zapálil si, ačkoliv venku zásadně nekouřím. Potom jsem se bál odhodit nedopalek cigarety na zem, bál jsem se, že budu ostudně viditelný, že ten vajgl by na zemi vyzývavě čučel a usvědčoval mne z prohřešku, přečinu či hříchu znesvěcení jejich čistoty. Chodil jsem tedy s vajglem a hledal koš, až si toho všiml z vedlejšího bistra pan vrchní, vyběhl ven a pod můj vajgl přistrčil popelník. Danke schön, řekl mi, čímž mne očividně zrozpačitěl. To danke schön jsem měl přece říci já, napadlo mne. Ale záhy jsem porozuměl smyslu jeho poděkování.
Příště pojedu do Švýcarska tajně, abych se přesvědčil, zda mají pořád tak uklizeno.
Teď jsem si vzpomněl. Jednou jsem v koutě zadního traktu venkovské restaurace objevil vajgla a téměř se zaradoval, jako by to byl nejmíň frank. Pak jsem ale na něj šlápl a rozdrtil botou jako brouka, aby z něj nic nezbylo.
Z cyklu I v cizí zemi je nebe stejné
Autor: MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |