Rozsahem, různorodostí, zejména však svým nadhledem a humanistickou naléhavou účastností je vklad Alberta Marenčina do slovenské, ale i (nejen středo-)evropské kultury obdivuhodně veliký, dosud nedoceněný, zajišťující mu už dávno místo netoliko v historii patafyziky, surrealismu, scenáristiky, kunsthistorie, iniciativ v evropské tvůrčí spolupráci vzdor železným oponám, ale i v překladu, poezii, esejistice, satiře a próze zjevně memoárové. Do ní se prvními čtyřmi kapitolami a následujícím Sentimentálnym intermezzem hlásí i DEZERTÉRI ALEBO ĽUDSKÝ FAKTOR (vyd. PT, Bratislava 2007), knížka o chlapci ze zámožnější venkovské rodiny. Ten se, právě absolvent filozofické fakulty, uhranutý Apollinairem, surrealisty i Jeseninem, dá v Bystrém nad Topľou, ve svém rodném východoslovenském hnízdě, na zboj - jako spojka mezi partyzány a navenek "mírově" běžícím životem na Slovensku. Ač to bylo nadmíru riskantní, vypravěč pomohl dvěma (skutečným? falešným?) dezertérům z wehrmachtu dostat se k partyzánům. Už jeho tázání nad možnými důsledky, s nímž souzní i jeho vyznání autorské, odpor k neochotě riskovat i v umění, stačilo by zcela, aby i nejnáročnější čtenář knihu dočetl se zájmem, ba vzrušením.
Po Sentimentálním intermezzu ho však čeká dvojí dějový zvrat, který by nebylo fér prozradit a díky němuž vyrůstají Dezertéri patrně v nejvýznamnější tvůrčí čin svého autora a v jedno z vrcholných děl prózy ve službě lidskosti bez ohledu na všecky předsudky, pochyby, módy. Ve chvíli, kdy jde doslova o život, o životy lidí vlastně nevinných, vstoupí do příběhu velkým (přestože v měřítku celé světové války bezvýznamným) činem to, co podtitul díla nazývá lidským faktorem a vypravěč i alternativně člověčinou z pohádek. Ač autor nikoho a nic neomlouvá a nic si o krutém nelidském dění a lidech nenamlouvá, ač si je vědom i možných méně ušlechtilých pohnutek toho velkého malého činu člověčiny, ač se brání sentimentalitě stejně rázně jako cynismu, až do naší bezohledné, tvrdě kalkulační doby pronáší svým příběhem lidský zázrak důvěry i naděje. A vypráví, jak umí vyprávět jen básník: příběh dvou zběhů přerůstá v Marenčinově podání v pozitivní typ úniku z moci nelidské moci.
Český čtenář je už zpovykaný a u Marenčina přímo čeká na laskavý český motiv. Tu ho zdánlivě není: dějiště slovenské, jeden dezertér z wehrmachtu Rakušan, druhý poněmčelý Polák, dezertér (z rodného sociálního prostředí) největší sám autor, slovenský ctitel evropské umělecké avantgardy slovesné a filmové. A přece českému uchu zazní Dezertéri důvěrně blízce. Annu Sněginu svého milovaného Jesenina citují (a parafrázují) z Mathesiova výboru Modravá Rus (vydaného 1940!), a to z překladu Josefa Hory. A jestliže klíčem k celé knize je intermezzo, jak nepomyslet na klíčový význam intermezz v Máchově Máji? No ano, ten malý stostránkový uhrančivý příběh napsal básník, který v něm svou celoživotní zkušenost, v mnohém surreálnou, proměnil ve velký čin člověčiny, jakou milujeme u Vančury, Hory, Nezvala...
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |