Metafora postavená do názvu fotografického ohlédnutí není tak příliš od věci. Říká se totiž, že letní čas uběhne vždy jako voda a podobné to bývá s lidským pobýváním na zemském povrchu. Záleží na člověku samém, čím si svůj pobyt na Zemi naplní. Sám jsem dlouhý čas nevěřil tomu, že fotografie pořizované jen tak pro pouhou zábavu a poté o sobotních podvečerech rozdávané kamarádům na břehu řeky Sázavy čas podepře natolik, že ostatním později vypoví mnohé o lidském bytí před rokem 1989. Fotografie vznikaly v časovém rozmezí od roku 1968 do léta 1990.
A kde se obrázky zrodily? Už jako školáka mne do míst pod zříceninou hradu Zlenice na ostrohu nad soutokem zlatonosné řeky Sázavy a potoka Mnichovka v sobotní večer přivážela lokálka za zvuků ryčné a rozpustilé písničky - "Pravidelně v sobotu zabalíme robotu, balíme rance, kus žvance, za kytary třeskotu..."
Mne sem přitahovala lesní zákoutí, pstruhy oplývající potok Mnichovka a jakoby zapomenutá starodávná dřevěná plovárna z časů Rozmarného léta. Měl jsem tedy jen nepatrné zdržení, ale už fotoaparát a lidi okolo sebe, kteří přehlíželi mé pošetilé počínání.
Právě ten fotoaparát jsem si přihazoval ke kusu žvance, a tak vznikly snímky lidí a lidiček všelijakých. Byli to letní lidé, a jak jeden z nich před příchodem léta v nadsázce říkával - "mladý Ital přes léto nedělá". Vždy se nějaký Ital, který však italsky neuměl, na březích Sázavy objevil... Byla to přepestrá směska lidí toužících zde v podhradí zlenického hradu, zvaného také Hláska, a u domečku s mnohoslibným názvem Baštírna, popít něco zrzavého moku a večer u ohně si zazpívat nějaké ty písničky. Ano, zde fungovala skutečná svobodná Sázavská republika Zlenice, kde převozník vytahoval na stožár vlajku zdejšího svobodného kousku země.
Já v těchto místech po desítky let jen klábosil s lidmi, kterým nevadil můj fotoaparát. Na pořízených fotografiích se téměř neobjevuje řeka, ale jen letní lidé na jejích březích. Patřil jsem mezi ně. A profese těch letních lidí? Popelář, asfaltér, dřevorubec, obsluhovač hovnocucu, oblékač mrtvol v krematoriu, profesor hudby, lékař, psycholog, dlaždič, opravář pian...
A jak čas plyne, nestojí už nízký domek v nedalekých Lensedlích, kde míval nálevnu Jarda Kulhánek. Cestičkou upravenou Okrašlovacím spolkem pro Senohraby, Zlenice a okolí sem šlo dojít i o šesté ranní, kdy si hospodský s pivem v porcelánovém hrnku s červenými puntíky a stojícím na pípě právě přikládal ruku s holícím strojkem na namydlenou tvář - "Vemte si zatím lahvový, točený bude, až se oholím..." opáčil bez mrknutí oka Jarda.
Proč ta nostalgie? Spisovatel Vladislav Vančura totiž napsal: "Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev..."
Nefotografoval jsem nemastně a neslaně nevypravoval, ale spíše si nefalešný život s úsměvem v srdci prožíval.
Žil jsem obyčejný život letních lidí a připojené fotografie o něm zachovaly výpověď.
Tahle slova vyznání jsou převzata z katalogu vydaného u příležitosti autorovy fotografické výstavy LETNÍ LIDÉ, probíhající od 26. až do 26. srpna v obchodním centru Nový Smíchov v Praze.
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |