Po celý letošní rok se nám vydatně připomínala Čína - olympijskými hrami, paralympiádou, ale i v nejrůznějších politických souvislostech či jako země pustošivých záplav a nesmírně tragického zemětřesení. Praha spolu s některými dalšími městy mohla obdivovat výstavy čínského umění, vystoupení pěvců nebo velkolepou čínskou taneční show.
Obdivuhodným příspěvkem k přiblížení tradiční čínské kultury je i inscenování tři sta let starého eposu VĚJÍŘ S BROSKVOVÝMI KVĚTY na scéně pražského Divadla v Dlouhé. Před čtyřiceti lety toto dílo Konfuciova potomka Kchunga Šang-žena (1648-1718) přeložila již zemřelá teatroložka, uznávaná znalkyně asijského umění Dana Kalvodová. Značně rozsáhlý text pro potřeby divadla zkrátil a upravil Hubert Krejčí. Jde o příběh z doby zániku dynastie Ming, jeho osou je láska básníka Choua a nankinkské nevěstky Siang, které drsná realita destrukce dosavadního řádu odloučí, aby je nakonec spojila ve zcela jiném rozměru, ve službě mnišským řádům.
Klíčové je režijní úsilí Jana Antonína Pitínského, který v Divadle v Dlouhé pracoval naposled před jedenácti lety na adaptaci románu Thomase Manna Kouzelný vrch. Tentokrát ještě ve větší míře využil pověstné všestrannosti souboru, který virtuózně prochází všemi divadelními žánry, nemá problémy ani s pohybem nebo zpěvem, s hudebními vystoupeními. A jádro souboru má za sebou i studium loutkoherectví, což také nejednou v minulosti ozvláštnilo úspěšná představení.
Režisér svému výrazně stylizovanému scénickému dílu věnoval mimořádnou přípravu. Ač se nedá říct, že by usiloval o autentickou podobu tradičního čínského divadla převzetím všech jeho znaků, přesto vše podstatné z původních charakterizačních významů gest, masek, kostýmů, pohybů, intonací, hudebních motivů, rovněž tak epických prvků, hereckého vystupování z rolí využívá pro ozvláštnění, které v divákovi evokuje nejen potřebný, občas i ironizující odstup, ale otevírá též prostor pro divákovu fantazii, pro překročení hranice mezi asijskou a evropskou kulturní tradicí. (Tady je třeba zmínit i souhru dalších složek představení, jako jsou scéna Jána Zavarského, kostýmy Michaely Hořejší a hudba Richarda Dvořáka.)
Pro inscenaci je nesmírně důležitý symbol vějíře. Je to všudypřítomný symbolický znak v rudé barvě krve, který se v různých situacích proměňuje - jednou na jídelní misku či pohár s vínem, jindy ve zbraň, veslo či broskvový květ, aby se tak doplnil význam gest a jednání postav.
V hlavní roli vzdělance a literáta Choua se představil Miloslav König, který v souboru zakotvil teprve nedávno. I tentokrát využil svých hereckých, pohybových a hudebních dispozic k mimořádnému výkonu, do něhož navíc zakomponoval svůj vlastní sebeironický nadhled. Důstojnou partnerkou mu je Helena Dvořáková v roli Siang, ve které je přítomna křehkost, ostýchavost i něžnost, ale i neobyčejná vnitřní síla čelící nástrahám. Stejný divácký obdiv patří Miroslavu Táborskému v roli hodnostáře Janga, Janu Vondráčkovi coby Vypravěči, ale i Kláře Sedláčkové-Oltové, Tomáši Turkovi a dalším hercům. Všichni se dobře vyrovnali s náročnými požadavky režie, mnozí pokročili i dál, k osobitému sebevyjádření. Přispěli tak k úspěchu představení, které stojí za pozornost i pro své hledačství, pro syntetické uchopení i těch opomíjených možností divadla.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |