Guillaume Apollinaire - 90 let od smrti
Končila první světová válka, vznikaly nové státy - nastala nová epocha světových dějin a 9. listopadu 1918, v předvečer uzavření příměří, umírá na španělskou chřipku jeden z největších průkopníků moderního umění Guillaume Apollinaire.
Jeho život byl plný zvratů a překvapení. Už proměnlivost jména to naznačuje. Do matriky je v Římě, kde se 26. srpna 1880 narodil, zapsán jako Gugliemo Alberto Dulcigni. Jeho neprovdaná dvaadvacetiletá matka Angelika Alexandrina Kostrowitzká, kurtizána polsko-rusko-italského šlechtického původu, se v listopadu přiznává k mateřství a dává mu jméno Wilhelm Albert Vladimir Alexandre Apollinaire Kostrowitzky. O údajném otci existovaly dlouhodobé spory, až převládl názor, že jím byl - z mnoha možných milenců slečny Kostrowitzké - italský důstojník Francesco d'Aspermont.
Dětství prožíval Wilhelm (franc. Guillaume) spolu se svou dobrodružnou matkou a mladším bratrem na různých místech. Nejdříve v Římě, poté v Monaku, Cannes a Nizze, kde navštěvoval církevní školy. Poznal i Paříž, ocitl se i ve Valonsku, kde započal literárně tvořit. Všestranně nadaný chlapec s nesporným literárním talentem, ovládající italštinu a francouzštinu, píše jako šestnáctiletý verše a publikuje je ve školním časopise. Je vášnivým čtenářem, převážně francouzské a ruské literatury. Miluje Balzaka, Tolstého a Zolu a shoduje se s jeho hodnocením Dreyfusovy aféry. Na přelomu století se již živil sám psaním pochybných erotických textů a publikováním díla markýze de Sade.
Preceptorská činnost v severoněmeckém Neu-glücku rozšířila jeho poznání folklórních tradic, o něž se zajímal i při svých dřívějších pobytech, a umožnila mu další cesty Německem a návštěvu Prahy. Široké zájmy se mu stávají inspiračním zdrojem a zúročuje je ve své tvorbě básnické, prozaické, dramatické i teoretické. Píše francouzsky a chce se stát i úředně potvrzeným Francouzem. Usiluje o to i dobrovolnou účastí ve světové válce, která se mu stala osudnou. Teprve v r. 1916, když osvědčil svou frontovou udatnost, je mu uděleno francouzské občanství, po němž toužil. Záhy poté je těžce raněn střepinou granátu a musí se podrobit dvojí operaci lebky. Válku, kterou zprvu z nacionalistických důvodů velebil a očekával od ní obrození světa, nakonec poznal jako "peklo páchnoucí". Oslaben těžkým zraněním a dlouhodobými pobyty v nemocnici ve svých osmatřiceti letech podlehl zhoubné pandemii.
V Apollinairově rozsáhlém díle lze vystopovat mj. jeho citový životopis. Shledáváme ho na stránkách cyklu povídek Zavražděný básník a Kacíř a spol., především však v básnické sbírce Alkoholy, která rostla patnáct let a je i kronikou jeho převážně nešťastných lásek k Lindě, Annie, Marii, Louise, Madeleine a Jacquelině, s níž se oženil půl roku před smrtí. Lásku opěvuje ve všech podobách jako mystérium duše i radost těla.
Rozhodujícím přínosem jeho tvorby je propojení umělecké tradice s novátorským úsilím, které razilo cestu avantgardnímu umění. Je označován jako dědic romantické vzpoury a poslední skutečný romantik. Byl syntetizujícím duchem, který dovedl spojit podněty slovesného umění s výtvarným projevem, hudební dikcí i rodící se technikou kinematografu. Minulost se mu spájí s přítomností a obojí podněcuje jeho představu budoucnosti. V úvodní skladbě Alkoholů - Pásmu porušil starou koncepci logického rozvíjení obrazu či myšlenky a nahradil ji volným proudem asociací. Staré se střídá s novým, veselé s vážným, všednost se svátečností, židovské motivy s křesťanstvím. Dějištěm je celý svět, útržky životních zážitků se mísí s knižní inspirací a snovými představami. Básník ruší interpunkci a významovou jednotkou zůstává volný verš. Tříšť a gejzír nápadů ve svém úhrnu vytvářejí novou syntézu. Experimentální postupy neruší však smysl pro tradičnost. Poezie je mu zdrojem okouzlení a okouzlování. Básník se stává objevitelem nových krás a radostí, všednosti i zázračnosti, které z umění přenáší do života.
V technice básnické tvorby nebyl ortodoxní a bravurně zvládal i tradiční veršové struktury s nápaditými rýmy a asonancemi. Slovní inventář jeho poezie tvořily výrazy knižní i lidové, inspiroval se hovorovým jazykem, uplatňoval technické výrazy i topografické názvy, neologismy a archaismy, nebál se ani vulgarismů.
Apollinairovým osobitým vkladem byly jeho obrazové básně Kaligramy, v nichž uplatnil svůj výrazný talent a spojil poezii s typografií.
Družná básníkova povaha a snadné navazování přátelství jej sblížilo s Picassem, Derainem, celníkem Rousseauem, Jarrym, Jacobem a dalšími představiteli soudobého umění. Vyložil novodobé umělecké postřehy v řadě svých článků a v teoretických pracích Kubističtí malíři, Estetické úvahy, Nový duch a básnici, jejichž společným znakem bylo zdůraznění osvobozené tvůrčí imaginace. Byl však také - jako někteří jeho přátelé - důmyslným mystifikátorem. Vydával posudky o románech, které nikdy nebyly napsány, užíval ženský pseudonym Louise Lalanne a v manifestu Futuristické antitradice posílá živočišný exkrement Dantovi, Shakespearovi, Tolstému, Poeovi, Whitmanovi a Baudelairovi a růží častuje své vrstevníky Marinettiho, Picassa, Kandinského, Stravinského ad. Přitom si však velikánů minulosti vážil, jak to vyplývá i z jeho estetických zálib a vlastního díla.
Také v prozaické tvorbě dokázal Apollinaire propojit tradiční příběhovost s uvolněnou stavbou motivické a stylistické montáže, jak ji ve dvacátých letech realizovali Marcel Proust a James Joyce. I v této oblasti avizoval nové časy prózy.
Básník si předsevzal "vyhledávání nového a současně humanistického lyrismu". Dokázal to i v tvorbě dramatické ve hře Prsy Tirésiovy, která je označována jako surrealistická (i autor ji tak v předmluvě charakterizuje). Zdánlivě nevážné "nadreálné" téma iniciuje závažný konkrétní společenský problém - zvýšení populace v době válečného zabíjení. Větší část Apollinaire napsal v r. 1903, dotvořil ji včetně Prologu a předmluvy v r. 1917, kdy měla bouřlivou a úspěšnou, byť kontroverzní premiéru, jíž se divácky zúčastnil André Breton. V takřka ochotnickém představení tehdy účinkovali také Max Jacob a Philippe Soupault. Hra je dokladem Apollinairova cílevědomého směřování k avantgardnímu umění.
V r. 1907, kdy se objevil Picassův obraz Slečny z Avignonu, který je předělem moderního malířství a cestou ke kubismu, Apollinaire publikoval básnický text Onirocritique.Ten je vlastně výkladem snu a předpovědí surrealistické poetiky. V tomto duchu se ubíralo básníkovo uvažování až k oné předmluvě ke hře, v níž lapidárně formuloval podstatu surrealismu. I když hra má spíše futuristické rysy, je bezpochyby scénářem avantgardního totálního divadla, osvobozeného od tradičních jevištních postupů, které je plné zvuků, barev, vůní, hudby, tance, akrobacie, zpěvu a klauniády. Je to divadlo pracující se zkratkami a scénickými nadsázkami a uplatňující prvky lidové frašky, jarmarečního výstupu a čistého lyrismu. Není divu, že se hra stala východiskem stejnojmenné avantgardní opery čelného představitele Pařížské šestky Francise Poulenka.
Avantgardní roli Guillauma Apollinaire záhy pochopili v Čechách a posléze v Československu. Přispěla k tomu i básníkova návštěva Prahy v r. 1902. Byl jí tak okouzlen, že jí vzdal hold v Pásmu a v Pražském chodci, v němž si trochu zamystifikoval, když tu hovoří i o Brně, kde zřejmě nikdy nebyl.
Vztah k naší zemi vyjádřil přátelskými setkáními s malířem Františkem Kubištou, kterého označoval žertovnou slovní hříčkou "kubista Kubišta". Také František Kupka se dočkal jeho uznání a spolu s ním prosazoval malířův termín orfismus. Apollinaire byl prvním, kdo Francii upozornil už před válkou na osobnost Franze Kafky.
První překlady Apollinairových veršů pořídil Emanuel Lešehrad, nedočkaly se však - dle jeho rukopisných pamětí - přes urgence zveřejnění ve Zlaté Praze. Veřejnosti už před světovou válkou časopisecky tlumočili některé básně St. K. Neumann, Arnošt Procházka a Josef Čapek. Jeho bratr Karel upozornil na Apollinairův význam recenzí Alkoholů v lednu 1914. Stěžejní význam měl Čapkův překlad Pásma, pořízený za války a dodnes nepřekonaný, včleněný do jeho překladového sborníku Francouzská poezie nové doby. Pásmo a tato kniha se staly "průvodcem mladých básníků" poválečné generace, jak právem zdůraznil Vítězslav Nezval. On a jeho vrstevníci se těmito překlady inspirovali. Wolkerův Svatý Kopeček, Nezvalův Edison, Signál času, Podivuhodný kouzelník, řada veršů Bieblových a Seifertových nesou Apollinairovy stopy. Jaroslav Seifert se překladem Prsů Tiresiových zasloužil o uvedení této hry v Osvobozeném divadle v Honzlově režii s hudbou E. F. Buriana. K překladatelům Apollinairovy poezie se v těchto dobách přiřadili Vítězslav Nezval, Jindřich Hořejší, Zdeněk Kalista, Hanuš Jelínek, Jiří Konůpek ad. F. X. Šalda už v r. 1922 přeložil prózu Pražský chodec. Bez Apollinairova vlivu je nepředstavitelný český poetismus, názory jeho teoretika Karla Teigeho a úsilí U.S.Devětsil.
Také další generace pokračují v novém tlumočení básníkova odkazu. Právem hledají adekvátní dobový výraz Apollinairovy jedinečnosti. Patří k nim Vladimír Holan, František Hrubín, Gustav Francl, Petr Kopta, Milan Kundera a z těch později narozených především Vladimír Mikeš, Petr Skarlant, Karel Sýs a Jiří Žáček.
A tak se devadesát let po Apollinairově předčasné smrti stále přesvědčujeme, jak se jeho tvorba a názory staly trvalým příkladem moderního umění. Zároveň zjišťujeme, kolik jeho podnětů zůstalo ještě nevyužitých a je hodno následování.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |