První letošní číslo ostravského kulturního časopisu Nové břehy si pod názvem Po slaném sněhu za dvojčaty Rafajovými podalo prozaika Miroslava Rafaje, zesnulého před jedenadvaceti lety, a jeho bratra Oldřicha, kritika a básníka, už dlouho těžce nemocného, a to způsobem, jímž se zapsalo do dějin hyenismu jako monstrózní příklad plivání na mrtvé a bezmocné, kteří se nemohou bránit. Dvojice Petr Horák a Zdeňka Veličková si vzala příklad z bulvárních slídilů po pikantnostech a vypátrala jistou „velmi vzdálenou příbuznou“ a od ní se dověděla (aniž zkoumala, není-li to obyčejná drbna, celá šťastná, že konečně může uškodit pověsti vzdálených příbuzných, které nemá ráda), že dvojčata chtěla obě studovat filozofickou fakultu, ale praktický chudý otec dělník to nedovolil; bezbřehá fantazie autorů z Nových břehů si už zřejmě sama vymyslela, jak se bratři zkoušeli ze znalostí, jak zlý Oldřich prohrával (nevěděl, že v sousloví kdo s koho se píše s), i navrhl hodit si mincí, a když touto cestou náhody vyhrál, ošklivě se Miroslavovi poškleboval. „Literaturistická licence,“ říkají této své pomluvě žertovně Horák a Veličková v domnění, že se tím ospravedlní, a dodávají, že „házením koruny řešili své dilema bratři Rafajové doopravdy.“ Jak vědí zřejmě od velice vzdálené příbuzné.
A jsouce velkorysost sama, připouštějí, že „nic tak osudového se koneckonců nestalo“, prý (a to už zas pustili svou představivost na špacír patrně podle svého způsobu, jak se usmířit) „případné rozpory vyšuměly ve splávcích zuberské krčmy“. I pomlouvat se musí umět a je o pomlouvaných nutno něco vědět, aby to působilo aspoň trochu věrohodně, a nikoli soudit podle svých současníků nebo podle sebe. Tady Horák s Veličkovou šlápli totálně vedle. Pokud už nějaké rozpory vůbec byly (ničím se ovšem nedají doložit), bratři Rafajové je věru nemohli spláchnout v žádné krčmě, protože do krčem prostě nechodili.
V práci obou bratří za šedesátých let nic zavrženíhodného Horák a Velíšková nevykutali (jak taky, když je Oldřich podepsán jako odpovědný redaktor na prvním vydání Sekyry Ludvíka Vaculíka a Miroslav se na melioracích dřel a přel s lajdáky), a tak jen suchý výčet zaměstnání a hupky hupky do normalizace, cituje se a parafrázuje pár trapně zjednodušujících frází pro změnu z polistopadového slovníkového kádrování; ironizuje se Miroslavovo vzpomínání na to, jak dělal korekturu své první knížky za meliorizace v maringotce, v níž mu listy přimrzly k podlaze (tady Horáka a Veličkovou kupodivu nenapadlo, že Miroslav trpěl v maringotce podobně jako pár let nato ctění dnes disidenti); zřejmě jako o čemsi trestuhodném však Nové břehy referují o tom, že Oldřich uplatňoval ve své práci doktrínu marxistické estetiky (až na Portréty autorů ostravského regionu) a že pro Miroslavovy prózy je příznačný „ustálený charakterový typ poctivě pracujícího člověka a sama tematika práce“. V očích Horáka a Veličkové patrně i to zasluhuje opovržení.
Suma summarum: v knihách bratří Rafajů nenašly Nové břehy nic než „dokumenty a vynikající materiál pro případné studium tzv. angažované literatury a marxistické metodologie literární vědy“ a „z tohoto hlediska stojí za pozornost.“ Přitom o žádné „případné studium“ se v „kulturní revui“ vůbec nepokoušejí, a už tím se jejich článek stává pro změnu „vynikajícím materiálem“ nikoli pro nějaké studium, ale pro docela prosté pochopení (ne)způsobu, jak se o autorech dnes nežádoucích paušálně píše dnes, jak se šmahem odbývají, tupí, odrovnávají.
„Ale příběh ještě nekončí,“ radují se Horák a Veličková; ještě se rozepíší o tom, jak „propojení života sourozenců údajně nabylo až mystického rázu“, jak téže noci, kdy zemřel Miroslav, „zasáhla Oldřicha mozková příhoda, výrazně omezující jeho mobilitu a společenské uplatnění.“ Vida, „společenské uplatnění“ leží autorům Nových břehu na srdci, jak také jinak, když píší vůbec dnešním žargonem, v němž nemá místo slovo „místo“, ale jen „pozice“. Pak ještě konstatují, že Oldřich začal po sametovém převratu „údajně nosit dva kapesníky, jeden na smrkání, druhý na utírání exkrementů z klik své kanceláře a bytu. Pomsta byla sladká. A pochopitelná.“ Čtenář si zajisté povšiml záliby pisatelů ve slově údajně (etymologicky z téhož kořene jako udání), ale také toho, že nikde v článku není nic o tom, že by bratři Rafajové někomu ublížili až tak, že by se jim ubožáci tak uboze – exkrementy na klice – „pochopitelně“ museli mstít. Mstít za co? Za to, že pracovali v souladu se svým přesvědčením nebo že si „i vzájemnou podporou“ vytvářeli „dostatečný prostor pro seberealizaci“?
Nepočíná si tak zvláště dnes prakticky každý včetně Horáka, Veličkové, Nových břehů a pana Smolky, který úvodem čísla projevil pokrytecký (a syntakticky pochybně vyjádřený) „smutek za zmařenými talenty, kteří podlehli svůdnosti dobrého bydla a stali se pouhými služebníky vládnoucí garnitury.“ Jako by sám prahl jenom po špatném bydle; jako by nebyl pouhým služebníkem garnitury pro změnu nynější. Asi chudák není s to pochopit jiné pohnutky jednání a způsobu žití než nejnižší, totiž ty, které jsou vlastní světu, kde je vše na prodej. Pan Smolka v citovaném úvodu číslu vidí protiklad k osudu, „jaký si zvolili bratři Rafajové,“ v „osobnosti čísla“, osobnosti Jaromíra Šavrdy, který, proč to nepřipomenout, loučil se s Antonínem Zápotockým básní, která končila verši: „On bude s námi dál, a víc než dřív / jak Žižka, Gottwald, jako všechny vzory. / Vyšijem jeho hvězdu na prapory. / V nás bude živ.“ Nepojmou pánové Smolka, Horák a paní nebo slečna Veličková podezření, že metodou, s jakou pojednali o bratrech Rafajích, bylo by přesnadné spláchnout i „osobnost“ jejich čísla, jejich časopisu?
Nové břehy jsou břehy pěkně páchnoucího kanálu; páchnoucího nenávistí, závistí, exkrementy, které odpůrci normalizace, zajisté hodní a slušní demokraté, patlali na kliky kanceláře a bytu Oldřicha Rafaje jako pochopitelnou „sladkou pomstu“. A jen tak mimochodem: pan Horák a paní (slečna) Veličková sami exkrementy okusili, že vědí, jak sladce chutnají?
Autor: Opaviensis
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |