Osvědčená autorská dvojice Milan Hodík a Pavel Landa pokračuje v sérii retroknih na téma „za císaře pána bylo blaze“. Po vynikající a zřejmě již nepřekonatelné dvousvazkové Encyklopedii pro milovníky Švejka (Academia 1998 a 1999) a Vojenské kuchařce, totiž Kuchařské knize c. a k. vojska (spolu s Petrem Havlem, Naše vojsko 2004) a po nezdařilé publikaci Švejk – fikce a fakta (Naše vojsko 2006) vydalo loni nakladatelství Naše vojsko knihu s názvem parafrázujícím oblíbené synonymum pro záchody JAK CÍSAŘ PÁN NECHODIL PĚŠKY.
Zatímco v knize Švejk – fikce a fakta autoři zaplatili daň zkurvené době a hýřili nevkusnými, nechceme-li rovnou napsat připitomělými pokusy za každou cenu najít paralely mezi starým Rakouskem a socialistickým Československem, tentokrát odolali pro historika i spisovatele zhoubnému pokušení a zaujali objektivní, mírně ironickou polohu, jež tématu padne jako příslovečný zadek na hrnec.
Monarchie jim nevychází ani jako beznadějně zaostalé soustátí, ani jako vejlupek třeskutého pokroku, nýbrž cosi mezi tím. Haškova nesporná genialita nepředstavuje jediný možný pohled na „žalář národů“, který své, zejména slovanské národy utiskoval, ale zároveň je spojoval vynikajícími železnicemi, který se vzdal podstatné části suverenity ve prospěch „utlačených“ Uhrů, aby tím vydal Slováky bezmála úplnému vyhubení „svobodomilovnými“ paprikovými magnáty. Jestlipak by Jules Verne napsal Matyáše Sandorfa, kdyby na vlastní oči spatřil zbídačelou „Horní zemi“?
Kam Jeho Apoštolské Veličenstvo přijelo, tam bylo ojásáno. Dvorní vlak zaplavovaly telegramy s nejponíženější prosbou, ať když nezastaví, aspoň přibrzdí, aby i ty nejmenší staničky mohly zahrnout Nejvyššího Pána deštíčkem nehynoucí lásky. Budoucí horlitelé pro republiku, včetně Masaryka, přijímali profesorské tituly a opulentní řády, a ještě dnes se české hřbitovy hemží tajnými i veřejnými rady... Na všechno svítilo a svítí stále stejné slunce a pod ním, jak odpradávna dobře známo, nic nového.
Nové jsou jen dopravní vynálezy a ty autoři zachytili vyčerpávajícím způsobem. Občas vyčerpávajícím v pravém slova smyslu, neboť neustálé citování v podstatě totožných úředních předpisů, byť z hlediska historického oprávněné, je pro čtenáře nudné, až neúnosné.
Rakouský šlendrián zřejmě opravdu existoval, ale byl každopádně detailně podchycen puntičkářsky formulovanými reglamá, jež s takovou oblibou sypal z rukávu dobrý voják Švejk. Snad byl i jednou z příčin prohry v první světové válce, na druhé straně v následující světové válce zachránil životy četným bývalým občanům monarchie. Je známo mnoho případů, kdy Rakušáci v uniformě wehrmachtu nedodržením předpisů a rozkazů umožnili útěk zasvěcencům smrti. Takovou situaci zažil i můj strýc Ruda, když na sklonku dubna 1945 prchal s kamarády z pracovního tábora v Bystřici u Benešova.
Ale to pořád předbíhám, neboť Hodíkova a Landova kniha začíná zhruba rokem 1830 a končí sarajevským atentátem, s malým výletem do roku 1916, kdy se Franz Josef – byť mrtvý – naposledy svezl dvorním kočárem.
Císař, který neměl v lásce telefon a nechal ho umístit na záchodě, nepoužíval výtah, neletěl v letadle, nevyzkoušel kolo a i před ocelovými oři a nohami cválajícími parou dával přednost koním z masa a kostí, přece za svého nekonečného panování musel přihlížet totální změně poměrů, a to nejen dopravních, které nakonec rozlomily obruč, jejímž byl posledním svorníkem.
A je příznačné, že zpráva o jeho první jízdě v automobilu (12. srpna 1908 v Bad Ischlu) existuje v několika vzájemně si odporujících verzích.
A pokud už mermomocí chceme hledat paralely, naskýtá se jedna velice okatá. V září 1912 se firma Gräf & Stift v inzerátu pochlubila veřejnosti, že Jeho Veličenstvo císař František Josef I. užívá jakožto osobní vůz stroj její výroby. Nelenila ani karosárna a ihned oznámila, že „automobil císaře byl karosován firmou Karl Czerny & Co., c. a k. dvorní dodavatelé“. Se svou troškou do mlýna přispěchala i firma Reithoffer a synové Vídeň–Budapešť, která Nejjasnější vůz obula svými pneumatikami. Výrobce císařova čtyřválce pak reklamní kampaň korunoval inzerátem, na němž kromě jména a adresy firmy je vyobrazen vůz, z jehož zadního sedadla císař vykukuje jako nějaká přiblblá celebrita Anno Domini 2010.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |