Zcela zřetelně si dovedu představit, jaké vzrušení v dušičce vznětlivých povah vyvolají mé následující řádky, které věnuji knize doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka, CSc. HRADBA VZDORU (Ottovo nakladatelství 2009). Už jenom to, že se k tomu odvažuji psát tyto řádky, může s leckým pořádně zatřást.
S autorem jsem se nikdy osobně nesetkal; k jeho osobě jsem se dostával až dosud prostřednictvím zprostředkovaných informací, které mi poskytovaly československé a posléze české polistopadové mediální prostředky.
Kolikrát ve mně vyvolávaly doslova stejné, téměř autentické pocity, jakých se mi dostávalo předtím na stránkách Rudého práva před rokem 1989, když jsem četl „Kdo je…?“ Z mnoha značně tendenčních a rozsáhlých článků jsem se tenkrát, k vlastnímu zděšení, dozvídal, který z inkriminovaných činitelů se kdy a za jakých okolností zřekl nebo se distancoval, téměř biblicky, od svého pokrevního otce. A nebylo jich málo: Zdeněk Mlynář, Vladimír Mlynář, Jan Burian…
S podobnými projevy jsem se setkával i po roce 1990, když v odlesku možné slávy tak udělali i lidé, s nimiž jsem desetiletí pracoval, schůzoval, debatoval s nimi a měl jsem o nich jiné mínění, než si člověk mohl pomyslet. Byly mezi nimi i ženy, jednu dobu také nyní oslavovaná Kamila Moučková, dcera mého jihlavského rodáka, komunistického novináře a politika Viléma Nového.
Přiznám se, že nejenom ze zvědavosti, ale i s velkou pozorností jsem si nyní přečetl Grebeníčkovu knihu, která s uvedenou reminiscencí o vztahu synů (dcer) a otců úzce souvisí. Ale není jenom o tomto přímém vztahu.
Kniha je čtivá, téměř zbavená osobní trpkosti a hořkosti, přesto je ve výrazech někdy silně břitká. V každém případě však je trpkým vylíčením života v době, která sama sobě v personifikované podobě nastavuje andělskou tvář. Nedivím se zvolené metodě, asi bych jednal a psal podobně.
Po přečtení knihy jsem pochopil, že uprostřed nepředstavitelných potoků špíny a smrdutého zápachu nemohl a nemůže autor Miroslav Grebeníček mlčet. Zvláště když jedovaté šípy mířily a dodneška míří i z luků bývalých rudochů, přebarvených na modro či na žluto, odhodlaných zakrýt svou malou dušičku v řadách nových bojovníků.
I tato doba, jako konečně každá doba, potřebuje v zájmu moci své hrdiny a své zločince. Jestliže však ta dnešní staví, díky politickým korouhvičkám (z řad přebarvených novinářů) na piedestal statečnosti a spravedlnosti osoby, které se zpronevěřily mravnosti, je to smutné.
Mohl bych jmenovat, leč mohl bych se ušpinit. A jestliže z charakterních osob dělají dnes někteří moji bývalí kolegové ve svém zájmu o koryto zločince, je to moc smutné.
Nedávno jsem se zmínil, že historická pravda musí dát značný prostor i takovému člověku a vlastenci, jakým byl voják Ludvík Svoboda, a dostalo se mi odpovědi, že tato historická a politická mrtvola na to již nemá právo. Bylo mi moc smutno; pokárání se mi dostalo z úst, která byla ještě včera zalepena zbabělstvím a přetvářkou.
Věřím, že Grebeníčkova kniha Hradba vzdoru si najde čtenáře jak mezi sympatizanty, tak zcela určitě i mezi zjednanými odpůrci. Doporučuji ji však přečíst od začátku do konce.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |