Karel Aksamit, básník, spisovatel a novinář, člen Unie českých spisovatelů a stálý spolupracovník Obrysu-Kmene, slaví 20. února své osmdesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
V malém sále se točilo několik párů. Hudba nesla nostalgickou náladu. Housle plakaly, saxofon se chvěl touhou, piano bušilo a malinký bubeník do toho do všeho jen přicmrndával. Polotma, polosvětlo.
Jmenovala se Dana. Měla snubní prstýnek. Manžela si snad jen vymyslela, možná, že byl na vojně, mohla být i rozvedená, či ten prstýnek se snubnímu jen podobal. Ten večer tam prostě byla. Byli jsme tam. Odněkud se vynořila jako přízrak. Snad na to jméno a na jeho příběh myslím vůbec jen proto, že jsem to vše potkal před více nežli dvaceti lety. Snad byla hezká právě tím mládím. Snad to již ani není pravda, ten malý parkýtek, kde jsem se s ní točil v horkém létě toho dne, na jeho sklonku...
Kolik snad by se mohlo, muselo ponořit do toho vztahu. Do toho večera, do té noci. Kdy se mnou odcházela, docela, tak docela samozřejmě, jako kdybychom jen pokračovali v tanci na tom malém, ušmudlaném parketě. Polotma, polosvětlo.
Diagonály nočních ulic. Jedna z pozdních nočních tramvají, do níž jsme nastoupili. Cesta na konec Prahy. Dole blikalo město tisíci světly, když jsem ji vedl po rozvrzaných schodech ke svému pokoji do prvního poschodí. Pomalu, opatrně. Aby se bytná dole neprobudila. Neměla totiž pochopení pro mé noční návštěvy. Polotma, polosvětlo.
Jen rozkývaná lampa před domy tam házela paprsky, které nám docela postačily. Snad jich bylo až příliš mnoho...
Vstávali jsme brzy, asi ve čtyři, v pět... Na malém primusku jsem uvařil snídani. Oblékla se a dlouho si česala kaštanové vlasy. Pak se na mne tak divně podívala, a nejistě, téměř šeptem poprosila: »Víš, střádám si na hodinky, nemohl bys mně dát padesát korun?« Mrzelo mne, že to neřekla hned, ještě včera večer, v tom malém podničku s malou hudbičkou. Takhle to bylo cudnější, znělo to jen jako upřímná prosba - a přece mne to zamrzelo. Dal jsem jí ty peníze, o něž si řekla. Viděl jsem ji, jak stejně nejistě, jako mne o ně požádala, si je ode mne i brala, jako by ji něco zamrzelo, něčeho jí bylo líto.
Sestupovali jsme opatrně po vrzajících schodech do přízemí. Aby nás bytná neslyšela. Neměla ráda mé noční návštěvy. Bylo mlžné ráno, čisté ráno na okraji Prahy. Šli jsme mlčky na tramvaj na docela jinou stranu, nežli odkud jsme včera přijeli. Spustili jsme se do úzkých ulic, do hlubokého dolíku města, vedl jsem ji, tu ne již docela neznámou Danu, na nejbližší zastávku.
Od prázdné ranní refýže, k níž jsme směřovali, se vzdaloval jeden muž. Šel kolébavě a nejistě. Poznal jsem jej, přestože mne neviděl, neohlížel se, ukazoval nám jen paty vrávoravé cesty. Věděl jsem, že tady nedaleko bydlí. Vlastně hned za rohem. Dana stála a mlčela. Vzal jsem ji za ruku, za polodětskou ruku s tím prstýnkem, a náhle jí řekl: »Vidíš toho muže, znám jej. Běž za ním, ten ti dá taky padesát korun na hodinky! Sbohem.«
Zaváhala, zdálo se, že chce něco říci, pak se otočila a nejistě se za mým známým rozešla.
Vracel jsem se zpátky, domů. Když jsem se ohlédl, byla mezi námi již vzdálenost asi tři sta metrů. Ti dva šli již vedle sebe a drželi se za ruce. Zmizeli mi rychle za nejbližším rohem.
Za několik dnů poté jsem šel něco vyřizovat do podniku, kde ten muž pracoval. Stavil jsem se u něj v kanceláři. Usmál se a popovídali jsme si. Již téměř na odchodu jsem se zarazil: »A co jsi dělal v sobotu?« Rovnal si na stole nějaké papíry, díval se do nich, přemýšlel a odvětil: »Byl jsem u známých, něco jsme tam oslavovali, vypili, pak mi dlouho nejela tramvaj, přišel jsem domů až k ránu.« Pak sebou živě pohnul a dodal: »Počkej, ale něco zajímavého ti musím říct... Když jsem se konečně dostal skoro až domů, najednou se na ulici objevila taková mladá, docela mladičká a pěkná žába. Odvedl jsem si ji k sobě. Byla u mne až do dvanácti, ještě jsem uvařil oběd. A víš, co bylo na celé té věci nejzajímavější? Když už ode mne odcházela...«
»Počkej,« skočil jsem mu do řeči, »myslím, že to vím...«
»Vyloučeno, ta dívka...«
»Vsaď se, o kolik chceš, že to vím!«
»Vyloučeno, to přece nemůžeš vědět...«
»Tak dobře,« řekl jsem, »vsadím se s tebou o tu částku, o níž byla řeč s tou dívkou - o padesát korun.«
A tu se zarazil, podíval se na mne, pak sáhl udiveně po náprsní tašce, vyndal padesátikorunu a řekl: »Vyhráls. Ale, probůh, jak ty můžeš, kristepane, tohle vědět...«
A já jsem tiše dodal: »Tak teď mi to dopověz!«
A on pokračoval: »Když už ode mne ta záhadná neznámá odcházela, věděl jsem jen, že se jmenovala Dana, tak se najednou zarazila a tiše, téměř se slzami v očích se mně svěřila: Víte, já vám musím něco říct. A vyndala náhle z kabelky padesátikorunu, položila ji přede mne na stůl a přidušeně zašeptala: Vezměte si ji prosím a někomu, koho máte opravdu rád, ji dejte. A na nic, na nic se mne neptejte... A ty jsi teď tu padesátikorunu vyhrál. Ale teď mi řekni, jak jsi z toho něco mohl tušit...«
A já jsem posmutněl, zapálil jsem si cigaretu a začal jsem mu vše o té Daně vyprávět, a když jsem skončil, oba jsme mlčeli a já mlčení přerušil slovy: »Já jsem tu sázku vlastně prohrál.«
»Prohrál i neprohrál,« řekl můj přítel. »Víš přece, co ta dívka řekla: A někomu, koho máte opravdu rád, ji dejte. A já ti tedy tu padesátikorunu vlastně vracím. Je to totiž ta stejná padesátikoruna, co ty jsi dal Daně a Dana mně, nosil jsem ji v náprsní tašce a stále jsem přemýšlel, komu ji dát...«
A tak jsem najednou držel v ruce tu padesátikorunu, která již nebyla mojí a přece se mi vrátila, a náhle jsem se na ni díval tak smutně, na tu obyčejnou padesátikorunu. Po jaké podivné elipse života musela oběhnout, nežli se ke mně znovu vrátila. A tak jsem si ji nakonec docela rád nechal.
A když jsem ji už držel opět v ruce, tu jsem najednou uslyšel hudbu, vrátil se ten sálek, kde se točilo několik párů a ta Dana, to polosvětlo, ta polotma, ten snubní nebo nesnubní prstýnek a to ráno, kdy ona si tak nejistě ode mne brala ty peníze, jak byla pak nezvykle zamlklá a já teprve teď poznával, jak jí to asi bylo líto, v tom mlžném čistém ránu, kdy se vše krásné rázem zhroutilo tou jedinou větou, začínající slovy: »Víš, střádám si na hodinky...« Jak dobře to vše pochopila, vycítila.
A já se vrátil ještě několikrát do toho malého sálku, kde se v přítmí točilo několik párů, byla tam jen malá hudba, polosvětlo, polotma, vše stejné, věrně stejné, jen Danu, tu Danu jsem tam již nikdy nenašel.
A i kdybych ji tam býval někdy ještě potkal, zahlédl, já nevím, já nevím, co bych jí býval řekl, jak bych se zachoval. Snad bych jí to všechno zase vyprávěl. Ale co by bylo potom?
A tak jsem na ni pomalu, a pak již docela rychle, zapomínal, protože jsem věděl, že Praha je veliká a že ji už nikdy nikde nepotkám. A bylo mně líto, že ji už nikde a nikdy neuvidím. Ale čas to vše přikryl jinými vzpomínkami.
A tak zůstalo jen to jméno, ta hudba v té tančírně a ta drobná ruka se snubním (byl-li to ovšem) prstýnkem té neznámé, polodívčí Dany. A ta padesátikoruna, kterou jsem dodnes nemohl za nic utratit...
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |