Nedávno jsem šel kolem jedné redakce.
Nádherný palác. Mramor. Baroko.
Vrátný mne poznal. Čvaňhali jsme spolu. Řekl jsem mu, že jdu do redakce, za bývalým šéfem. Hned tam volal. Starej tam náhodou byl. Mám prý jít nahoru. Po peršanu.
Dva diskobolové na schodišti přímo proti mně. Nekonečné schody. Nekonečná řada dveří. Vysokých. Parádní kliky. Taky uklízečka mne poznala. Zdrbli jsme si trochu. Na ty jedny dveře jsem tam pak musel dlouho mlátit. Stále nic. Otevřela mi nová sekretářka. Šéf seděl vedle. Stiskl mi pracku. Vařilo se kafe. Sedl si vedle mne. Něco jsem mu říkal. On nic. V tom vidím: u ucha má šňůrečku. Aha! Ohluchl již z těch redakčních randálů, má naslouchací přístroj. Zesílil jsem hlas, nic neříkal. V šéfárně byl nový lustr. Nový nábytek. Stereo rádio. Knihovna se sebranými spisy. Ptal jsem se na spolupracovníky. Nebyli. Všechny je vyměnil. Aby tam mohl sedět dál. V té veliké místnosti. Když zavály nové větry. Když k nám 21. srpna přišel Ivan Ivanovič. Rozfoukal celou redakci ten šéf jako pampelišku. Sám. Všechny rozehnal. I se svým naslouchacím přístrojem. Chtěl mne seznámit s novou redakcí. Netoužil jsem po tom. Bryndal jsem mu kávu na stůl z kanadského ořechu. Sekretářka se křenila. Udělala mi hemenex. A ten hluchatec stále mluvil. Co měl jen plánů! Myslím, že byl ochoten pohřbít ještě jednu generaci. Kdyby se větry obrátily. Kdyby Ivan Ivanovič odešel. Byl jsem docela rád, že se mne na nic neptal, asi bych ho moc nepotěšil. Vydržel jsem tam přes hodinu. Spláchli jsme to ryzlinkem.
Odcházel jsem. Schody zase vrzly, jako před lety, na stejném místě, a když jsem si odskočil, splachovadlo chrčelo stále tak hlasitě jako kdysi. Co vše tady vyměnili, naplánovali, vylepšili, jen plovák na abortu zůstal stejný, přežil to. Všechno. Snad jen on, ten šéf, uklízečka, vrátný a pavučina v koutě pod schody, ta tam bývala už před lety, za mne...
Pán s naslouchadly. Slyš - a piš! Tenhle nikdy nic nenapsal. Ten jen dirigoval redakci, redakční (legrační) radu, spolky dopisovatelů, přehraboval se nenasytně v rukopisech jako v chrástu. Měl jsem s ním kdysi veliký malér.
Dostal jsem dopis. Z Ameriky. Od krajana Kundy. Tak se ten chlap jmenoval. Krásně jsem ten dopis upravil. Ne jako jindy do rubriky »Čtenáři nám píší«. Ale hned nad podčárník, do čela třetí strany. A jméno? Ne malé, jako jindy, minuskami a nenápadně dolů. Ale pěkně nahoru, na střed, ruční, borgisový titulek: »Krajan Kunda nám píše.« A to vše na barvu.
Vyšlo to, šéf byl totiž týden na cestách. V Americe to jméno nic neznamenalo - tady ano. Tehdy se rozzuřil. Mlátil pěkně do stolu. Honil mne kolem židle. Pak dlouze a horečně dýchal. Kvílivě naříkal: »Ta ostuda, ten malér, ta ostuda...«
Každý chtěl tenkrát to číslo novin. Stále se to rozkřikovalo. Náklad rychle zmizel. Šéf byl potěšen. Od ministra dostal pochvalu a nějaký náměstek mu za to jméno strašně vyhuboval. S ženami o tom nemluvil. Nebetyčně se za to styděl. Jako by to bylo jeho jméno.
Pan Kunda z Detroitu. Poděkoval nám za ten článek krásným dopisem. Snad tušil, že to byla recese. Že se to zrodilo v redakci ztracených iluzí. Nikdy a nikde se o tom již nehovořilo. Upadlo to v zapomenutí: prostě - nebylo to.
A právě na to jsem myslel, když jsem klesal peršanem do přízemí. Diskobolové znovu proti mně. Bývalý šlechtický palác.
Jak se máte, pane Kundo z Detroitu? Ještě žijete? Co vaše manželka - paní Kundová? A děti - kunďata? Musel jsem se rozesmát. Proti své vlastní vůli.
Spouštěl jsem se pomalu dolů po schodech a cítil vůni toho krásného, typicky českého jména. Jestlipak si na to ještě vzpomene někdy ten šéf, ten nahluchlý, veliký šéf? Šéfredaktor. Vážený člověk. Dodnes ho vidím, jak se tenkrát tetelil strachy, jak se bál zoufale o své koryto. Ten pampeliškový foukač. Ten s tím naslouchadlem. S knihovnou se sebranými spisy za zády. Slyš - a piš!
Autor: Karel AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |