Monika Hoření hovoří s VALJOU STÝBLOVOU, lékařkou a spisovatelkou, které v březnu udělila Akademie literatury české Cenu Boženy Němcové za trilogii Lužanská mše
V minulých dobách býval spisovatel mluvčím společnosti nebo svého národa. Myslíte, že by měl i dnes hrát tuto úlohu a že by se měl vyjadřovat ke společenskému dění i v současné překotné době?
Proč by neměl, pokud má co říci a pokud mu společnost naslouchá? Jeho úloha se o tolik nezměnila. Když už jste se zmínila o minulých dobách, zkusme si uvědomit, co bylo pro spisovatele už od nepaměti nejvýznamnější - myslím, že to byla v první řadě svoboda projevu, která mu úlohu »mluvčího společnosti« umožňovala. V historii o tom najdeme hezkou zmínku hned na počátku našeho věku: Iunius Iuvenalis napsal ve své úvodní kapitole ke svým Satirám, která nese název O bídě literátů, že »básník opravdu velký musí mít volnost ducha a nesmí naň doléhat tíseň.« Ale současně si v další kapitole, nazvané O nemožnosti napsati satiru, předem stěžuje, že svoboda projevu je při psaní satiry přinejmenším problematická. Vypočítává nešvary a nectnosti, které by se měly pranýřovat, ale hned položí řečnickou otázku: »Mám volnost, již mívali staří, psáti podle své chuti, jak zachce se vzbouřené mysli? Koho to jmenovat nechci, že nemám dost odvahy k tomu?«
Vysvětluje na příkladech, co se stane, když někdo odvahu najde: »Tgelina zkus předvést! Hned zazáříš pochodní živou, na kůl připoután vstoje a zahyneš v žáru a dýmu...« Nebo další výmluvná ukázka: »Vrah, jenž otrávil vlastní tři strýce... prst si na ústa přilož, neboť toho, kdo by jen šeptl: toť on!, hned pospíší udat.«
Ale nebyla to jen obava z represí toho druhu, jak uvádí Iuvenalis ve svých příkladech, byly i jiné důvody, které omezovaly svobodu projevu v básnické tvorbě. Legendární Maecenas, který žil v téže době jako Iuvenalis, poskytoval hmotné zabezpečení své družině básníků, mezi nimiž byli i takoví, jako Vergilius, Horatius, ale museli za to podporovat a oslavovat jeho přítele Octaviana - císaře Augusta.
Víte, o té nejstarší historii se zmiňuji spíš pro pobavení, ale všichni známe řadu jiných období s cenzurou, pronásledováním, kdy svobodný projev znamenal hrdinství - stačí připomenout rakousko-uherské mocnářství a verše Karla Havlíčka, v nichž pregnantně vyjádřil nelehkou úlohu českého spisovatele: »Poctivému hrozí jenom hlad, zloději zas jenom šibenice, český literát má trampot více, jemu hrozí hlad i šibenice.«
Spisovatel potřebuje kromě možnosti svobodného projevu také čtenáře, aby k nim mohl promlouvat. Neodpustím si, abych nepřipomněla, co k literatuře a ke knihám napsal ve své Všenápravě Komenský: »... úkolem bude, aby v žádném národě a jazyku nechyběly knihy. Aby byly dobré, aby byly vydávány pečlivě a v dostatečném množství a aby byly snadno získatelné. Aby byly čteny a chápány od všeho lidu a aby byly skládány nové«. To bylo napsáno v roce 1658.
Spisovatel by měl mít možnost vyjádřit se ke všemu, co ho k tvorbě nutí, ale není to snadné, když se vztah ke knize mění, když se zejména u mladých lidí zájem o čtení vytrácí.
Z vašich knih lze vyčíst i etické hodnocení lidského jednání. Není to svým způsobem i určitý prvek výchovy, zejména u mladé generace, která se v dnešní době odklání od tradičních hodnotových kritérií?
Myslím, že literatura by měla takto pozitivně působit, ale napsat knihu, která v sobě má jistý etický náboj a nepřekročit hranici moralizování, je v tvorbě vůbec to nejtěžší. Jednoduché to je ještě tak v pohádkách, kde zákonitě vítězí dobro nad zlem. Je málo knih, jako například Vánoční stromek Michela Bataille, která tak přesvědčivě ukazuje hrůzu radioaktivních zbraní. Nebo knihy jako je Zločin a trest, Zolův Zabiják, ale i Exupéryho Malý princ.
Ovlivnila jste generaci starších, ale i mladších čtenářů, pro které jste psala své novely a romány. O čem jste před padesáti lety jako mladá autorka snila, když vyšla vaše prvotina Mne soudila noc? O kariéře spisovatelky, nebo o dráze lékařky a vědecké pracovnice?
I knihy mají své osudy. Po otevření vysokých škol jsem začala studovat a současně jsem ve třetím roce medicíny napsala svou první knihu a poslala jsem ji do soutěže Evropského literárního klubu. Novela byla oceněna, měla vyjít ve dvou nakladatelstvích, Václav Krška připravoval zfilmování. Ale pak dostala nálepku naturalismu, existencionalismu a těsně před vydáním byl náklad zlikvidován. Sešlo i z filmu, takže dilema se nekonalo, má cesta k literatuře se dočasně uzavřela. Novela vyšla až v roce 1956 v Československém spisovateli, kdy jsem už pracovala v nemocnici na Vinohradech jako odborná asistentka. Pak byla vydaná v Anglii, v Americe, v Polsku. Začala jsem znovu psát a další knihy mi pak vycházely.
Jste profesorkou neurologie, vedla jste kliniku. Část vašich děl se odehrává ve vám důvěrném známém prostředí, které vám jistě poskytovalo náměty pro vaši tvorbu.
Ano, medicína mi dala námět už k mé prvotině. Za mých studií proběhla na fakultě aféra se studenty, kteří prováděli za peníze nedovolené potraty a způsobili smrt mladé ženy, což na mne silně zapůsobilo. Ale některé mé knihy mají jen okrajovou souvislost s medicínou. Přímo z nemocničního prostředí je zfilmovaný román Skalpel, prosím a pak Zlaté rybky o vysokoškolské učitelce, internistce. Je to psané spíš z humorné stránky o značném pracovním zatížení hrdinky a o jejích rodinných problémech. Knihy Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů a Most Aeskulapů jsou vzájemně propojeny osudy tří lékařů - psychiatra, psycholožky a soudního psychiatra. I některé mé dětské knihy mají alespoň okrajově souvislost s medicínou, např. kniha Princ a Skřivánek. Dostala cenu IBBY – v názvu knihy jsou příjmení dvou kamarádů, tedy nikoliv Princ a skřivánek, jak se stále chybně píše. Kniha Eli, Oli, Al a pes Hanibal je o trojčatech a jejich psu, kterého zachrání operace. Knihy vyšly opakovaně, i Můj brácha a Dům u nemocnice, což je novela o studentce na zdravotní škole.
Od začátku do konce mé lékařské kariéry jsem působila na neurologické klinice na Vinohradech. Měla jsem štěstí, že jsem jako přednostka kliniky mohla zařídit první jednotku neurologické intenzivní péče v republice. K mé práci patřily přednášky, vedení mladých lékařů, výzkum, publikace. Na psaní zbývala většinou jen letní dovolená, ale skloubit práci se zálibou se nakonec podařilo.
Působila jste i jako poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Nechybí vám tato část veřejného života? Sledujete i dnes problémy vysokého školství a peripetie našeho zdravotnictví?
Jako poslankyně jsem působila ve školském výboru se zaměřením na vysokoškolskou problematiku a na Akademii věd. Právě v parlamentu jsem si uvědomila, že by takové funkce neměl zastávat ten, kdo má současně náročné zaměstnání. Politik ve vysoké funkci by měl mít na práci nejen dost času, ale také určité vlastnosti: ty, které napadnou každého z nás - měl by být spravedlivý, nestranný, tolerantní, čestný, zásadový, ale také všestranný, s širším rozhledem. Ale měl by umět i přesvědčivě promluvit, jak říká ono klasické: »Optimus orator est, qui paucis verbis plurima dicit« - nejlepší řečník je ten, kdo řekne několika slovy co nejvíc. V jeho projevech by mělo kladně platit Catonovo dvojverší: »Sermo datur cunctis, animi sapientia paucis« - každému je dána řeč, jen nemnohým duševní moudrost. Nároky na ty, co spravují věci veřejné, by měly být vysoké. Zárukou úspěchu v této činnosti nemůže být sebelepší umělec, virtuóz, vědec.
Znala jsem významného vysokoškolského učitele, světového odborníka, který začal svou práci ve sněmovně tak, že v zamyšlení nad odborným problémem prošel zasklenými dveřmi. Uvědomila jsem si, že i v mém případě platí rčení: mnoho zajíců honě...
Samozřejmě, že mne i dnes problémy vysokého školství zajímají a sleduji i peripetie našeho zdravotnictví, ale kdybych se rozhovořila i o tom, překročila bych na dlouho tematické mantinely.
Přejděme k vaší Lužanské mši, prozatím posledním díle, za něž jste byla oceněna. V trilogii o životě mecenáše české vědy a umění, architekta Josefa Hlávky jste sáhla po zcela jiném, pro vás netypickém námětu - životopisné fresce. Co vás na životě a díle Josefa Hlávky upoutalo?
Hlávka byl výjimečný člověk, velká osobnost. Málokdo udělal pro svůj národ to, co on. Přesto je u nás skoro neznámý, nedoceněný. Abych ho alespoň trochu přiblížila, musím o něm říci pár slov. Narodil se v malém domku v Přešticích, přímo vedle velkolepého Dienzenhoferova chrámu, který už v dětství stále maloval. Otec byl právník, nezámožný státní úředník, žili velmi skromně. Hlávka vystudoval polytechniku a jako premiant dostal stipendium, »Římskou cestu«, což znamenalo, že tři roky studoval architekturu v Itálii, ve Francii, v Řecku. Protože chtěl oboru dobře rozumět, získal si i zednický výuční list. Ve Vídni začal pak pracovat u stavitele Šebka, který ho hodně oceňoval a oblíbil si ho tak, že mu předal zdarma svou stavební kancelář.
Jeho první a největší projekt, který mu zadala vláda, bylo sídlo biskupské rezidence v Černivcích na Bukovině. Když do nynější Ukrajiny přijel, nebyly tam vůbec podmínky pro takovou stavbu, nebylo tam vůbec nic. Musel nejdřív založit kamenolomy, postavit cihelny, zařídit vlečné dráhy, svoz dřeva, ale také pozvat dělníky z Čech a z Vídně. Byly to pro něj doslova galeje, ale vzniklo umělecké dílo, které nemá obdoby, bylo oceněné i na Světové výstavě v Paříži. Následovaly roky úmorné práce stavitele ve Vídni, kde během deseti let vystavěl na 150 objektů - chrámů, paláců, obchodních domů, ale i Vídeňskou operu. V té době si vydělal obrovské jmění, byl vyhledáván, protože pracoval velmi solidně. Aby se odvděčil matce, kterou miloval, zakoupil jí, když ovdověla, z narůstajícího jmění lužanský zámek. Matka byla zvyklá na skromný život, chtěla mu panství vrátit, ale on ho od ní znovu odkoupil.
Ve svých sedmatřiceti letech úplně ochrnul na nohy. Jiný by asi na všechnu práci rezignoval, ale on s obrovským úsilím nemoc přemohl, takže se během deseti let z nemoci úplně dostal. V té době, na invalidním křesle, už promýšlel, co udělat se svým pohádkovým jměním a rozhodl se dát všechno co má českému národu na vědu a umění, jenomže v rakousko-uherském mocnářství nikdo o českou vědu a umění nestál. Čekala ho několikaletá kalvárie, než zdolal překážky, které mu nejvyšší úřady kladly, ale nakonec docílil nejen schválení od císaře pána, ale dokonce Franze Josefa přiměl, že zakládací listinu napsanou česky také česky podepsal - František Josef.
Založil nadaci, do které vložil veškerý majetek. Přetrvává dodnes, díky jeho pečlivě formulovaným stanovám. Podporoval finančně řadu našich předních umělců, na zámku v Lužanech pro ně vytvořil tvůrčí domov, kam je zval a hostil. Jezdili tam takoví umělci, jako Dvořák, Myslbek, Vrchlický, Sládek, Zeyer, Mařák, Foerster, ale i Rieger, významní vědci a lékaři. Vybudoval studentské koleje pro nemajetné, ale nadané studenty, kteří museli mít výborný prospěch, aby mohli v koleji bydlet. Viděl v nich elitu národu, proto pro ně vytvořil v té době moderní prostředí, zajistil výborné stravování. Při tom si sám nepořídil ze šetrnosti ani nové šaty nebo klobouk. Kdosi o něm napsal: Byl první a možná poslední kapitalista, který vyvlastnil sám sebe ve prospěch svého národa. Profesor Albín Bráf řekl při jeho pohřbu v roce 1908: »Nežil sobě. Dal svému národu všechno, co měl. Byl nejobětavější vlastenec, jehož jmění bude jako obrovská nadace trvale sloužit české vědě a umění.« V Lužanské mši jsem chtěla zachytit jeho vzrušující životní příběh i jeho obdivuhodnou osobnost.
Dovolte mi takovouto otázku: Někteří tvůrci poukazují na určité zhrubnutí dnešní společnosti, na různé nežádoucí jevy, které rozbíjejí tradiční hodnotová kritéria. Jaký je váš názor?
Je pravda, že mnohé nežádoucí jevy, jako je agresivita, šikana, drogová závislost, stále narůstají a jsou už dnes celosvětovým problémem. Ale co zmůže spisovatel jako jediný proti všem těm jevům? Proti korupci, proti poklesu autority učitelů, proti šikaně, i kdyby napsal vysoce umělecké dílo, kterým demonstruje zlo, odsuzuje a varuje před ním? Dá se vůbec ještě účinně zasáhnout? Možná by stálo za to se vrátit i tady ke Komenskému, k jeho Všenápravě, která by ukázala, jak na to »know-how«, podle dnes oblíbeného názvosloví. Ve své vizi o dokonalejší společnosti Komenský navrhoval, aby se ustavil univerzální sbor vzdělanců, kteří by řídili »lidskou vševědoucnost«. Jejich úkolem by bylo »rozšíření světla moudrosti po všechněch národech a myslích k vyššímu a lepšímu stavu«. Sbor by byl povinen dozírat nejen na sebe sama, ale i na představené škol, na profesory, na učitele, na metodu učení. To vše by byla záruka vzdělanosti a tím i ušlechtilosti a dobra, jak praví Učitel národů. Ale kdo by se dnes takové bláhové vize ujal?
Úlohou spisovatele by mělo být udržovat a pěstovat krásný český jazyk, který nám naši předci, často za velkých osobních obětí, zachovali. Jak se vám jeví stav našeho jazyka u lidí, pro které je mluvené slovo pracovním nástrojem?
Ke svému jazyku se chováme povětšině macešsky, a to i tehdy, když na slovním projevu záleží. Řeč je obecně špatná. Děti i mladí lidé mají chudý slovník, hajdaláckou výslovnost, vžívají se cizí zkomoleniny. I ve veřejném projevu se leckdy ozve »nejoptimálnější«, »respektivě« apod., nehledě k samému obsahu řeči.
Pravidla rétoriky se týkají vyjadřování myšlenek slovy, pravil Cicero, nástrojem řeči je hlas. Popsal podrobně, jaký by měl hlas být: především příjemný. Hlásky se nevyrážejí ani nepolykají, výslovnost nemá být nezřetelná ani strojená, ale ani jednotvárná nebo zpěvavá. Ve své době Cicero hodnotil i jednotlivé řečníky: u jednoho je řeč bohatá a duchaplná, jiný vyniká vtipem, další vítězí prostým hovorovým tónem. Pokud jde o rozmluvu, má být umírněná, bez křiku a zarputilosti a tak dále. Komenský se přimlouvá, aby byly ve škole deklamace, řečnická cvičení. Neměli bychom i u nás dát větší šanci mluvenému slovu?
Autor: VALJA STÝBLOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |