ŠTĚPÁN BLAŽEK
JÁ JSEM STŘEDNÍ TŘÍDA.
Co mě čeká? Bída.
Jakpak se jí vyhnu?
Když naženu
ještě chudší, než jsem já,
do slumů.
TOPOLÁNEK, TEN TO VYVED.
Modří si však poradí.
Ve volbách ho nahradí
TOPolánek 09.
AMERIČTÍ KONZULTANTI
prý stranickým lídrům radí,
co že nejvíc na voliče
před volbami platí.
K slibům úsměv naladit.
Mít kravatu. Krásný vzorek.
Co však by měl volič mít?
Velký bič a malý dvorek.
Květnová
JAN CHODSKÝ
Šedesát pět roků
od světové války
mnohým vázne paměť
v mlze velké dálky.
Zvláště dějepravcům,
co se rádi blýsknou;
o „zlé“ minulosti
lžou, jako když tisknou.
Ty však neměj, Čechu,
nikdy paměť línou,
jinak vysloužíš si
porobu zas jinou!
MIROSLAV ORAVA
O písni
Tam na severu se zaťatými zuby
zmrzlý čas žebral jen o jeden jediný den
byl až do lýtek zapálený a zahalený
a myslel jsem že jsem tě tehdy měl
písni
když letělas do pustých polí
vítr za tebou kňučel a křičel a krákal s vranami
kopal jak vichr do dveří abych ti přišel na pomoc
když těžce padalas jak podzimní skřivan kámen
a zas jsi z ornic vzlétala
tam domů na jih
písni
nestyď se
a plašila jsi křepelky
vzpomínáš si a znáš mě ještě?
vždyť spolu jsme se bosi travou brouzdali
a jahody daleko tak daleko
a jindy tak blízko nás byly
a ty ses schovávala
a dělala jsi hada a syčela
Má písni
naše zpytuji svědomí
ano ještě tě miluji
i to co bylo a už není
i to co bylo a už nikdy nebude
a nejvíc to co dotekem s tebou
z nenávisti do míru pluje a spaluje
je potom na požářišti
má láska ztřeštěně zelená
a žlutých kuřátek kolena se jí až do poschodí brodí
a vadnu písni znáš ten v kopci dech
zní poli o žních
zní o suchém podzimu
zní všude kde kříž se blíží a tíží
hluboko dole na zádech
já miluji tě když si tě odnáším domů
domů moje
kam?
ty víš to nejlíp
sama jdeš
Až tam má milá
spolu
Kolumbus
Že mám tě rád, to víš
a že hledali jsme bouře, abychom přistáli v přístavech
to taky víš
Tak moje nejmilejší, proč si zoufáš
když nechala ses vést až téměř k břehům Ameriky
a nejsi o nic bohatší
Já viděl Ameriku zleva zprava
a přece nikdy nepřistál
jak korunovaná hlava, která se bojí
Až příště budem přistávat, slibuji:
hodím ti kotvu
či spíš tě za ruku podržím
Pak na břehu, lhostejno kde, šťastni spočineme
v náručí
a já nebudu už hledat žádný nový rým
A za tu noc, kdy zuříš k ránu, že stále píši
připíchnu ti k nohám celý Tichý oceán
a ještě jeden ostrov domaluji
To vše ti dám, má nejmilejší!
A kdyby bylo ticho
jak před výbuchem pumy na atolu
slibuji, že nebudu mlčet, a že o svém slibu pomlčím
A kdyby to bylo jen v Počernicích anebo v Útěchově
hodím ti kotvu, abych nebyl sám
ač sám třeba topící se
A kdybych otěhotněl
přiznám se ti
a poradím se s tebou
A kdybych vyhrál miliony
či nenapsal ani jedinou báseň
nakonec se ti přiznám
A kdyby se svět začal otáčet naopak
a po zimě byl podzim, pak léto a po něm jaro
nezměním svůj názor na svět ani na tebe
A kdybych tě už nikdy neuviděl
stále budu věřit
že jen ty mi můžeš zatlačit oči
Lásko má, moje nejmilejší!
A kdybych vyplul mezi bludičky
a ztrácel půdu pod nohama
a tobě mezitím či přitom stářím zešednula tvář
co na tom, lásko moje
měl jsem, mám
a navždy budu tě mít rád
Nic jiného mi nezbývá,
a nic jiného nechci
Mamince
Toto až bude číst moje maminka
bude mít určitě radost
ze slov i vět
i když popravdě řečeno: kdyby se mohl vrátit čas a svět
asi by raději viděla synáčka svého
jak zpívá mu a houpe ho a on v kolébce spinká
a nad ním sklání se s tatínkem ona – má maminka
Mrzí maličko mrzí mámo mne ta dnešní řeč
protože trošku slané jsou ty slzy
Ale usměj se taky ještě trochu
protože už brzy
a přesto ještě tak daleko
Mámina tvář
Když blížíš se k ní připadá ti jak pole
a žádné stopy bitev
to oral jen dobrý oráč – čas
Zblízka když líbáš jsou hluboké ty vrásky
teprve s odstupem
nacházíš krásu a úsměv který se cudně loudí
Vždy po ruce je rosa slz
ač sucho přetrvává
až málem zničilo by zemi kdyby nebylo pramenů
Čím mámí tě ta vůně
když sníš a víš a přesto tolikrát marně
že oplatíš
Jak havrani na zimní pole
tečka ku tečce si na notový drát rodu sedá
a zima zdá se být delší a léto se zkracuje
Tvá máma – je to tvá máma!
Na pár hodin se s ní v pierota proměníš
a není nic čeho byste se báli
Pak odlétáš a i tobě přibývají vrásky
a úsměv rozpoznáváš
a chtěl bys pohladit
Do návratu pak jak sníh před prvním jarním táním bdíš
a když to začne dereš se do chladu jak první sněženky
aby tvá máma zas nohy měla jak víla a tančila až do rána
Že spěchá v tu chvíli nezdá se ti
a je lehká že nosil bys ji na rukou
a pak zas léto podzim zima a jaro
Křehké příliš křehké jsou naše známosti
a čas je trhá však zná je lépe než my sami
a je-li nebe není možné aby nebylo
Když utírá si čelo zpocené a za sebe se dívá
víla něžná tam v dáli tančí
daleko od moře nad obzorem hor hoře její pláč zpívá
Ještě svíčku... ach ano jistě určitě
ještě svíčku
a ještě jednu svíčku
Slza bolesti jak raketa přetrhlou nit znova přetrhává
a člunek šicího stroje se s každým stehem zadrhává
cožpak nebylo i času dost
Je zase jaro
a zase rozkvétají rovy
a tráva nelení a zelení se
Pojď a utřeme si slzy spolu
ať úsměv doprovází čas i nás
dál do radosti i do bolu
Lamartinovo téma
Usměj se na mne slunko zlaté
možná to bude úsměv poslední
ač smálo ses mi do očí už tolikráte
já nevím zda se zítra pro mne rozední
Pohlaď mě bíle plný měsíci
možná to bude naposledy
já bych tě pohladila po líci
kdybys nebyl tak daleko a bledý
Zazpívej mi cinkotem vody praménku
a zazvoň mi hluboce vodopádu šumění
a břehu dej mi sněženku
která mi řekne že jaro je že zima už není
Zobni mi z ruky sýkorko
ten zimní pokrm poslední
však ty si najdeš
a já též
A vyskoč z meze březňáčku
a utíkej
tobě jde ještě o život
a mi smrt visí tady vedle na háčku
Nakonec všichni stejně dopadneme
slunce hvězdy měsíci
praménku vodopáde řeko
sýkorko březňáčku obilí
Snad jen že není to navždy
snad jen že je to jen na chvíli
Ve vzpomínkách se láska bouře klid i zápas řítí
jak preludium k novému žití
Ani
Kdo nemiloval ten nedokáže pochopit ztrátu
kdo nemiloval ten nedokáže ztratit sebe
Tam kdesi začíná nebe
Kdo miloval má mozol v hlavě nebo na dlani
kdo miloval nemá už nic na rozdání
Má možná jenom dávno šedé vlasy na skráni a často ani ty
Kdo nemiloval může se nad sebou slitovat a začít milovat
kdo miloval však stěží do nového obročí vkročí
Brání se radostem slz když naděje či vzpomínka mu stačí
Tak láska se jak matka nad dítětem svým sklání
doteky pálí a sládne bol
až místo smrti přichází vinobraní
Kdo nemiloval
nepozná ani to
ani
Moji staříčci
Když do války hubené byli nahnáni, v níž neměli co získat
než huby držení a krok či smrt i od císaře pána s medailí
a ženy s děcky doma zanechali
bylo to tenkrát správné?
Když přes minová pole se plazili a hlava byla bolestí tupá
protože doma telila se kráva, jež znamenala víc než děcko
a hlad klepal na okno jak kosa o kámen, když dítě seklo trávu
což bylo to tenkrát správné?
Když vrátili se a spočítali ženu a děti
a šťastni z návratu zas všecko rozmnožili, i pole splatili
zas zadluženi zůstali jak krize, z níž narodil se Hitler
a balancovali jak rozum, co nemá patent, ale žili
až znova bota šlápla na krk a začala je dávit žrádlem
Už do války je nehnali, protože byli méněcenní
a škoda bylo jejich krve, když lépe bylo ji ždímat
a rozmetat všecko jak rozum, který říkal přežít
A když se znova napřímili odhodlaně
ocitli se ve světě jiném, v němž pole i krávu chtěli jim sebrat
a nedokázali už pochopit, že „jejich budou stále“
A sebrali a shrbili se a šli na cizí a stále žili
Když umírali potom v rozestupu let
jeden chtěl aspoň jednou do Lourd a druhý do Petržalky ještě
jenom tak, před smrtí a pro vzpomínky, jak na pouť
a přišla měna a dráty a nemoc a jejich sny se nikdy nesplnily
Už správné to nebude nikdy
jinak, než spravedlností, která je věčná
Věřím, že ti dva už spolu dlouho tiše rozmlouvají
protože za života se setkali jen dvakrát
Ty dva mám rád
byli moudří
a oba shodně říkávali
že politika je svinstvo
Dřeli
s mozky zpěněnými až do klidu, v němž rozum vládne
až k závidění prací svou za zpěvu písní pod skřivánky
si nejspíš život vykoupili
DANIEL STROŽ
Řekni mi, lásko…
Řekni mi, lásko, co děláš dneska?
Jestli máš ještě plyšovou myš
a jsi-li pořád jak kdysi hezká…
Chtěl bych být k tobě kousíček blíž.
Vylouplé kaštany
Vylouplé kaštany našla jsi u cesty:
„Jeden je můj, a ten druhý si vezmi ty!“
Ať zůstanou nám oběma pro štěstí
v čase, který nic dobrého nevěstí.
Miláčku, možná zase jednou
Miláčku, možná zase jednou
bůžkové lásky na nás sednou.
A budou hodně dotěrní!
Celou noc, než se rozední…
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |