„Netrap se věcmi, které nemůžeš změnit“ – také znáte tuhle větu? A taky jí někdy podlehnete? A taky si za čas řeknete, že to tak přece nemůžete nechat a že s tím musíte něco udělat, vyřešit, upřesnit, vysvětlit, dokončit?!
Tak přesně takové období právě prožívám a přesně tak nějak se cítím. Mám, nebo nemám pravdu? Mám, nebo nemám nárok na takové otázky, konstatování a stavy mysli? Co zmůže jeden pěšák na rozehrané šachovnici politiky! Moc ne a sám už vůbec nic. Ale mlčet by rozhodně neměl. Mlčet, jako ryba, jako blbec, jako někdo, kdo nemá co říct a o čem diskutovat. Nechce se mi a mám v současné době doslova odpor ke glosování a popisování toho, co se v naší společnosti dnes a denně děje. Mám abstinenční příznaky a přímo toužím po droze zvané spravedlnost, lidskost, člověčenství, krása, etika, mravnost, morálka. Je mi až fyzicky špatně. Chybí mi. Odmlčela jsem se na čas z té své Vysočiny. Nešlo psát totiž o něčem, co se mi slilo v jeden jednolitý špinavý lavičník. Tak ráda bych ho vyprala a vyždímala. Ale nevěděla jsem, za který konec tuto nevábnou látku zvanou současnost uchopit. Popisovat vývoj současnosti na jakémkoliv postu naší společnosti, z jakéhokoliv ranku, mi už připadalo nad moje síly. Nestačil by na to obrovský blok papíru a PC by se asi vzbouřil. A tak vám píšu alespoň o stavu duše – mojí duše, která musí zase zmobilizovat své síly a řádně se obrnit proti všemu, co se na ni ze všech stran sype.
Není to pouze a jen můj případ. Poslední dobou jsem hovořila na téma současnosti s mnoha lidmi, přáteli, známými i s náhodnými lidmi, třeba v obchodech při nákupu. Jejich pocity jsou velmi podobné mým. Nevěří současnému vývoji, jsou zklamáni, otráveni, jsou skeptičtí, uzavírají se do svých rodin, příliš nekomunikují s okolím. Je na tom něco varujícího. Mnozí z těchto důvodů nešli ani k posledním volbám, a když ano, volili jen v komunálních volbách, s tím, že senát jim může být ukradený. Jaksi pomalu končí zájem o vývoj věcí veřejných ve společnosti. Zajímají je pouze záležitosti místní, kde se všichni znají a ví, co mohou očekávat. I zde se názorové nůžky značně rozevřely a vše nahrává vzniku propastných rozdílů mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. I když po stránce materiální už propastné rozdíly nastaly a značné. Nechutenství je také nemoc a nemusí se jednat pouze o zažívací trakt.
Kladete si jistě stejné otázky jako já: proč lidé mluví jinak a v důsledku jinak jednají? Co chtějí a hlavně kam chtějí dojít se současnými politickými představiteli této země? Co očekávají a kam až nechají vývoj zajít? Říká se, že nikdy není pozdě. Ale začínat se zvedat ze špíny a popela jako bájný Fénix, to je sakra těžké. Báje jsou báje. Žitá skutečnost je v takových případech neskonale těžší. A tak jen tupě zíráme na talentománie, na trucpodniky televize Novy a Primy, na špeky reklam, které už ani nevnímáme. Na diváky zvolený nevkus a podívané na hranici snesitelnosti. Tento trend většinou převažuje nad skutečným umem a mistrovstvím talentovaných.
Rozčilujeme se, když se nám vrací e-mail jako nedoručitelný. Chápu proč. Cenzura je bdělá a pracuje stále. Vždycky se totiž jedná o materiály, které pojednávají o něčem, co se právě jaksi nenosí, nehodí, jde o materiály tzv. z druhého břehu.
V poslední době se jednalo o tiskovinu odborářskou, pojednávající o významu stávek, o jejich nutnosti, opodstatnění. Materiál byl plný ostré kritiky současné vládní garnitury a jejích reformních kroků.
A co na to média? Samo sebou mlčí, dělají mrtvého brouka. Pro ně odbory jako by v tomto případě neexistovaly. O všech informacích, které pojednávají, nebo dokonce nabádají k občanské neposlušnosti, stávkovým aktivitám, doprovázených konkrétně mířenými výroky šéfa odborářů – mlčí – jako by se nic nedělo. Média jsou, jak známo velmoc, jsou mnohdy jazýčkem na vahách. Proto vyčkávají, co se z dané situace „vyvrbí“ a podle toho se zařídí. Zkrátka mají nakročeno na obě strany, aby jejich píseň zazněla tam, odkud obdrží svůj chléb vezdejší. Okrajově nás seznámí se situací bouřící se Francie, Řecka. Ale jen aby se neřeklo a aby v těch zprávách nějaká fakta byla. Především televize Nova si dává záležet, aby k záběrům lidských tragédií (vraždám, mordům, nehodám, povodním, důlnímu neštěstí v Chile atd.) vybrala dramatickou hudbu a zabrnkala na city diváků, již tak dost otřesených ze všeho, co se okolo nás děje.
To se jí daří znamenitě. Jako by tím našeptávala: podívej se človíčku, jak jsou na tom jinde. Buď rád, že ještě žiješ v teple, suchu a máš co do úst. Až bude polovina národa nocovat pod mosty, neboť za současných úprav a škrtů (sociálních dávek, platů, výše nájemného atd.) nebudou mít finance na úhradu základních potřeb pro normální život, pak, mám dojem, se bude vláda spíš starat o to, aby bylo dostatek mostů, hromadně bude zřizovat chudinská ghetta na okrajích měst a holedbat se, jak tím pomáhají lidem. Ale nezačne řešit důsledky chudoby. Všechno, co zavání sociálním cítěním, sociální jistotou, je pro ně přece přežitek z dob komunismu (jak rádi předpřevratovou éru nazývají). Každý komunista ví, že tu nikdy komunismus ještě nebyl. V tom je právě ta svízel. Všechno, kde se vyskytuje slovo socialismus, se nehodí a nejde vládnoucím špičkám pod fousy. A tak se tím komunismem ohání a horuje proti němu každý, kdo se škrábe vzhůru a chce být „in“, každý, kdo má do krku díru (jak by podotkla moje maminka).
Neodpustím si zde malé školeníčko: socialismus = společensko-ekonomická formace, předcházející komunismu. Vznikl jako následek likvidace kapitalistického způsobu výroby a vykořisťování tříd. Není to krásná definice, která, jak jste se dočetli, se nemůže hodit do krámu současné společnosti, založené na diametrálně odlišných principech ve vztahu k člověku? Zde je zakopáno ono pověstné jádro pudla. A ještě jedno slovo, kterého sice mají plné papuly a jímž se tak mocně všichni ohánějí, ale které by se jim podle mne mělo vzpříčit v krku jako rybí kost – demokracie. Demokracie = vláda lidu, vláda většiny menšině, volitelnost stranických orgánů zdola, ale následně odpovědnost volených funkcionářů vůči většině. Osobně by se mi líbilo, aby naši mocipáni začali používat jiné slůvko a jím se oháněli a vložili si ho do názvu stran: demagogie. Demagogie = způsob klamání lživými sliby, lstí a záměrným překrucováním skutečnosti. Nepoctivé úsilí o získání přízně a výhod.
Nu řekněte, jak se vám to líbí? Jistě jste v předvolebním období zaznamenali, jaké nelibosti se těšila ČSSD a občas čelila i nechutnému napadání. Stejně si myslím, že je stranou dosud jen trpěnou. Vždyť má ve svém názvu slůvka – sociální a demokracie, tím pádem musí vyznávat ve svých programech jiné priority, levicové, nežli ty, o které se opírá program ostatních, tedy míním pravicových stran.
Jak dobře víte, komunistickou stranu by příznivci kapitálu nejraději vymazali nejen ze slovníku, ale i z mapy světa. Proto u nás proběhly alespoň návrhy a snahy a doporučení k přejmenování KSČM. Hned by se prý mocipánům jinak jednalo. Nevím, třeba Strana rudých třešní? Ale i slovo – rudých – by bylo špatně. Symbolizuje krev boje. Nejde totiž jen o slovíčkaření. V názvu KSČM je zakotvena jistota pro většinu, jistota pro člověka, tvora myslícího (stačí si uvědomit význam slov komunistická a socialistická), ne tvora zmanipulovaného bezbřehým a ziskuchtivým kapitálem, tvora, kterému podstrkují hry a občas ještě chléb, aby se jim nepletl do mocenských hrátek na vrcholu politického Olympu.
Říká se – tupé ovce, tupé stádo. Není to pravda. I to zvíře zakrátko pozná, jestli je ruka vztažená nad jeho hlavou hladící, nebo trestající. A dobře si to zapamatuje.
Člověk je tvor těžko poučitelný a v současné době mám stále silnější pocit, že je postižený značnou slepotou a hluchotou.
Vrátím se k úvodní větě svého článku a zásadně ji poopravím: není dobře netrápit se věcmi, které nemůžete změnit. Naopak – musí se pro ně něco udělat!
Z Vysočiny, značně pokročile podzimní, srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |