Záhul
Když mě naši poslali se zeleninou do Prahy, věděl jsem, že pojedu z Bráníka – i když Bráník patřil ku Praze – sedmnáctkou, nebo jednadvacítkou buď na Uhelný trh k doktorovi Studničkovi, který se staral o fotbalisty Slávie, nebo do Báňské hutní za panem Pepi Bicanem, což, jak jistě každý ví, byl nejlepší plejer či šutér nejen Slávie, ale celé naší vlasti. Třetí možnost byla, že bych vezl zeleninu panu doktorovi Helerovi, který profitoval na úplně jiné lidské činnosti, než byl fotbal.
Věhlasní bráničtí zelináři nebo košťálníci či salátníci, měli své zahrady od lázní Na Mlýnku až k bránickým ledárnám a „za Hitlera“ se jejich zelenina dobře prodávala, protože masa bylo velmi pomálu a tak český člověk si pochutnal i na zeleninových karbanátkách a obalovaný květák mu nahrazoval šťavnatý vepřový řízek. Jestliže se však domníváte, že Hitlerovi záleželo na tom, abychom jedli zdravě, tak to laskavě přibrzděte.
Šafář
K panu Bicanovi jsem jezdil nejraději, protože ten mi dával od cesty pětimarku, která měla hodnotu padesáti korun, a to byly pro mne pěkné peníze, za které se daly splnit mnohé klukovské sny.
Slavný fotbalista seděl v krásné kanceláři a probíral se háčky, vlasci, olůvky, třpytkami a navijáky. Páni, takovej „cajk“ bych chtěl mít jednou také. Zřejmě viděl mé vykulené oči a tak mi do čepice nahrnul něco ze svého bohatství: „Na, ať máš v tom Bráníku na co chytat.“
Byl jsem přesvědčený, že na ty háčky od pana Bicana mi budou ryby samy skákat. Byl jsem celý bez sebe štěstím, a což teprve, když mě babička sebou vzala na Slávii. Jo, samozřejmě, babička. Děda na ligu nechodil. Říkal, že je to všechno prodaný.
Pořadatel nás zavedl na tribunu, utřel místo na sezení hadrem a uklonil se: „Tak přeji pěknou podívanou, paní Mašková.“ Babička mi koupila preclíky a zápas začal. To byla náramná podívaná, ty nádherné červenobílé dresy. Nejvíc jsem sledoval odkopy svého strejdy Toníka a hru Pepi Bicana. Ten však hrál nějak jako by ho bolely zuby. Fanouškové brzy začali pískat a pokřikovali na něho: „Šafáři, tak se pohni, ať neusneš.“ No, bída a utrpení, fakt jsem se za něho styděl. Už od něho odešel i protihráč, který ho od začátku zápasu hlídal. Slávie se bránila, obrana nevěděla, kam dřív skočit, a pak najednou Bican chytil přihrávku na prsa, pustil si míč k noze, najednou si vzpomněl, že umí běhat, udělal tři rychlé kroky a poslal k tyči takovou pumelici, že ten brankář zůstal stát jako tvrdé Y.
Babička zůstala způsobně sedět, ale co dělali diváci, to jste neviděli. Vyskakovali, vyhazovali čepice a klobouky, křičeli GÓÓÓL a skandovali PEPI, PEPI, PEPI a Ať žije Bican… „Viděl jste to, pane, co s nima udělal? To je borec!!!“
Všichni slávisté měli výbornou náladu, ale soupeř se nevzdával, útok za útokem se valil na naši obranu a strejda Toník nevěděl, kam má dřív skočit. Právě se chystal odkopnout míč, když útočník soupeře Toníkovi skočil na nohu. Rozhodčí odpískal faul, strejda zůstal ležet na trávníku a to už k němu běžel doktor Studnička. Babička začala plakat, já jsem jí hladil ruku a pan pořadatel pro nás přišel a odvedl nás do kabiny. Místo Toníka nastoupil náhradník a my jsme odjeli domů. Toník ležel na posteli a na noze měl octanové obklady. Já měl zavřené oči a viděl jsem, jak hraji za Slávii, a tribuny na mě křičí SRABE.
Doktor Studnička
Když jsem dotáhl kufr zeleniny po starých, kamenných schodech do prvního patra, otevřely mi dvě sestry pana doktora. Byly to takové staré panny – i když jsem tenkrát nevěděl, co všechno tohle označení znamená. Ten dům byl starobylý, poblíž Staroměstského náměstí, a dějiny z něho doslova čišely.
Jedna ta slečna mi odebrala kufr, druhá pohladila po vlasech a zavedla do salonu. Pro mě to byl zcela zbytečný pokoj, protože v něm nikdo nebydlel. Na stěnách visely obrazy všech možných velikostí, většinou na nich byla namalována města, mohutné věže, a v nich byly zabudovány „opravdické“ hodiny. Pouze jeden obraz se vymykal ostatním. Byla na nich zadumaná dívka opřená o vrátka a za ní chaloupka. V rohu obrazu byl podpis MAŘÁK. Později jsem se od strýce dozvěděl, že ten obraz má ohromnou cenu. Zřejmě si opravou pokopaných kotníků slávistických hráčů přicházel na pěkné peníze.
Prohlížel jsem si všechno, co v salonu bylo – klavír a na něm položené housle, několik desítek sloupkových hodin, starodávný nábytek a mnoho dalších věcí, které jsem nedokázal pojmenovat. Byl jsem zklamán, očekával jsem, že v tomto pokoji budou na stěnách fotografie hráčů Slávie, rozvěšená trička slavných hráčů a spoustu pohárů a diplomů.
Kdepak, pan doktor věděl daleko lépe, co věděli i bráničtí zelináři, a to, že po válce ztratí peníze hodnotu.
Pan doktor mi nedával od cesty peníze, ale injekci – k čemu mi měla být dobrá jsem nevěděl, ale do jeho ordinace jsem se těšil, protože tam visel ohromný obraz nahé dívky ve zlatém rámu, za dívkou stála smrtka s kosou a nějaký doktor, možná to měl být Studnička, tu smrt od nemocné slečny odháněl. Když neměl doktor po ruce injekci, pustil na mě horské slunce. Peníze jsem od něho nikdy nedostal, ale občas mi u dědy ošetřil koleno. A to jsem si vždycky představoval, že ležím na letenském stadionu, diváci řvou fuj na hráče, který mě nakopl a já se blaženě usmívám.
Na závěr pobytu u Studničky jsem obyčejně dostal čaj, bábovku a prázdný kufr od zeleniny.
Motýlek, Brouček a Muflonek
V době, kdy jsem byl mladý muž, byla Praha plná všelijakých automatů, kiosků s opečenými buřty a mléčných barů s obloženými chlebíčky, kde člověk rychle posvačil. Neodolal jsem, když z automatu Šárka zavoněla gulášová polévka a postavil jsem se do fronty, ale rychle jsem z ní vycouval a uháněl pryč.
Ne, nezbláznil jsem se. Zavinil to Motýlek, tedy tak jí říkal Brouček a Brouček byl vlastně doktor Heler. A já jsem byl Muflonek. Já vím, že mi vůbec nerozumíte a tak se vrátíme do roku 1940. To můj děda pronajal kousek své zahrady u řeky Vltavy panu doktorovi Helerovi, ten tam nechal zbudovat malou chatičku s malinkatou kuchyňkou a roztomilým budoárkem, kam si vozil svoji milenku, které říkal Motýlek. Byla to manželka majitele velmi dobře zavedené kavárny na Václavském náměstí. Pan doktor Heler byl známý porodník a ještě známější potratář – ale pouze v kruzích bohatých Čechů a výše postavených okupantů. Ale tohle jsem tenkrát nevěděl a nevěděl to ani můj děda, který jinak věděl všechno, hlavně však o první světové válce.
Byl jsem šestiletý cvalík a paní doktorová, což bylo krycí pojmenování Motýlka, pro mě vymyslela pojmenování Muflonek. Dost často mě totiž potřebovala – Muflonku, neskočil bys nám do cukrárny? Byl bych pěkně padlý na hlavu, kdybych neskočil, protože „od cesty“ jsem dostával pěkně tučně.
K povinnostem protektorátního dítěte zahradnické rodiny, kromě zalévání zeleniny patřilo i pasení koz na louce za zahradami. Přivázal jsem kozy ke kůlu a hrál jsem s kluky fotbal. Večer jsem je odvázal a zahnal je do chlívku. Jednoho dne se mi však domů ještě nechtělo a tak jsem se posadil, provazy, kterými byly kozy svázány, jsem si dal pod kolena a díval jsem se, jak slunce zapadá za Barrandovskou skálu a po Vltavě pluje sem tam nějaký kajak či kanoe. Od Modřan se blížil parník Prague – Praha a spustil sirénu. Oznamoval lidem, kteří čekali na přístavišti, že přistane. Jenže to nepochopily ty blbé kozy, a jako když do nich střelí, začaly mě vláčet po louce. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se z toho sevření blbých zvířat vyprostil, ale to už jsem měl pod koleny pěkně krvavé šrámy a sedřenou kůži.
Hned druhý den se toho všiml Motýlek. Okamžitě přivolala Broučka, přistavila židli, na kterou jsem poklekl, Brouček mě ošetřoval a Motýlek mi vkládal do úst čokoládové bonbony. Umíte si to představit – za války čokoládové bonbony!
A pak šla léta a vše se měnilo. Už nebyli bohatí potratáři, majitelé přepychových kaváren, každý se musel poctivě živit. A já jsem tenkrát v tom automatu Šárka zahlédl starého Motýlka, jak nalévá lidem polévku do talířů a podává rohlík. Určitě by mě poznala, přilila by mi alespoň půlku sběračky a řekla: „Pochutnej si, Muflonku.“ Ale já jsem zbaběle utekl, jako bych se styděl.
Některé věci se malým klukům neříkají. Zejména, když je válka. Něco si kluci dají dohromady sami, něco pochopí později, až dorostou. Proto teprve později jsem pochopil, proč pana doktora Helera zavřeli a proč Motýlek pracoval v automatu. A proč Muflonek chodil na Šumavě poblíž drátěných zátarasů…
Záhul 2
Jednou, když jsem jel s rodinou po Praze, zastavil jsem před vchodem do Vyšehradského reálného gymnázia a řekl jsem svým synům: „Tak zde jsem, hoši, chodil do školy.“ Oba se okamžitě začali smát, vlastně řvali jako pominutí. Nedokázal jsem si vysvětlit proč, až když jsem si přečetl na tabulce vyvěšené na budově: Pomocná škola.
Nic jsem nevysvětloval, protože některé věci vysvětlit nelze.
Vyšehrad
Když jsem byl ve svých jedenácti letech přijat na Vyšehradské reálné gymnázium, postavil se můj děda, rozkročil se, zvedl pravou ruku k obloze a potom skřehotavým hlasem divadelního ochotníka zadeklamoval: „Kol posvátného Vyšehradu, teče Botič plný smradu.“
Tím dost podstatně snížil moji důvěru v tento věhlasný institut. Můj strýc, který tuto školu absolvoval ještě před tím, než k nám do vlasti vtrhli Němci, podotkl: „Voni tu boudu ještě nezbourali?“
Nikdo se mi nemůže divit, že jsem nešel na první vyučovací den nějak zvlášť nadšený, zejména když jsem zahlédl školníka Hampejze, profesorku Sadílkovou a ředitele Brabce. Ne že bych proti nim něco měl, ale nějaký vnitřní hlas mi říkal: Tady nedostuduji.
Brzy jsem přišel na to, že se domů dostanu také tak, že půjdu „přes Vyšehrad“. Opustil jsem školu tak, že jsem vyběhl po schodech nahoru, na citadelu, oběhl ten ohromný gotický chrám „ nevímkoho“ a vyskočil na zídku, odkud byl nádherný, dnes bych řekl úchvatný pohled na Prahu, na Vltavu, na mosty, na ostrovy, na „háfen“, na Zlíchovský kostelík… Jestli ten Horymír s tím Šemíkem odtud fakt skočil, přeplavali Vltavu a „srali si to k Radotínu“… (S tím Radotínem mě to naučil děda, jako s tím Botičem)… tak to byli fakt pěkní frajeři.
Mýmu dědovi ten Vyšehrad ležel v krku, dlouho jsem nevěděl proč, ale potom se prozradil. Totiž dokud nevykutali do Vyšehradské skály tunel, vozil můj dědeček zeleninu z Bráníka do trhu na trakaři přes Vyšehrad. Páni, dovedete si to představit? A to měl ty trakaře dva, s jedním popojel a pro druhý se vrátil.
To, že tu zeleninu děda takhle vozil, to, podle mne vyžadovalo daleko více úsilí než ten Horymírův skok. A navíc – bůh ví, jestli to byla vůbec pravda. To, že děda s tím květákem, saláty, okurkami a mrkví objížděl Vyšehrad s trakaři však byla pravda pravdoucí. Na to jste mohli vzít jed.
Poslední vorař
Jsem tak starý, že pamatuji, jak po Vltavě pluly vory. Nepřipadalo mi to tehdy nijak zvláštní. Tak, jako mi nepřipadal zvláštní pan Benda. Nosil na hlavě černou buřinku – takový kulatý klobouček, pruhované tričko, kolem krku uvázaný barevný šátek a černé nohavice mu plandaly kolem lýtek. Už ani nevím, zda mu kalhoty na těle visely proto, že je měl sepnuté páskem, nebo že mu visely na kšandách.
- Tak vám řeknu, pane Mašek, že to všechno stojí za pěkný hovno.
Můj děda se zvedl se záhonu, prohnul se v kříži a dal si ukazovák před rty.
- Pane Benda, nekřičte tolik, někdo vás uslyší a pošlou nás všechny do koncentráku.
- Helejte se, pane Mašek, ta vaše mrkev ani salát to na nás nepoví. A nakonec, že to Hitler prosírá na celý čáře, to ví přece každej. Pepa Stalin je žene, že si nestačejí ani vytřít…
- No tak, pane Benda, dyť je tady ten kluk.
- Aha, ten to určitě půjde říct gestapákům. Pane Mašek, vy už jste z těch kedlubnů a mrkve celej po…
- Neříkejte to, tohle pane Benda neříkejte.
Pana Bendu jsem nejčastěji viděl v hospodě Na konečné. Tam ho nikdo neokřikoval, ani když spustil tu: …a když jsme připlouli k svatýmu Jánu, řekla má milá, já tu zůstanu a …
Chvíli jsem poslouchal, než se ozvalo od pípy: Nečum mladej a čapni pívo, ať dědkovi nespadne pěna. Popadl jsem džbán a vypadl z hospody. Po několika krocích, když se nikdo nedíval, jsem trochu piva upil. Nechutnalo mi, zrovna tak jako dědovi.
- To je ale břečka, to snad dělají z březovejch košťat. Snad abych pil rači tu meltu.
Rád jsem se díval, když se od Modřan blížily vory. Tady pod Barrandovem byla Vltava klidná a tak voraři jen sem tam lehce sekli do vody, aby udrželi směr, některý popadl dlouhé bidlo, ponořil ho až na dno a prošel se s ním kolem vorů. Vždycky jsem mezi nimi hledal pana Bendu, ten jeho klobouček a barevný šátek.
- Pane Mašek, ten váš vnuk, to bude kujón.
- Nechce se mu dělat, pane Benda.
- A komu by se chtělo, však von ho život naučí…
V tomhle měl vorař Benda secsakra pravdu.
Lev
Mému dědovi pár kamarádů zůstalo. Měl jich mnohem víc, ale ti padli v první světové válce. Když byl tak starý jako já, měl jich hodně, tak jako teď já.
Jednou mi děda oznámil, že za ním přijde pan Lev. Trochu jsem se zalekl toho jména a potom mnohem víc jeho samotného. Pan Lev byl totiž herec Stavovského divadla, dobrých sto osmdesát centimetrů vysoký, kolem hlavy mu vlála mohutná hříva šedivých vlasů a jeho hlas připomínal řev krále zvířat na poušti.
- Tak ty prý hochu umíš hezkou báseň o Vyšehradu, tak recituj.
Spustil jsem tu o tom, jak kol Vyšehradu ten Botič teče kolem plný smradu. Pan Lev se zasmál, až padala rajská jablíčka z keříčků.
- No, to ho Tondo učíš pěkný věci, že se nestydíš.
Poprvé jsem se dozvěděl, že se děda také jmenuje. Antonín – nikdy jsem si to nezapamatoval. Děda je přece děda a nepotřebuje mít jméno.
A pak se pan Lev postavil, nadechl a zaburácel: Já ráno vstal a koně osedlal a nepřítele na hlavu porazil.
Páni, to byl hlas, až mi na zádech naskočila husí kůže, určitě by byl ještě pokračoval, ale najednou jako na povel jsme všichni tři zvedli oči k obloze. Nad námi letěla celá flotila amerických letadel.
- Letí na Drážďany.
- Ty už musí bejt rozbitý na padrť.
Najednou z těch letounů začaly padat takové stříbrné úzké pásky, jako ozdoby na vánoční stromeček. To je mezi kluky docela dobrý artikl. Dědův vnuk začal pobíhat mezi záhony a pařníky a chytat ty stříbřité chomáče. Potom přinesl dvěma kamarádům také několik potištěných lístečků.
- Co je to na nich napsáno, pane Lev?
Ten sáhl do kapsy, otevřel pouzdro a nasadil si brýle na čtení.
- Tak co je tam napsaný, pane Lev?
- No, lepší, když ty lístečky dáme dědovi a on je hodí do kamen.
- Ale, pane Lev, prosím…
Ten zakoulel očima a spustil: Zadrž, nešťastníče, sic moje krev jak láva vřelá…
Po válce jsme byli s dědou jednou v neděli odpoledne ve Stavovském divadle na pohádce. Pan Lev hrál krále. Byl bych raději, kdyby hrál chytrého Kašpárka, ale copak mohl s tím jeho hlasem? To by se jistě všechny děti rozbrečely a z divadla utekly.
Autor: JIŘÍ KNOPP
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |