Česká knihkupectví už pár let připomínají auslágy v nacistickém Berlíně a okolí. Všude Hitler na sto způsobů – co žral, s kým spal a hlavně – jakou chybu udělal. Vlastně jen jedinou. Kdyby nehubil Židy, docela by se nám zalíbil. Vždyť to mohl s bolševiky vyřídit už on a takový pan Štětináč nebo Štajgrwaldes by se dnes nemuseli abgébovat!
Se Stalinem se sice pytel neroztrhl, ale přece se tu a tam objeví, samozřejmě v obráceném gardu. Zatímco Hitler pomalu, ale jistě začíná chytat šmak Napoleona, začíná být „chápán“ a už už po něm pojmenují nějaký šňaps, Stalin je odsouzen hrát roli vyvrhele století. Stalin a Berija. Ovšem jen u nás, v kalné české louži, kterou kdysi bohužel osvobodila Rudá armáda, českou louži i polskou Osvětim, ale to už se nepočítá, na takovou propast času je čecháčkovská paměť tuze krátká.
Nakladatelství Naše vojsko se odvážilo vydat – jinak to nemohu říct – knihu Igora Vasiljeviče Saveljeva a kolektivu VRAŽDA VELKÉHO VŮDCE. Proč je v demokratické zemi k takovému činu zapotřebí odvahy? Mne se neptejte, mohl bych vám odpovědět, že ta země asi není tak demokratická, jak už ani nepředstírá.
Kniha nese podtitul Kdo není slepý, vidí, což je věta z Berijova smutečního projevu při Stalinově pohřbu, a další podtitul Historická detektivka.
Hlavní autor – a to je pikantní – je člen Svazu rusky píšících spisovatelů v České republice a opřel se o plejádu vyjmenovaných i anonymitou se kryjících spolupracovníků, jakož i o autority jako Winston Churchill, Henry Kissinger, André Gide, Roger Garaudy, Zbigniew Brzezinski, Milovan Džilas, Konstantin Simonov, Andrej Gromyko, maršál Žukov, Anthony Eden, Lion Feuchtwanger anebo Charles de Gaulle.
Autoři se všemožně snaží vrhnout na Stalina a jeho epochu příznivé světlo. Místy se jim daří, místy nikoli. Vadí až naivní prvoplánovost, tvrdošíjným opakováním otravné odvolávky na schopnost čtenáře učinit si vlastní názor, ačkoliv je předem zahlcen předžvýkanými axiomy.
Najdeme mnoho faktů dosud zcela neznámých, anebo známých, ale jinak interpretovaných. Kdo miluje erotiku, s chutí si přečte Stalinovu reakci na udání Beriji, ale i vojáků, akademiků a umělců, která mu s železnou pravidelností předkládala osobní „strategická“ rozvědka. Na otázku jejího šéfa generála Džugy: „Co budeme dělat?“, Stalin odpovídal: „Budeme závidět!“
Za nejobjevnější považuji kapitoly věnované Berijovi, který vskutku nebyl vlkodlakem, těch byla ve stalinském i postalinském Rusku početná smečka, vedená – a to mu nelze odpárat – Chruščovem. „Mikitkův“ přípis Stalinovi, v němž si stěžuje, že „jeho“ Ukrajina dodává do věznic statisíce „zločinců“, zatímco se hlavní město fláká, nelze číst bez hnusu. S o to větším zájmem očekáváme vydání pamětí Berijova syna Sergeje, které přichystalo nakladatelství BVD.
Autoři však napsali detektivku a není slušné, aby recenzent předem označil vraha. Jen tolik prozradím, že jím není ani Berija, ani zahradník.
Podstatnou vadou knihy je neuvěřitelné množství chyb, jazykové zkomoleniny, mylně pochopené rusismy, takže četná místa, a často bohužel ta nejdůležitější, jsou až nesrozumitelná nebo dokonce protismyslná, zavádějící opačným směrem. Místo aby přihořívalo, octne se nešťastný čtenář v samé vodě. Ale kdo má vyvinutý detektivní smysl, o to více ho zbystří a prodere se uzlovými body křížových výslechů k vlastnímu řešení, což je bezesporu nejcennější.
Na závěr si vypůjčím několik vět Rogera Garaudyho: „Velmi lehce se hovoří antidatovaně: bylo nutno udělat to a to, nedostávalo se toho a toho. Bohužel cesta dějin, jak říkal Lenin, to není Něvský prospekt. A v určitých historických podmínkách je třeba nejprve učinit to, co je nutné, i když to bude stát enormní lidské úsilí. Myslím, že z lidského hlediska stalinismus nám přišel draho, ale je též nutno říci, že jestli je Evropa dnes svobodná, pak díky Stalingradu.“
Garaudyho slova neplatí jen o Stalinovi. Jestli se minulost, přítomnost i budoucnost řídí nějakými přírodními zákony – a člověk je součást přírody – je tahle poučka jedním z nich. Měla by být vyvěšena v posluchárnách a čeští historikové i politologové a politici, ale hlavně a především mladí lidé, které ještě naplno nezasáhla mozková sněť, by si ji měli denně opakovat.
KAREL ŠIKTANC
Stalin je s námi
-----
To už jsme vjížděli na širokou Stalinovu alej. A v okně vozu jsme najednou po pravé straně zahlédli vysokou sněhobílou sochu nejdražšího člověka na světě. Přijížděli jsme k pomníku Stalinovu. A v tu chvíli německý dělník Ernst Peters zvolnil běh vozu a zastavil. Právě před mramorovým podstavcem zdvihl ruce z volantu a otočil se ke mně. A podal mi svou ruku a s rozechvěním promluvil:
„Tady před Stalinem ti za všechny své soudruhy, za všechny naše lidi slibuji, že budeme bojovat za mír. Nebudeme nikdy bojovat proti vám a proti Sovětskému svazu. Budeme navždy přáteli, Genosse Karl.“
A stiskli jsme si ruce.
Nad Stalinovou hlavou se na tu chvíli zastavilo tmavějící slunce a zalilo nám oči, vlhké slzami.
Dnes jsem si na tu chvíli v jedenapadesátém vzpomněl. Zase mám slzy v očích a opakuji si slova Ernsta Peterse. Více k nim nemohu dnes říci.
Jen cítím: Ano, Stalin je s námi. Se mnou i s Ernstem Petersem. S námi se všemi.
Literární noviny č. 11, 14. března 1953
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |