Zatímco politika bývá obvykle spojována s polopravdami (v nejlepším případě) či dokonce přímo s bludy, kulturní sféra by měla být v tomto ohledu obezřetnější a objektivnější. Známe přece mnohé historické přemety, které se později jen obtížně vysvětlovaly a ještě obtížněji napravovaly.
Tato skutečnost bývá spojována s nejedním velikánem. Bohužel také se skladatelem Bohuslavem Martinů, jehož tvůrčí odkaz je nesporným svědectvím humanismu a mezilidského pochopení tolerance. Pravda, nebyl sice přívržencem některých událostí a okolností, jež v poválečné epoše probíhaly, ale jeho zřetelný příklon k sociální spravedlnosti lze vnímat z mnoha jeho děl. Připomeňme za všechny jeho operu Řecké pašije podle knihy Kristus znovu ukřižovaný z pera levicově orientovaného spisovatele Nikose Kazantzakise. Autor literární předlohy společně se skladatelem, jenž je současně také tvůrcem libreta, tu totiž podávají svědectví nejen o obecných mezilidských vztazích, ale i o touze po společenských změnách k lepšímu. Svým způsobem jde o dílo s naprosto jasnou levicově vnímanou politickou orientací, byť v rovině obecné s využitím pašijového příběhu. Ani Kazantzakis, ani Martinů tu samozřejmě nepropagovali své ideály agitačními metodami, nýbrž prostředky výsostně uměleckými, ovšem s patrnou humanistickou orientací.
To vše, ale samozřejmě i mnohé jiné si mohl uvědomit čtenář vzpomínky (vlastně nekrologu) na nedávno zesnulého muzikologa dr. Jana Kapustu. Otiskly ji v letošním druhém čísle Vlastivědné listy Pardubického kraje. Namísto věcné seriózní analýzy Kapustova celoživotního odkazu (ve vzpomínce chybí například zmínka o Kapustově knize o Františku Kmochovi a další skutečnosti) jsou tu až příliš tendenčně a deformovaně zdůrazněny jen některé okolnosti převozu balzamovaných ostatků skladatele Martinů do rodné východočeské Poličky v roce 1979. Ovšem bez širších kontextových vazeb.
Přestože jsem pana dr. Kapustu osobně dlouhodobě velmi dobře znal a oceňoval některé jeho tvůrčí snahy, přece jen zjednodušující, až zkresleně působící citace z jeho memoárů mohou působit nepřesvědčivě. Například zmínka, že prý se tehdy (roku 1979) uvažovalo o tom, že by auto s tělesnými ostatky Martinů měla doprovázet obrněná vozidla. Zní to málem jako detektivka s tehdy aktuálním pinochetovským zabarvením!
Ano, byrokratický šiml i tehdy »řehtal« leckdy až zbytečně moc, zejména na úrovni okresní, ale něco podobného tvrdit po více než třiceti letech je zavádějící. Pravda, nemělo se například při oficiálním rozloučení zvonit, ale na osobní zásah tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka i tento »nápad« některých tehdejších místních politiků nakonec padl. Důvod byl jednoduchý: pomohl v tom článek otištěný v tehdejším Rudém právu. A podobných pravd a naopak zároveň výmyslů se s odstupem času rojí víc.
Je překvapivé, proč se místo zmíněné tendenčně připomenuté citace neuvádí také snaha tehdejších oficiálních míst, aby se návrat ostatků Martinů do vlasti vůbec uskutečnil. Nebylo to jednoduché! Tam by totiž musel být zmíněn také pozitivní přínos nejen tehdejšího ministra kultury Klusáka, ale i diplomata Miroslava Moce a dalších. Tyto skutečnosti neuvádím nahodile, protože jsem byl (byť ještě dost mladý) do průběhu celé akce coby jeden z představitelů Společnosti Bohuslava Martinů zaangažován.
Je škoda, že namísto objektivního pohledu na přínos zesnulého muzikologa Kapusty zmíněný vlastivědný list přinesl jen z celkového kontextu vytržený a pro současné ideologické snahy vhodný úryvek z celého textu. Za ještě větší nedostatek však lze považovat skutečnost, že se pardubické Vlastivědné listy průběžně hlouběji nezajímají například o problematiku současného špatného stavu poličského rodiště Martinů, jež bylo loni prohlášeno Národní kulturní památkou. Možná se naši potomci po třiceti letech budou rovněž divit, co v naší době děláme či naopak neděláme, tedy kdo, co a jak se přičiňuje či nepřičiňuje o věci obecně prospěšné a pro budoucnost hodné pozornosti. Ta současná kauza kolem poličské věže svatojakubského chrámu, kde se skladatel narodil, by možná už na knižní paměti vydala také...
Úryvek z Vlastivědných listů Pardubického kraje:
„Museli jsme být krajně opatrní. Čekala se totiž manifestace. Proto jsme nemohli jet přes Prahu. Dokonce se zvažovalo, že nás doprovodí obrněná vozidla. Vlastní převoz z Rozvadova se tak uskutečnil v tajnosti. Byli jsme ve spojení telefony, ty ale ještě nebyly běžné. Když jsme dorazili do Borové, tak od hostince u Dostálů jsme telefonem ještě na kličku informovali představenstvo města, že těch posledních devět kilometrů urazíme do deseti minut. Přivítání ostatků v Poličce pak ale v Tylově domě proběhlo v plné důstojnosti za přítomnosti ministra kultury a veřejnosti. Lidé stáli i venku.“
Hotová kovbojka. Soudný čtenář se snad aspoň zeptá, jak to, že se navzdory utajenosti akce objevil v Poličce ministr kultury? Nebo tam byl rovněž inkognito? A nebyl za tu partyzánštinu uvržen do koncentráku?
red
Autor: TOMÁŠ HEJZLAR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |