„Od něho můžeme odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný. Má umět pozorovat a hodnotit. Nemá být k ničemu lhostejný. Celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější.“
Tak se Tomáš G. Masaryk vyslovuje v knize Hovory s Karlem Čapkem o Karlu Havlíčkovi Borovském, vynikajícím českém novináři, spisovateli a rovněž politikovi, jenž se narodil 31. října 1821 - tedy před 190 lety.
Milníky nesnadné cesty jeho života jsou velmi dobře známy: Student arcibiskupského semináře, odkud byl vyloučen kvůli tomu, že se bouřil proti kasárenskému způsobu života. Pobyt v Moskvě jako vychovatel, kdy pochopil, že všeslovanský sen je iluzí za carského absolutistického režimu, který potlačuje národy stejně jako rakouský. Aktivní účastník českého veřejného života. Redaktor Pražských novin, Národních novin a časopisu Slovan. Od července 1848 do března 1849 poslanec říšského sněmu. A od prosince 1851 do dubna 1855 internován v tyrolském Brixenu. Pak tuberkulóza a skon ve věku pouhých pětatřiceti let.
Učili jsme se o jeho trpkém osudu ve škole, četli o něm v knihách a vnímali umělecké ztvárnění jeho osobnosti i na filmovém plátně a televizních obrazovkách. Avšak i tak jistě neškodí, když si budeme stále připomínat jeho odkaz, a to nejen při kulatých výročích. A s úctou se sklánět před jeho neohroženým postojem v nerovném zápase s vrchností nebo hledat příklad v jeho ryzím patriotismu. Vzpomeňme si v této souvislosti například na jeho slova: „Smažme husitskou válku z naší historie, i zhasne sláva českého národa. Ta jediná doba váží více než ostatní naše dějství.“
Jistě není třeba dvakrát zdůrazňovat, jak aktuální je Havlíček právě dnes, kdy se přímo hrnou snahy otočit kormidlem historického nazírání a za skvosty naší české minulosti vydávat období protireformace a násilné katolizace! Ale přitom stejný Havlíček tepal přílišné vlastenectví i „hospodskou“ kritiku, která se, žel, stala u nás velkou módou. Satiricky útočil proti takovému domácímu měšťáctví, v jádře politicky reakčnímu, jak píše v básni Tys bratr náš!
Kdo pro vlast svou rázně a zdárně
piješ a jíš a tancuješ
a vlasti své v pražské kavárně
celý život obětuješ.
A co mravnost? Zejména mravnost politiků? Mravnost velká a mravnost malá? Může snad politik ve státním zájmu přestat hledět na mravní zásady? Havlíček uměl tuto otázku jednoduše a naprosto věcně vyřešit. Vždyť celá tato věc se podle něho má tak, že člověk, který například lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém a naopak. Jen člověk slušný bude slušný vždy a ve všem.
Kdosi naznačil, že Karla Havlíčka možno dnešní terminologií označit za investigativního reportéra, jelikož ve svém psaní do novin „šel“ po nejžhavějších problémech doby a uměl v českém čtenáři vyvolávat zájem o veřejné dění a rozplétat pozadí nejaktuálnějších událostí a věcí. Připomeňme, že se snažil své noviny, ať to byly Pražské noviny (1846-1848) nebo Národní noviny (duben 1848-leden 1850) a pak po jejich zákazu také časopis Slovan (vydávaný v Kutné Hoře do roku 1851) v maximálně možné míře redigovat v duchu sice dynamické politické stylistiky, která však musela být vždy srozumitelná nejširší veřejnosti.
Karel Havlíček Borovský byl mistrem pera i v básnické tvorbě. Za všechna díla jistě stačí připomenout Epištoly kutnohorské (1850) zasvěcené kritice církevní hierarchie sloužící nastupujícímu novému absolutismu, Tyrolské elegie (1851) odhalující křivdy společenského systému a policie, nebo Král Lávra (1854), kde díky užitým prostředkům lidové poezie a lidového jazyka dosáhl maximálního uměleckého účinku přesností a současně úsporností básnického výrazu, když velmi ostře ukázal v pravém světle tupou bezohlednost rakouské byrokracie. A nelze zapomenout na Křest svatého Vladimíra (1855), satiru ironizující moc státního aparátu a zároveň katolické jezuity.
Jak píše Viktor Kudělka v Malém labyrintu literatury: „Havlíček vytvořil typ české satiry, plné jazykové i situační komiky a používající hyperboly, ironie a parodie a je mistrem epigramu.“
Vedle vlastní básnické a vůbec literární tvorby nutno vysoce ocenit i Havlíčkovou překladatelskou činnost, zejména z polštiny (Mickiewicz) a z ruštiny (Gogol). Právě překladem Gogolových děl (román Mrtvé duše, povídky Starosvětská šlechta, Nos, Plášť) se Havlíček zasloužil o vstup ruského realismu do české literatury s tím, že ovlivnil její další vývoj.
Havlíček se ovšem zapsal do povědomí i jako umělecký kritik. Zapamatujme si slova z jeho stati Kapitola o kritice (1846), že „autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent, přičemž jejich úspěch tkví jen ve vlastenectví a nikoli v umělecké formě“. Není tomu tak nakonec i dnes, kdy se objevila celá řada píšících „hurávlastenců“, kteří „tvoří“ nové dějiny českého národa (zejména servilním odvrhnutím všeho kladného v životě národa po druhé světové válce), aniž by měli talent skutečného tvůrce literárních hodnot, nehovoře o vlastní diskvalifikaci v oboru dějin, sociologie, politologie a ekonomie?
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |