Ještě než jsem se v nové sbírce veršů Michala Černíka (který se v ní představuje i jako fotograf dvaceti celostránkovými uhrančivými snímky vegetace na sytém pozadí nejrůznějšího nebe) SPALTE MÉ LISTÍ (s doslovem Alexeje Mikuláška vydal Antonín Drábek, Balt-East, Praha 2011) pročetl až na dvoustránku se čtveřicí básníkových lapidárních Přísah, zmocňoval se mě pocit přerůstající v poznání, že čtu knihu přísežného básníka. Příslušný díl (IV/2) devítisvazkového Příručního Slovníku jazyka českého cituje z naší národní literatury co příklady přísežných osob úředníka, stráž i hajného a znalce, ale básníka ne. Do let 1944-48, kdy citovaný díl slovníku po sešitech vycházel, ještě výraz přísežný básník možná vůbec nepadl, snad ani pak jsem se s ním nesetkával. To pojmenování patrně čekalo na Michala Černíka, který v době vydání zmíněného slovníkového svazku ještě nechodil do školy a tu přísežnou opravdovost, kterou zřejmě dostal do vínku, jistě zatím osvědčoval a pěstoval „jen“ doma a na písku dětských hřišťátek.
Na co básník, básník Černík, skládá přísahu? Na nic z toho, na co se skládává. Je svůj. Skládá ji na chléb, na březový kmínek, na trávu, na nebe a na zemi. Proč čtyři básně-přísahy na patero hodnot? Nepochybně proto, že se na nebe nad námi, „ten prostor k vzlétnutí“ a na zemi, „to místo věrnosti“, které nikoho „nevydědí / i kdyby byl vyvrhel“, přisahá jedním dechem, jedinou básní. Země a nebe jsou dva základní obrazy-symboly Černíkovy poezie vůbec a zvláště této knihy; přesněji: tvoří klíčový dvojsymbol. Ta dvě slova - zem(ě) a nebe(sa) - se čtou v neuvěřitelné pětině ze 198 básní sbírky, v dalších jsou nebesa i země svými synonymy (hlína, hrouda; obloha) a i když nejsou nápadně často pospolu v jednotlivé básni, patří k sobě. Když Černík mluví o nebi, mluví o sobě, napřimuje ho, když mluví o zemi, to také mluví o sobě, to jsou jeho Osobní (a básnické!) souvislosti, k nimž přistupují ve jmenované básni stromy, život a svět, v jiných básních velmi často cesty a dům, domov a zázračné slovo doma. A chléb.
Hodnoty, jimiž a pro něž Černíkova žije, ke kterým se neustále navrací, nejsou ovšem vůbec nové, klasickou poezií byly milionkrát promrskány, a přece je jejich vyzdvižení velký čin Černíkovy poezie: vždyť stromy se právě dnes jako o překot bezohledně kácejí, cesty do světa turistická snadnost a pohodlí devalvuje, země je dnes brutálně rabována, doslova plundrována a nebe? V básni-čtyřverší Králové nebe Černík s odzbrojivou lapidárností shrnul, jak to nyní chodí na nebi formálně rehabilitovaném a ctěném, fakticky uzurpovaném:
„Na našem nebi kraluje zpěv skřivana / který se osvobodil z hlíny / A jinde zase nebi vládne sup / každý zpěv svrhne do mršiny.“
To „jinde“ nemá v citované básni vůbec význam zeměpisný, už se prostírá i nad námi, je to prostě distance od toho, co nikdo ryzí, čistý, spravedlivý už nemůže mít za „své“. Nebe, na němž vládne sup, není „naše“, nás, kdož jsme denně kořistí supů. K „jinde“ se nepřímo vrací tázání jiné Černíkovy básně Hřích poznání:
„Kde je ale to místo bože kde je to místo / kde jsou si lidé rovni? / Cožpak se dají na kříž přibíjet / odvěké sny těch bědných?“
Každý ví, že se nejen přibíjet dají, ale přibíjejí v přímém TV přenosu dnes a denně, v celém krásně už zglobalizovaném světě, jehož jsme ochotnou a někdy i horlivou obětí. Básníkovo tázání už zjevně implikuje odpověď: takové spravedlivé místo není nikde. Ale opravdu nikde? Ani v našem nitru? Ani v nitru našich domovů? Ani na „našem“ vnitřním nebi? Poezie Michala Černíka (si) nic neslibuje, nenalhává, „chodí od slova ke slovu / jako ode dveří ke dveřím“ a naslouchá, „které slovo se přihlásí k domovu“ a otevře básni cestu ke čtenářům, jichž bude možná „pouhých tři sta“, ale i to Černíkovi „stojí za námahu“:
„Určitě je to třistakrát lepší / než nedělat nic.“
Černíkova poezie ví, že „nebe neunese bolest člověka“, a proto ji „nechalo na zemi“, že „neunese jeho bídu“, a tak ji „ponechalo vezdejšímu světu“, ví, že kapku slzy mezi kapkami deště nepozná ani nebe, ani země, ale také ví o „malých zázracích“. Jen o pár stránek po „jediné slze“, která nanejvýš „zasáhne nás doprostřed srdce“, je báseň Zbavování tíže, hold nejen básnické odvaze a příkladu, který dává poezie Karla Sýse, ale na téže straně se čte i další báseň, do níž vepsal Černík svůj způsob, jak se nepoddávat a nepoddat tlakům života tak neúprosně nám vnucovaného, báseň Malé zázraky. I „jediná kapka spadlá na zem / na dvorku nám studnu vyhloubí rázem“, což je ovšem básnická nadsázka, přízemnější čtenář by místo „rázem“ čekal spíš slovo „časem“, než na to však pomyslí, Černík nadsázku přebíjí: „Ale že mi život chutná i na lačno / i bez zázraků žiju své zázračno.“
Způsoby Černíkova básnického vyjádření toho zázračna probírá ve svém doslovu Alexej Mikulášek, podstatně přispívaje k porozumění poezie velké niterné síly. Myslím, že neuškodí akcentovat i dialog, který vedou Černíkovy vesměs krátké básně (na některé strany se vešly i tři) mezi sebou: dopovídají se, korigují, stále upřesňují a rozvíjejí básnický obraz. Tak v básni Příprava na zimu „nastal čas uskladnit léto“, v páté z následujících podzimních básní, v titulní básni knihy, nebojí se básník, autostylizující se ve strom, opadání svého - na jaře a v létě zeleného - listí: zbudou přece plody, které „vám vydrží až do jara“. Podle té básně Černík právem nakonec nazval celou sbírku (Mikulášek prozrazuje, že se původně měla jmenovat až příliš abstraktně Nepřetržitá smrtelnost). Umění názvu je básnické umění z nejvyšších. Název Spalte mé listí krásně provokuje: jen si je třeba po goebbelsovsku palte a spalte, už na něm nezáleží, hlavní jsou plody, které přežijí každou i sebekrutější zimu.
A jsme u samého jádra, vlastního smyslu knihy. Objevný obraz, metafora a zároveň metonymie „uskladnit léto“ koncentruje básníkovu naději, a víc: jistotu, že hodnoty, na něž přísežný básník přisahá, jsou v nás dobře uskladněny a přežijí v nás supy i černé ptáky bílé zimy, vítězně krákorající své víckrát ne.
Copak po každé zimě nepřichází zas jaro a krkavce nevystřídají vlaštovky?
Jeden řetězec z hypermarketů, naštěstí ten asi nejsolidnější, láká zákazníky reklamním heslem Tady je svět ještě v pořádku. Když tam nakupuju, doufám, že je to pravda. Když čtu Černíka, jsem si jist, že o jeho knize to platí zaručeně. Svět, jehož hodnoty jsou v něm dobře uskladněny a čekají na nové jaro národů a lidstva, jako se uskladňují na zimu voňavé, vitamínové, chutné plody léta a podzimu, je v Černíkově poezii země, nebe, domova ještě v pořádku.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |