Pokusím se popsat americké zdravotnictví, převážně z vlastní zkušenosti, přestože jsem se obecně doktorům vyhýbal. Ovšem nemoc se člověku nevyhne.
Před dvěma měsíci mě odvezli do špitálu. Převážnou dobu jsem strávil na oddělení mentálního zdraví, jak se tady honosně říká psychiatrické klinice.
Všude, snad od babky zaříkávačky až k slovutnému univerzitnímu profesoru, záleží na movitosti pacienta. Za necelých 265 dolarů na den můžete mít ve špitále pokoj sám pro sebe, dvoulůžkový vyjde na polovic. Méně movití nemocní se po dvaceti i více tísní na společných pokojích bez příplatku, ale na zdravotní péči je to dosti znát. Je faktem, že jídlo je vesměs podle předpisu lékaře a mohu potvrdit, že je jedlé. Mně ovšem diagnostikovali zvýšený cholesterol a tak jsem dostal dietu. A když mne přemístili na psychiatrii jako neúspěšného sebevraha (o tom až později), tak ta dieta pokračovala. V každém případě jsem hlady netrpěl.
Ale v té době mi zrovna moc nechutnalo.
Díky mé hospitalizaci se mi dostalo péče i neurologa, na kterého je jinak pořadník, prý až na tři roky dopředu obsazený. Ale to se týká i řady jiných odborníků.
Nakonec se zjistilo, že musím podstoupit operaci levé krční tepny (karotidy), a od té doby mám jisté problémy s mluvením a také přetrvávající problémy se zrakem. Prý ta krční céva byla ucpaná na 80 % a pravá je na 50 %. Tu chtějí operovat až na jaře. K žádnému zlepšení operací vpravo podle mne nedošlo. Tak asi další výkon odmítnu a nechám radši přírodu dělat své divy, nehledě k tomu, že významně ušetřím.
V každém případě je zdravotnictví zde jistý druh Molocha, který notně užírá z našich daní. Dám jen malý příklad: ten doktor, co mne operoval, je skoro každý týden v nemocnici (La Sarre), kde jsem v té době ležel. Avšak nemocnice, kde jinak pracuje, je vzdálena od La Sarre skoro 100 km. Přesto si ale vyžádal, aby pooperační kontroly proběhly pravě na jeho pracovišti, tedy 200 km jedna taková návštěva. Tam mne pochopitelně vezli na státní outraty taxíkem, k tomu připočítejme doprovod, obyčejně nějaká stážistka, a tak jen podle mého velice střízlivého odhadu stát přišel o nejméně tisícovku dolárků za kontrolu u odborníka. A těch návštěv bylo před operací i po ní desítky. I na jiných případech jsem velice dobře viděl to neúnosné plýtvání penězi. Kolikráte, i po několik týdnů, jsem byl na oddělení úplně sám, nanejvýše někoho přijali na den či dva. Počet ošetřovatelů se ovšem neměnil, takže přes den jich bylo nejméně šest a v noci dva.
Poslední měsíc mého pobytu jsem tam vlastně strávil jen proto, že do mé chalupy/campu jsem se již nemohl vrátit, a můj nynější byt nebyl ještě volný. Dodnes z toho mám velice špatný pocit. Je zde dosti vypracovaný sociální systém, který je schopen se postarat o trosečníky (alespoň trochu movité) mého typu. Nevím sice, jak v jiných městech, ale zde na Abitibi to, zdá se, funguje. Ani tu například nemáme moc narkomanů, za celé té mé skoro tříměsíční nemocniční anabáze, včetně na psychiatrii, jsem viděl snad jen dva, a to ženy. Zato neúspěšných sebevrahů bylo dost, mne nevyjímaje.
To bylo ovšem z počátku jara, po dlouhé zimě. Pak už jen chodili přepracovaní podnikatelé a dokonce i jeden policista. Tady, na rozdíl od Evropy, se to tak nebere, prostě někomu rupne v bedně a tak se klidně uklidí na oddělení mentálního zdraví. Ovšem časem se vrátí zpět na své místo.
Já jako držitel zbrojního pasu a majitel několika zbraní ovšem příští rok musím deklarovat svůj pobyt v tom bohulibém zařízení, což v důsledku bude znamenat, že o zbrojní pas přijdu. Takže se teď s předstihem radši pokusím prodat své kvéry, než mi je budou moci úředně zabavit. Ony mi vlastně již na nic nejsou, do lesa už se určitě nevrátím, a držet tyto nebezpečné věci v nájemním domě může jen přinést nepříjemnosti.
Zatím mi stačí těžké vzpomínky na loučení se svým bungalovem, velmi těžké, a nemohu si odpustit, že jsem při tom přesmutném loučení zastřelil jenom svého věrného psa.
Autor: TOMÁŠ VLK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |