Kdo si oblíbil tvorbu Robinsona Jefferse, musel chtě nechtě přitakat formě, pro niž se vžil termín básně v próze. Protože je dílo tohoto autora dávno uzavřeno, je možné bez rizika prohlásit, že jde o kompaktní a jedinečný útvar (Mara, Hřebec grošák, Hungerfield...). Lyrické pasáže jsou vzácně v rovnováze s epikou a vše smysluplně cílí k závěrečnému poslání. (Pastýřka putující k dubnu, Ženy od mysu Sur, Cawdor). Jinak je tomu u dalšího prozaika, nositele Nobelovy ceny z roku 1962, Američana Johna Steinbecka (1902–1966). U Steinbecka se neustále střídá komické s tragickým, nízké se vznešeným, komplikované s jednoduchým. Jenom několik let po próze Pláň Tortilla o povalečích a vagabundech z Monterey uhranul čtenáře na celém světě sociálním románem s kolektivním hrdinou, románem Hrozny hněvu. Humorné vyprávění o Dannyho kumpánech na Tortille lze jenom obtížně pokládat za novelu, zvláště máme-li po ruce další tituly jako je Perla nebo Měsíc zapadá. Posledně jmenovanou knihu pokládal autor za drama v próze a zahrnul sem ještě O myších a lidech a útlý text Čistý plamen. Zatímco Měsíc zapadá, Steinbeckem upravený pro jeviště propadl, próza O myších a lidech byla několikrát zfilmována, naposledy veleúspěšně s G. Sinisem a J. Malkovichem.
Hru v próze autor obhajuje v předmluvě k ČISTÉMU PLAMENI (Alpress 2008, str. 110). Říká: Zatímco v běžné beletrii slouží dialog líčení, v prozaickém dramatu je prioritou. Přispívá k hutnosti a ukázněnosti a nejkratší cestou míří do finále. Má naději získat si široké čtenářské vrstvy...
Kdo by očekával antické drama o pěti částech s peripetií, bude zklamán; Čistý plamen obsahuje tři dějství (Cirkus, Farma), přitom třetí dějství bez názvu rozložil autor do dvou obrazů (Moře a Dítě). Čtenář se může jenom domýšlet, proč tomu tak je, mechanika očividně vítězí nad kauzalitou. Zápletka vychází z faktu mužské neplodnosti, což v době neexistence spermobank a anonymního dárcovství představuje traumatizující problém. Jak se s ním vyrovná Joe Saul, co podnikne jeho milující žena Mordeen? Nablízku je totiž Viktor, sexuální přeborník, který už dávno Saulově ženě nadbíhá. Přinese své ovoce nevěra, která ani nevěrou není? Aby nebyl porušen akt tajemství, o to se má postarat rodinný přítel Ed.
Vsazení na všemocnost dialogů posouvá zbytek prózy na úroveň scénických poznámek, směřování jde odnikud nikam. Teatrální gestace kupříkladu působí nepřirozeně při monotónní variaci celého jména a příjmení. Ty si to doopravdy myslíš, Joe Saule? Závěrečné sklenutí se tak zákonitě odehrává v rovině abstraktního symbolu a podobenství. Nechybí nezbytný patos...
Nezbylo mi než zabloudit do temnot, abych pochopil, že každý muž je otcem všem dětem a že pro každé dítě musí každý muž být otcem. Tohle není ničí majeteček... tohle je přece dítě. Mordeen, já naše dítě miluju... já svého synka tak strašně miluju!
K dramatu v próze už se Steinbeck nevrátil; ještě naposledy se rozmáchne k velkému románu (Na východ od ráje), a když přesídlí z Kalifornie do New Yorku, předloží čtenářům Zimu úzkosti. Američanům v Americe je věnováno úsměvné putování – Toulky s Charleym.
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |